WC aneb globalizace budiž pochválena

Že je vše relativní, vědí všichni, a platí to i o věci tak prozaické a přitom veskrze lidské,jako jsou záchodky,hlavně veřejné.

Často se tvrdí, že obrázek, jaký nabízejí (veřejné) záchodky,dokládá celkovou vyspělost země. Jistě si každý vyzkoušel na vlastní kůži, že je to jen pouhé obecné tvrzení, nikoli košatý strom života. I v té údajně nejzaostalejší zemi se můžete setkat se záchodky, kterými by se rády pochlubily i ty nejvyspělejší státy,a naopak. Leckdy však cestovatele po zemích blízkých i vzdálených nezajímá ani tak problém »jaký« záchodek, nýbrž jeho existence vůbec. Do určité míry to vystihuje murphyovský citát takzvaného Ballancova zákona relativity: »Jak je minuta dlouhá, záleží na tom, ze které strany dveří k záchodu se nacházíte.« Někdy se cesta za záchodem může změnit ve velké dobrodružství. Jeden nachlazený Pražák, který za deštivého podzimu 1968 objevoval krásy Londýna při dlouhých pěších procházkách, m usel plánovat své trasy podél stanic metra. Aby stačil včas doběhnout. Na dolním konci newyorkského Manhattanu by každý čekal něco, co odpovídá obrazu jediné supervelmoci konce druhého tisíciletí: superhygiena, tekoucí voda, pokud možno vše automatické a řízené počítačem. Co však uvidí na veřejném záchodku z červených cihel v parčíku na W ashington Square, je šok, který hned tak nevymizí. Kdyby to dnes viděl T heodore Dreiser, který nedaleko odtud kdysi napsal svou Americkou tragédii, zřejmě by americkou tragédií nazval stav zdejšího záchodku. »Nepoužívejte veřejné záchodky v metru, na autobusových a železničních nádražích,« varují tištění průvodci o New Y orku. »Stahují se tam narkomani a bezdomovci.« Dá se dodat ještě jedno varování, vycházející z oné náhodné zkušenosti: »Vyhýbejte se tomuto zařízení na W ashington Square.« Mnohé země světa stále ještě doprovází v této sféře to, co ukazuje jeden zážitek učiněný zhruba před třiceti lety. Soči, pýcha sovětského lázeňství na březích Černého moře - veřejné záchodky u přístavu. Spíš veřejný pranýř kulturní úrovně země - prostranství s otevřenými kójemi nad dírami v zemi, na bobku dřepící lidé. Toaletní papír,věc neznámá. Na mnoha místech si musíte pomoci tak trochu sami. T řeba ve Španělsku a v Portugalsku se dá obejít relativní nedostatek veřejných záchodků prostě. Stačí zajít do kterékoli hospůdky, baru či restaurace, pozdravit a vyčkat odpovědi na vaši otázku: Kde tady máte záchod? Ale v podstatě všude se blýská na lepší časy. Dnešní pařížské pouliční toalety jsou toho příkladem. A bezpochyby by se líbily i Eulálii Čubíkové, známé to odpůrkyni veřejných pisoárů ve Zvonokosech. Můžete je využít za dva franky a ještě si poslechnout klasickou hudbu. Jedinou nevýhodu těchto elegantních kabin roztroušených po Paříži představuje zákaz pro děti do deseti let, ty tam musí - kvůli technice - s doprovodem. Leckdy proklínaná globalizace má přinejmenším i jednu světlou stránku. V elká nákupní centra, jako vejce vejci si podobná, ať v Praze, ve W ashingtonu či v Kapském Městě nebo Lisabonu a kdekoli jinde, jsou vybavena stejně nablýskanými záchody jako obchody. A nem usí to být velká prodejní střediska - stačí uvidět třeba nápis McDonald's a máte jistotu, že právě tady najdete kromě hamburgerů víc než plnohodnotnou náhradu veřejného záchodku. U nás i v dalších 116 zemích. Inu, všechno je relativní.