Pierhead Building v září, kdy město žilo Oktoberfestem. Budova patří k...

Pierhead Building v září, kdy město žilo Oktoberfestem. Budova patří k Velšskému národnímu shromáždění a někdy se jí přezdívá „Big Ben Walesu“. | foto: Anna Musilová

Život v zemi draka. Kde Británie není Anglie a lidi vstávají v poledne

  • 10
Podzim roku 2017 jsem prožila v Cardiffu - studovala jsem na jedné ze tří tamních univerzit, žila s britskou rodinou a poznávala krásy ciziny. Nové prostředí, ve kterém jsem se ocitla, oplývalo spoustou podivností, které jsem si zamilovala.

Do Cardiffu jsem se přestěhovala na začátku září, kdy ještě panovalo babí léto. I to ovšem v Británii připomíná duben, stejně jako téměř všechny ostatní části roku.

Šálu, kterou jsem si první týden koupila v obchodě v centru, jsem pořádně nevyužila až do druhé poloviny prosince, protože vzduch měl pořád příjemných deset až patnáct stupňů. A často pršelo.

Cardiff mě překvapil svou velikostí – na hlavní město Walesu není nijak velký. Když nepočítám odlehlejší části, které slouží průmyslu, dá se projít pěšky během dvou hodin.

Přesto jsem denně v ulicích potkávala desítky městských autobusů nacpaných k prasknutí.

Svezla jsem se jimi tolikrát, že bych to spočítala na prstech jedné ruky. Lístek se dá koupit jen u řidiče a musíte mít přesně libru osmdesát, protože peníze se hází do mašiny a ta nerozměňuje. Navíc se v britských mincích nevyznám a proto pokaždé, než jsem odpočítala správnou částku, i ti nejtrpělivější Britové ve frontě, která se za mnou táhla snad až do Londýna, nervózně podupávali.

Procházky jsou lepší. Každodenní cesty kolem hradu, jehož základy pochází z prvního století, po historické St. Mary Street plné tradičních britských hospod a dominantou v podobě tržnice, kde koupíte všechno od starých knih, vinylů, přes zásnubní prstýnek až po čerstvou rybu, se pro mě staly milou rutinou.

„Britská kuchyně“ neexistuje

Ráda bych napsala, že v rutinu se přeměnilo i snídání pečených fazolí s párky, tousty a spoustou dalších ingrediencí, které tradiční anglická snídaně obsahuje, ale tohle je jeden z mnoha zažitých stereotypů. Britové, aspoň ti, s nimiž jsem několik měsíců žila, snídali jogurt. A ani do něj nesypali kilo kukuřičných lupínků.

Jedna z mnoha cardiffských arkád. Můžete v nich nakupovat nebo si jen tak sednout na šálek čaje.

Centrální knihovna.

To ale neznamená, že se tamní stravování nijak nelišilo od českého, vlastně mě stravovací návyky Britů překvapily ze všeho nejvíc, mimo jiné proto, že se pojí s jejich nezvyklým denním režimem. Chodí spát nejdřív o půlnoci, o víkendu často až nad ránem, a probouzí se kolem poledne. Možná proto, že tak rádi chodí do společnosti, a tím nemyslím jen výlety na pintu, ale různé sportovní a kulturní akce, pouliční veselky a festivaly, kterých je Cardiff plný nejen o víkendech – na tak malé město je nezvykle živý a hlučný.

Když jsem si pak v jednu odpoledne ohřívala brambory s masem k obědu, moje domácí se mě s podivem a ospalým výrazem zeptala: „To máš k snídani?“. Jejich obědy ve formě sendvičů připomínají spíš českou večeři, jejich bohaté večeře náš oběd.

Všechno naruby. A stokrát smíchané dohromady. Do hrnce s masem nebo do sendviče jsou Britové schopni nacpat naprosto cokoliv. Ve výsledku to pak stejně připomíná lečo, mix všeho možného, který chutná překvapivě dobře. To ovšem nemění nic na tom, že „britská kuchyně“ neexistuje, a pokud ano, je to ryba s hranolky a černý puding. A pak všechno, co tam dovezli Indové, Číňané a spousta dalších národů.

Britský vánoční oběd. Chutná lépe než vypadá.

Na sendviče k obědu jsem si nicméně při ceně v restauracích kolem deseti liber za jídlo zvykla poměrně rychle – jsou levné a praktické. Často jsem si s nimi chodila sednout do přístavu Cardiff Bay. Otravovali mě přitom věčně hladoví rackové, kteří po víkendových večírcích uklízejí město v hejnech, a když člověku krouží pár metrů nad hlavou, dovedou vyděsit. Možná právě v britských přímořských městech našla Daphne de Murier inspiraci k napsání knihy Ptáci, kterou později zfilmoval Alfred Hitchcock…

Roald Dahl, draci a velština

Okolí zátoky pro mě bylo jedním z nejkrásnějších útočišť ve městě. Sídlí tam cardiffská opera, kde na začátku podzimu dokonce uváděli Janáčkovu operu Z mrtvého domu. A také Studia BBC, kde se natáčely seriály jako Doctor Who nebo Sherlock. Budovy Velšského národního shromáždění. A taky norský kostel, kde byl pokřtěn Roald Dahl, světoznámý autor dětských knih, z nichž nejslavnější je pravděpodobně Karlík a továrna na čokoládu nebo příběh o geniální holčičce jménem Matilda.

Z Cardiff Bay se dá během hodiny pohodlně dojít do sousedního městečka Penarthu, jehož jedinou atrakcí je krásné molo táhnoucí se daleko nad vody Bristolského zálivu. Je na něm i malá útulná kavárna a spousta cedulí zakazujících rybaření, navzdory nimž tam místní stejně rybaří. Na půli cesty do Penarthu stojí socha Dahlovy knihy, jedna z mnoha hmotných připomínek toho, jak pyšní obyvatelé Cardiffu na „svého“ spisovatele jsou.

Stejně hrdí jsou i na draka, který zdobí velšskou vlajku. Dračí motivy jsou všude – nejen na klíčenkách v gift shopech nebo dresech hráčů rugby, například muzeum střeží obrovské dračí drápy.

Molo v Penarthu.

Pohled na cardiffský hrad z parku.

Dokonce i tři hlavní přírodní rezervace – Brecon Beacons, Snowdonia a Pembrokeshire, který je místními považovaný za jeden z nejhezčích pobřežních parků v zemi, působí, jako by ve svém nitru skrývaly dračí doupata. Ve skutečnosti však skýtají útočiště jen rozlehlým vřesovištím, divokým koním a ovcím. Ty by měly být prohlášeny britským národním zvířetem, jsou prostě všude.

Přestože v lecčem se mně jako cizince rozdíly mezi Walesem a zbytkem Británie stírají, jinde jsou více než zřetelné. A Velšané jsou na ně hrdí. Například zmíněná příroda. Draci. Velšské koláčky, přeslazené pečivo obalené v cukru, něco na pomezí lineckého a vánočky, příšerně nezdravé, divné a skvělé. Kulturní velikáni. Rugby, které místní hrají kdykoliv a kdekoliv, proto pozor na nevyzpytatelné míče. Řeč, která nepřipomíná žádnou jinou a kterou skoro nikdo nemluví, ale všichni mluví o ní.

Díky těmto nuancím jsem hodila za hlavu zlozvyk, který má snad každý Čech, kterého jsem v životě potkala – říkat jakékoliv části Spojeného království Anglie - a konečně začala být geograficky korektní. Navzdory tomu, že když jsem Velšanům říkala, odkud jsem, často se na mě dívali, jako by Praha ležela někde uprostřed Narnie nebo Země Nezemě.

Tipy na cestu

Cardiff má vlastní letiště, ale letenky z Česka přímo tam vyjdou draho. Nejlevnější je letět do Londýna a odtamtud se přepravit do Cardiffu autobusem. Cesta vám možná zabere o půl dne víc, ale ušetříte i několik tisíc.

Ve vztahu ke zbytku Británie má hlavní město Walesu strategickou polohu, navíc do spousty měst odtamtud jezdí Megabus i National Express, dva největší autobusoví dopravci v Británii, a když si jízdenky pohlídáte, můžete cestovat skoro zadarmo.

Zajděte v Cardiffu do kina. Lístek vyjde na tři libry (zhruba devadesát korun), mimo „špičku“ ještě levněji. V Londýně byste za představení zaplatili kolem deseti liber.

Kromě kina stojí za návštěvu i malé kulturní centrum Chapter ve čtvrti Canton. Je v něm zároveň i skvělá kavárna.

Nejlepší „fish and chips“ seženete ve stánku Hayes Island kousek od centrální knihovny. Hned za rohem je pak zadní vchod do tržnice, kde můžete nakoupit jídlo, často mnohem levněji než v běžném supermarketu. Pozor, v neděli mají všechny tržnice v Británii zavřeno.