Bosna a Hercegovina má stále u mnohých pověst nepříliš bezpečné země, která dodnes trpí následky občanské války včetně minových polí. Pravda je ovšem taková, že občanská válka zde skončila před téměř 21 lety a naprostá většina minových polí byla lokalizována a aktivně se pracuje na jejich odstranění.
Jedinými pozůstatky minulého konfliktu, které se nějak dotknou zahraničních návštěvníků, jsou tak „pouze“ rozstřílené fasády v bočních ulicích měst či opuštěné vypálené ruiny domů v horských vesnicích.
Jakkoliv jsou však tato mementa smutná, neměla by odradit od návštěvy této překrásné země se srdečnými lidmi ze všech etnik, jež ji obývají.
Divoká a krásná turistika
Možnosti se zde nabízejí nepřeberné, od návštěv památek UNESCO v Mostaru a Višegradu, bloumání historickým centrem Sarajeva s jeho kavárnami v tureckém stylu po aktivní dovolenou s raftingem na řekách Neretva, Drina či Tara.
A protože je Bosna a Hercegovina převážně hornatou zemí, jedním z hlavních lákadel je zde také horská pěší turistika. Ta má ve srovnání s Alpami, Tatrami a dalšími oblíbenými místy Čechů tu odlišnost, že je možné ji provozovat takříkajíc na divoko.
Chybějící infrastruktura je ovšem vyvážena absencí davů turistů. Sice si zde nesednete na zahrádku horské chaty s točeným pivem, ale máte to bohatě kompenzováno nikým nerušenými výhledy na úchvatné scenérie, které umí vytvořit pouze příroda.
Naší volbou pro horský výšlap se stal Maglić, nejvyšší bod země s nadmořskou výškou 2 386 metrů. Nejenže je to bod nejvyšší a tudíž sám o sobě atraktivní, ale také samotná cesta k němu je překrásná.
Zásoby nakupte dopředu
Navíc je v údolí pod horou památník největší bitvy druhé světové války mezi Titovými partyzány a nacistickými okupanty, takže i milovníci historie si přijdou na své. A jako odměna či motivace k výšlapu může posloužit fakt, že pouhé 2,5 hodiny jízdy na jih se nachází dalmatské pobřeží ideální k následnému odpočinku.
Výchozím bodem k treku je obec Tjentište. Ta kromě zmíněného památníku nabízí i možnosti ubytování a stravování ve třech hotelích či penzionech a také jsou zde dvě prodejny potravin. Na jejich služby bych ovšem příliš nespoléhal a předem se vybavil základním proviantem. A to hlavně vodou.
Tjentište
Bosanski Maglić na dohled
V první prodejně nám totiž majitel žoviálně sdělil, že vodu nemá již třetí den a podobně na tom byl i s chlebem. Ostatně jeho sortiment se sestával z několika druhů piva a zelených salámů a zákazník před námi vykoupil třetí a poslední druh zboží v nabídce, toaletní papír. V druhé prodejně to bylo lepší, ale po našem nákupu to tam vypadalo jako v té první.
Druhá prodejna se nachází poblíž odbočky z hlavní silnice naproti opuštěné benzinové pumpě a tato odbočka je také cestou do sedla Prijevor (1 660 m n.m.), což je nejzazší bod, kam se dá dostat autem a ušetřit si tak 17 km výšlapu.
Odhadněte své schopnosti
Cesta je kombinací rozbitého asfaltu a šotoliny s vyjetými kolejemi, takže zabere minimálně hodinu. Avšak při suchém počasí je sjízdná prakticky čímkoli. Nenechte se tedy zviklat místními, kteří vás od cesty budou zrazovat a nabízet vám odvoz džípem za přemrštěné ceny.
Sedlo Prijevor se nachází přímo pod Maglićem a nabízí dvě trasy výstupu: krásnou hřebenovku a náročnou ferratu po štítu hory. Na ferratu se doporučuje mít základní vybavení včetně sedáku, lana a helmy.
Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že to jde i bez toho, avšak bez znalosti techniky tří pevných bodů nemá smysl se do toho pouštět a raději bych volil hřebenovku. Časově ferrata zabere (tam i zpět) asi pět hodin, hřebenovka pak dvojnásobek. Délka ferraty je necelé dva kilometry s převýšením 700 metrů.
Celníci jak z pohádky
První částí hřebenovky je značená cesta na jih směrem k ledovcovému jezeru Trnovačko. Tato vodní plocha ve tvaru srdce láká k osvěžujícímu koupání a dostatek rovinatých travnatých břehů vybízí k postavení stanu.
Pokud tedy nechcete platit za ubytování v hotelích v údolí, ani za ubytování u místních, které vyjde asi na polovic (15 euro za „apartmán“ v přízemí), přizpůsobte svůj časový harmonogram stanování u jezera.
Cesta k němu ze sedla má pět kilometrů a trvá asi 90 minut. Čtyři kilometry zabere klesání a poslední kilometr opětovný výstup a získání zpět ztracených výškových metrů. Cestou k jezeru překročíte hranici do Černé Hory, takže je nutné mít s sebou pasy nebo občanské průkazy.
Hranice je to malebná a přináší vzpomínky na pohádku Tři veteráni. Nejprve na stromě přibitá tabulka Černá Hora, pak na dalším stromě vlající černohorská vlajka a nakonec celník, či strážce národního parku v plavkách, který po formalitách s kontrolou pasů a výběrem vstupného do parku (1 euro za osobu) zve na panáka domácí slivovice. Tento kraj je prostě nemožné si nezamilovat.
Zpátky do pravěku
Cesta dále pokračuje podél břehu jezera, kolem nějž se stáčí na sever a postupným stoupáním až na samotný vrchol Maglić. Tato část zabere asi 3,5 až čtyři hodiny v závislosti na fyzičce a počtu kochacích zastávek.
A koukat je zde opravdu na co. Po překonání hranice lesního porostu se otevřou pohledy do údolí na obou stranách hřebene a jen čekání na to, až se vám odhalí Trnovačko jezero v celé své srdcovité kráse, stojí za to.
Co se týká povrchu, lesní cestu (spíše pralesní, neboť hvozdy v okolí Magliće jsou považovány společně s Bělověžským pralesem za jediné evropské autentické pamětníky pravěku) záhy vystřídá pěšina rozkvetlou horskou loukou a těsně pod samotným hřebenem přijde těžší, ale krátká pasáž suťovým osypem.
Na vrcholu Magliće
Poslední částí je pak klasická hřebenovka s očekáváním cíle. Na vrcholu hory vás přivítá plechová srbská trikolóra (vrchol leží v etnicky a samosprávně srbské části Bosny a Hercegoviny), pouzdro s razítkem a vrcholovou knihou a také plaketa k 30. výročí zmiňované bitvy.
Pokud vám bude přát počasí a Maglić nedostojí svému jménu (Mlhavec), budete se hlavně kochat nepopsatelnými výhledy. A jestli si k výstupu zvolíte všední den, snad budete mít podobné štěstí jako my a užijete si i absolutního klidu. Strávili jsme na vrcholu minimálně půl hodiny a měli jsme ho celý pro sebe. Nepopsatelný zážitek.
