Proč se stresovat plánováním a sbíráním informací! Cíl je daný a není to ani třítisícovka. Když je sen tak blízko, není co řešit!
Předehra: provokující šimrání
Bylo to jako v sexu: ty počáteční hrátky, kdy vzrušení stoupá, užíváte si, ale víte, že to nejlepší máte teprve před sebou. Začíná to, když ať už z pláží, nebo z dálnice, která na sever vede do Soluně a na jih do Atén, odbočíte k vesnici Litochoro.
Nejlepší pláže EvropyPro letošek dejte sbohem přeplněným plážím s kalnou vodou a chaluhami. Za jemným pískem, průzračně čistou a teplou vodou a fotogenickými kulisami nemusíte létat do Karibiku, nádherné pláže najdete i v Evropě. |
Tam je cosi jako nástupní bod, i když ten skutečný je vzdálen ještě patnáct kilometrů. Ale Litochoro už je příslib rozkoše. Někdo si ji dopřává již u stánků s vázami dekorovanými květinami, zástěrkami, tričky, ručníky, šátky či kšiltovkami s všelijak ztvárněným Olympem, prostě obvyklý turistický brak. Kdysi se tu léčila tuberkulóza, jsou tu skvělé klimatické podmínky. Prima, dýchejte zhluboka.
Dva kilometry za Litochorem nás zastavuje kontrola: zapisují si espézetku, počet lidí v autě a odkud jsme, ale nic neplatíme a dají nám mapu Olympského národního parku.
Vyhlídka Zilnia dává lehce ochutnat, jak to bude vypadat nahoře. Příjemný stinný plácek, dokud se nenakloníte přes zídku a nerozhlédnete se kolem. Hluboká strž ledacos naznačuje.
Asfaltka stoupá, musíme se dostat od moře do výšky tisíc metrů. V zatáčkách chytám výhledy zpět do pobřežní nížiny, na pásy pláží a pěnu příboje. Ne, to už si vymýšlím, příboj vidět není, ale snadno si ho představíte. Jenže vjíždíme do hor a bukolickou nížinu střídají zarostlé strže, skály, úbočí a vrcholky hor. Poprvé mě napadá, že to možná nebude tak jednoduché, jak jsem si představovala.
Je časné dopoledne, ale slunce už má grády. Vyhlídka Zilnia je idylická, sráz pod ní už vůbec. Silnice stoupá a kroutí se jako hodně dlouhá a hodně uspěchaná užovka. Kolem rostou borovice, ale když jim vidím jenom vršky, trochu mě to znervózňuje.
Začínáme: plnou parou vpřed
Prionia je parkoviště s restaurací ve výšce 1 100 metrů nad mořem. Odtud se jde nahoru, zřejmě nejušlapanější stezkou celého olympského pohoří. Říčka Enipea se blyští pod slunečními paprsky; až budeme zpátky, třeba bychom si v ní mohli zchladit nohy.
Teď jsme však na začátku, úsměv od ucha k uchu, energie z nás prýští a nedočkavost škube nohama. Po dřevěném můstku překročíme Enipeu, pokocháme se jezírkem s vodopádem a vzápětí se pohoda mění v drama: dcera uklouzla a plácla rukama do rozmoklých koňských kobližek, nad stezkou zaznělo pár drsných výrazů. A sakra, to nezačíná dobře, říkám si. Naštěstí se po pár dalších metrech u cesty červenají lesní jahody. Zřejmě tudy ještě moc lidí dneska nešlo, nejsou sesbírané. Paseme se, nehoda je zapomenuta, pohoda zpátky a jdeme plnou parou vpřed.
Když jdeme mezi stromy, je stezka hrbolatá odhalenými kořeny jehličnanů.
Z Prionie to je k chatě Spilios Agapitos, někdy označované jako chata A, necelých pět kilometrů a tisíc výškových metrů. Odtamtud se vyráží na závěrečnou zteč. Brzy před sebou vidíme trio vrcholků Skolio, Mytikas a Stefani, jimž se všeobecně říká hora Olymp. Máme ho před očima potom už skoro pořád jako metu, k níž míříme.
Záhy mám jasno: nebude to snadné, drahá. Zřejmě jsem zteřelejší, než jsem si připouštěla, bude to fyzicky náročné a zítra nejspíš nebudu chodit. Neměla jsem se přece jenom nechat rozmazlovat u moře? Vždyť některé pláže Olympské riviéry patří k nejoblíbenějším v Řecku a mezi naháči je taková pohoda. Ale co, kdo by staral, co bude zítra! Kolem je klid, ani větříček, ani list se nepohne. Ani ptáci nezpívají. Je to ticho před bouří? Doufám, že to není ticho před zemětřesením...
Je zataženo. Možná bude pršet. Stoupáme sice zvolna, ale vytrvale. Napřed je kolem spousta stromů, hlavně buky a další listnáče. Pak se vytrácení, nastupují různé borovice, modřín a jedle. V drnech trávy rostou žluté a bílé skalničky, modré zvony a taky fialový hvozdík, připadám si jako doma na louce. Rostlinných druhů byste na horském masivu Olymp našli přes 1 700. Cesta je kamenitá, někde obcházíme balvany a jinde zase balancujeme v drobnější suti. Když jdeme mezi stromy, je hrbolatá odhalenými kořeny jehličnanů. Sem tam je v dálce vidět sníh v některém zastíněnějším žlabu.
Jak se dostáváme výš, borovice se snižují a bachratí, ty vyšší se různě kroutí a ze strmých svahů čím dál častěji trčí uschlé pahýly mrtvých stromů.
Olymp můžete i vyběhnout
Slyším za sebou dupy dup. Předbíhá mě horský běžec. Není už nejmladší, v kraťasech a tílku, v ruce lahev s vodou. Stojím, zírám. Vlastně, proč ne, když já se můžu plazit, jiný může Olymp vyběhnout.
Kdo bydlel na OlympuOlymp byl sídlem 12 řeckých bohů. Žil zde Zeus a jeho manželka Héra, Diovi bratři Poseidón,bůh moří, a Hádes, bůh podsvětí, jejich sestra Hestia, bohyně rodinného krbu, a dále Diovy děti Athéna, bohyně moudrosti, Apollón, bůh slunce, Afrodita, bohyně lásky, Artemis, bohyně měsíce a lovu, Árés, bůh války, Hermés, posel bohů a Héfaistos, bůh ohně a kovářů. |
Funím si osaměle. Každý člen naší minivýpravy si jde svým tempem, občas spolu, chvíli sólo. V protisměru přicházejí prarodiče s asi desetiletým vnukem. Svědectví, že Olymp není objektivně vzato nadprůměrně náročný, když ho zvládnou děti.
Kolem vrcholků Olympu se celou dobu honí mraky. Hypnotizuji je, aby mi dovolily vidět ten nejvyšší vršek, tu špici, kde sedával Zeus a promýšlel svá milostná alotria. Chvílemi se zvednou, zamodrá se obloha a vrcholky jsou vidět. Spadá pod ně řecký Obří důl, tak mi to připomíná Sněžku.
Blížíme se ke žlabu s mohutnou vrstvou sněhu. Kdysi tu byl všude led: Olymp se napřed vynořil z mělkého moře, před nějakými dvěma sty miliony let. Pak přišla doba ledová a ledovce vyryly zdejší strže a vytvarovaly Mytikas, nejvyšší horu Olympského pohoří i Řecka a druhou nejvyšší na Balkáně, 2 917 metrů. Sněžka se do ní vejde skoro dvakrát.
Vrchol Olympu byl neustále v mracích a na to, že nebude pršet, si nikdo nechtěl vsadit. Za takových podmínek se nahoru neleze.
Jsme ve výšce 1 713 metrů, jak ukazuje můj chytrý přístroj. Vyschlé šedé pařezy fantaskních tvarů, jakoby vyvržené z obrazů Salvadora Dalího. Jsou tak dekadentní a tak krásné! Kdybyste si k nim sedli a studovali je, najdete v nich desítky obrazců a tváří.
Huňaté nízké borovice stojí vedle hubených věchýtků i suchých pahýlů. Rostou ze stezky i ze skalnatých stěn jako fajfky: žádný přímý kmen, ale napřed do strany a teprve potom až vzhůru. Některé jsou podivně zkroucené i ve výšce několika metrů od země. Nechápu to. Jako by je někdo zauzloval.
Na vrcholu, ale bez orgasmu
Za pár minut jsme u chaty A. Prý se tu platí za posezení, ale nikdo po nás nic nechce. Kupujeme si pohledy s razítkem a olympský odznáček. Co se koupit nedá, je počasí: fouká, mraky jsou čím dál temnější, i čas pokročil.
Radíme se se zjevně zkušenějšími horaly, kteří na chatě odpočívají po sestupu z úplného vrcholku, kam nám ještě kousek schází: výstup nahoru je náročný a spíš horolezecký než turistický, zabere tři až pět hodin, podle zdatnosti dotyčných, a na tohle počasí se vážně nedá vsadit. Kroutím se jako žížala, ale nakonec souhlasím, závěrečnou fázi odpískáme. Tentokrát...
Druhý den ležíme u moře. Pláž je mnohem lepší než předevčírem. Slunce je nádherně teplé, voda vyhřátá, víno vychlazené, tzatziki skvělé a za chvíli si dáme souvlaki. Život pod Olympem je sladký.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
