Lanovkou na Hrebienok
Červená lanovka se šplhá nahoru, její kolejnice se proplétají kolem úhledně nařezaných špalíků dřeva. Vláček míjí dřevorubce likvidující následky vichřice, která před půlrokem zasáhla Vysoké Tatry, a za sebou nechává to, co zbylo z hustého lesa. Až když vlak přijíždí na Hrebienok, který je častým začátkem turistických túr v Tatrách, vypadá to opět jako před rokem nebo dvěma či pěti lety.
Sem se vichřice nedostala, tady zůstalo vše při starém - les je neporušený, nad ním se pyšně vypínají vrcholky hor, zachumlané v bílých mracích. Horské vrcholky se zbytky sněhu vypadají jako pocukrované.
"Věřím, že nám turisté zachovají přízeň. Ano, dole je to polámané, ale ta perla - hory - těm se nestalo nic," říká Jarmila Kulangová, recepční v jednom z hotýlků v Tatranské Lomnici. Turistů prý v zimě lehce ubylo, věří však, že se to v létě změní. Už prý nad smutným osudem Tater nepláče, ale těší ji, kolik práce se v posledních týdnech udělalo.
Obrázek zkázy je minulostí
Stojím u kolejí lanovky na Hrebienok, asi sto metrů od její dolní části. Jsem přesně na místě, kde jsem se před půl rokem bavila se skupinou dřevorubců od Popradu. Tehdy tady silnice končila, dál už nebylo možné udělat ani krok. Všude kolem ležely v zoufalém objetí popadané smrky, které mezi sebe vražedným stiskem lapily kabinu lanovky. Ve chvíli, kdy vichřice začala, jí zbývalo do depa jen pár desítek metrů.
|
|
Na obrázek zkázy se tehdy snášel milosrdný sníh, jako by se ani příroda nemohla dívat. Nad změtí dřeva a větví se skláněli promočení muži a klestili cestu zubačce. Postoupit o metr dál, to trvalo hodiny, a vrchol Hrebienku byl v nedohlednu.
Nevěřila jsem, že tady budu v květnu stát a čekat, až se z kamenem obložené zatáčky vyřítí červený vagon. Připadalo mi nemožné, aby se turisté vrátili na asfaltovou cestu vedoucí nahoru. Nyní pozoruji dvě mladé dívky, jak sestupují po stezce dolů do údolí.
Kousek ode mne usedají na sotva nařezané klády a vytahují si svačinu. Pak začíná drobně mžít a ony spěchají do údolí.
Všudypřítomná vůně dřeva
Ve vzduchu je cítit čerstvě pořezané dřevo, jeho vůně vás nyní Tatrami provází na každém kroku. V Lomnici, Poliance i ve Vyšných Hágách, dostává se přes zavřená okénka aut, proniká do restaurací, kde se mísí s vůní brynzových halušek, vrývá se do paměti jako ta veselejší vzpomínka na smutné Tatry.
V dálce rachotí těžká technika, její monotónní a pronikavý zvuk se snaží překřičet ptáky ve větvích těch několika stromů, které zde ještě zbyly. Pozoruji, jak se daleko ode mne harvestor vypořádává s následky ničivé vichřice.
Chňapne kmen, zbaví ho větví a rozřeže na stejně dlouhé špalíky. Ještě jednou, znovu, až do zblbnutí. Stroje prý jedou 24 hodin, dělníci se na nich stále střídají, ani při tom nevypínají motor.
Místo padlých kmenů první petrklíče
Místa zoufalství se tak pomalu mění v místa naděje. Mizí polámané stromy, rozházené po stráni jako vlasy mladého chlapce, když do nich foukne vítr. Klády končí precizně "nakrájené" u silnic, odkud je odvážejí ohromná nákladní auta. V místech, kde se ještě nedávno válely zničené kmeny, klíčí první petrklíče, které rozehrávají ztichlou stráň žlutou barvou.
Je to barva naděje, která pomalu přichází i do Tater. Zdejší lidé slibují, že do léta 2006 zmizí všechny polomy. Zbude jen pár pařezů, které budou ještě dlouho připomínat smutné události z konce listopadu 2004.
Tatry chytají druhý dech. Před pokladnou lanovky na Hrebienok už stojí ve frontě první turisté. Babička s vnoučaty z Hradce Králové, němečtí důchodci i školní třída z polského Krakova.
Na většině horských chodníků totiž není po vichřici ani stopy, vítr zasáhl jen území do nadmořské výšky 1300 metrů. Poškozena je především dolní část hor - jde o souvislý pás z Tatranské Lomnice přes Smokovce, Tatranskou Polianku do Vyšných Hágů. Odtud pak silnice pokračuje zeleným lesem.
Štrbské pleso - ani stopy po vichřici
|
|
Také Štrbského plesa se vítr ani nedotkl, polámané stromy tu lze spočítat na prstech jedné ruky. "Ani stopy po vichřici. Měli jsme problémy, to ano, ale s vysokým sněhem," směje se na Hrebienku Sybille Schadová ze Stuttgartu, která se právě vrátila z túry na Téryho chatu.
V Tatrách už zase fungují lanovky a električka spojující Poprad s městečky v podhůří zatím končí ve Starém Smokovci. Odsud zatím jezdí náhradní autobus. Ale tak to bude jen do 15. června, kdy vlak opět pojede po celé své trase.
Marie z Hradce Králové vypráví, že nečekala tak smutný pohled a neubránila se slzám, němečtí manželé Rothovi žijící až u francouzských hranic vůbec netušili, co se na podzim v Tatrách stalo. Ale všichni se shodují, že by stejně přijeli. Tatry si zamilovali, nepřijet, říkají, znamená je zradit.
"Ty, kdo chtějí kvůli vichřici zrušit svou dovolenou, nechápu," kroutí hlavou Polák Miroslav Ciesielski, majitel malé cestovní kanceláře. "Vždyť je to přece příroda. Té poručit nelze." Už nyní cítí, že milovníci Tater z Polska nebudou mít letos o slovenské hory takový zájem, na zájezdy se hlásí méně lidí.
Červená kabina lanovky šplhá nahoru a dvanáctiletá polská děvčátka se ptají, proč ty stromy leží na zemi. Vyslechnou si stručný výklad svého učitele a pak se vracejí ke svému původnímu tématu: k debatě o chlapcích. Donekonečna probírají, kdo se komu líbí, kdo s kým chodí. Vracejí se ke konverzaci, která prostě k dovolené nebo k prázdninám patří. Zdá se, že vše je zase při starém. Tatry mají to nejhorší za sebou.
 Přesně před půl rokem se dřevorubci dostali pouze do tohoto místa 100 m nad dolní stanicí lanovky. Nyní už mohou turisté bez potíží vyjet až na Hrebienok. |
 Tady vichřice řádila nejvíce: jde o zbytek souvislého pásu lesního porostu ze Starého Smokovce až do Vyšných Hágů. |
 Německý pár se prochází kolem Štrbského plesa. Toto místo vichřice skoro vůbec nezasáhla. Turistů v Tatrách v zimě lehce ubylo, všichni však věří, že se to v létě změní. |
