Průměrné stoupání 8,5 procenta, délka dvanáct kilometrů, převýšení 900 metrů a předchozích pět horských etap dlouhých až 250 kilometrů, udělalo z výjezdu na Joux Plane, poslední velké horské prémie Tour de France 2000, jednu z nejobávanějších pasáží letošního závodu. Stojí za to si zkusit, co takové stoupání obnáší. Šanci má každý, kdo má sportovního ducha, dobrou fyzickou kondici a na kole už něco zažil. A nemusí mít zrovna závodní silniční speciál. Col de Joux Plane se dá vyjet i na dobrém horském kole. Z Chamonix nebo z Ženevy je to na start pouhá hodinka autem. Výšlap i s cílovým sjezdem do střediska Morzine, dohromady nějakých 20-35 kilometrů, nemusí i se zastávkami zabrat víc než půl dne. Bude to dřina, ale kdo bude mít štěstí na počasí, potká ho skvělá odměna - úžasný pohled na masiv Mont Blanku, tak jak se vidí málokdy. Průjezd Samoënsem, živým horským střediskem, trvá pár minut. Nejdříve příjde stará historická brána, přímo z náměstí pak odbočuje obávaná úzká silnička D.907 V .C. Už první metry stoupání napovídají, co se bude dít. Je to jak rána do vazu. Nohy najednou ztěžknou a kolo se skoro zastaví. Z předchozích 30-25 km/h klesá rychlost na 15 km/h a brzy dokonce pod 10 km/h. Rozum napovídá, že nemá žádný smysl se vztekat a pokoušet se o nemožné. Prudké stoupání, které ze začátku lem ují jedna za druhou horské usedlosti, nekončí za první ani druhou zatáčkou, jak jsme na to zvyklí z českých luhů. Budou jich celé desítky. "Vive la Tour de France" "Ať žije Tour de France", "Allez Belgiques" - "Do toho Belgičani", "Zorro", "Pantani", hlásají barevné nápisy,které zaplavují asfalt a dodávají odvahu. Zatímco ztěžka šlapete do pedálů, představte si, jak to v takových chvílích vypadalo během závodu, který začal ve známém středisku Courchevel. Chumel pelotonu se tady začal protahovat do nekonečné nudle. Vpředu jako když někdo práskl bičem, začali nastupovat mistři kopců. T o už za sebou měli jezdci patnáct etap, z toho čtyři těžké horské, celkem přes 2500 kilometrů. Američan Lance Armstrong měl náskok několika minut, ale žádnou jistotu, že ho udrží, když na Col de Joux Plane nepodá výborný výkon. Čekal se nástup horských "ďáblů" - Itala Pantaniho, Francouze Virenquea, Španěla Herase, Kolumbijce Botera. Když se pozdějšího vítěze Lance Armstronga novináři ptali před startem Tour de France, kterých míst se nejvíce obává, zmínil jasnozřivě právě průsmyk Joux Plane. Po etapě pak muž, který překonal před dvěma lety rakovinu, prohlásil: "Dnes to byl nejtěžší den mého cyklistického života." Na třetím kilometru stoupání už z cyklistické helmy stékají drobné kapičky potu. Místy klesá rychlost na 7 km/h, jen na jednom krátkém úseku zázračně stoupá na 18 km/h, ale to je skutečně výjimka. Les se střídá s alpskými loukami. Slunce pálí a zahání na místech, kde to jde, do stínu alpských smrků. "Merde", "sakra", chechtá se mohutný barevný nápis na cyklisty někde kolem pátého kilometru. Přesně vystihuje situaci. Stoupání je pořád stejně kruté, místy až 13 procent, serpentiny stejně ostré,dech se krátí, vedro je horší a horší. Naštěstí toto není závod. Kdo se nechce dlouho trápit, nemusí. Stačí seskočit z kola, dát si pauzu a trochu se občerstvit. Zejména v některých zatáčkách, kde není les, se otevírají nádherné výhledy na údolí a protější hřebeny Alp, které se zvedají až do tří tisíc metrů. Jistě při tom nebudete sami. "V létě se denně vydávají vyzkoušet si své síly na Col de Joux Plane desítky cyklistů. Jsou tu jednotlivci, ale i starší lidé, manželské páry. Skutečně hodně lidí chce vytrpět část etapy ve stopách slavných závodníků," říká René Líbal, Čechošvýcar, který sem přijel z nedalekého Lausanne. Nad osadou Mevoutier cyklisté legračně protínají přechod pro krávy a kličkují mezi rozpláclými koláči lejn, která zakrývají jména slavných. "Salute", "Ahoj", ozývá se najednou vedle. To další nadšenec zdolává kopec. "Jak to jde?" "Ale dobře," hlesnete a závistivě se díváte, jak se vám pomalu vzdaluje na lehkém silničním kole. A přichází skutečná krize. Merde,merde,merde,dere se z úst. Do nohou jdou křeče, bolí každý sval. Ale i Pantani, vítěz Tour 1998, i Lance Armstrong,vítěz letošní Tour, tady měli velké problémy. Zatímco jejich soupeři Virenque a Heras kdesi na čele letěli jak honicí psi, Pantani se propadal stále hlouběji do pole a Armstrong se modlil, aby vydržel. "Nejedl jsem dost během etapy, chyběl mi cukr, neměl jsem energii a přišlo to na mne," vyprávěl později. "Pár kilometrů jsem se skutečně bál a zpanikařil jsem." Nápisy na zemi nejsou jen oslavné a povzbudivé. "EPO", září barevně vyvedená písmena přes celou silničku, která připomínají zakázaný druh dopingu. O kousek dál je přímo sarkastické "Dopujte!" Novou energii do žil vlévá svěží vánek, který dýchne z holých vrcholů. Jste už téměř nad hranicí lesa a to je předzvěst, že i tohle trápení musí mít nějaký konec. A pak se stane zázrak. V jedné z prudkých zatáček se otevírá výhled na masiv zasněžené ledové hory - Mont Blanc. Máte ho vlastně v zádech, ale čím jste výš, tím lépe je z některých míst vidět, tím je majestátnější a mohutnější. Kolem desátého kilometru stojí na vyhlídkách u silničky houfy lidí, které přitahuje pohled na střechu Evropy. Dobrá záminka zastavit a odpočinout si. Ale brzy znovu vzhůru do sedla. Průsmyk se blíží. Při závodě to už tady vřelo a každý ze závodníků ze sebe v transu potil krev. Diváci, kteří tu stanovali často už dva dny předem, vytvořili metr až dva úzký špalír a hnali závodníky jako štvanou zvěř koridorem. Výkřiky, zvonění kravskými zvonci, mávání vlajkami, plácání po zádech, uskakování pouhé centimetry před kolem. Kdo byl Španěl dostal herdu do zad,kdo Francouz, toho stovky rukou nadšeně postrkovaly vpřed. Někdo sklidil spršku vody rov-nou na hlavu. Nohy se v posledním vzepětí sil rozkmitávají k pokusu o finiš. Konečně je tu cíl prémie. Col de Joux Plane 1712 metrů nad mořem - střecha Tour de France 2000. Dvě vysoké tyče podél silnice ukazují přesnou metu. Při závodu tady byli za neuvěřitelného řevu a nadšení první nový španělský objev Heras a francouzské vrchařské eso Virenque. Teď okolo v poklidu parkují auta, po stezkách ještě výše do hor šlapou turisté,u alpského plesa posedávají rybáři. Všude kolem je výhled na Alpy a samozřejmě hlavně na Mont Blanc, který je odtud přímou čarou méně než dvacet kilometrů. Zbývá ještě asi kilometr do druhého nejvyššího místa průsmyku, odkud se táhnou vzhůru vleky a lanovky. A pak pro ty, kterým by to snad nestačilo, už jen desetikilometrový krkolomný sjezd do Morzine,kde etapa skončila. Vyhrál Virenque a Armstrong s vypětím sil udržel slušný náskok. Pantani se propadl a do další etapy už nenastoupil pro vyčerpání.
Může se hoditJAK SE TAM DOSTATCol de Joux Plane je nejlépe dostupný z dálnice spojující Ženevu s Chamonix. Z obou měst to netrvá autem do Samoëns déle než 45 minut. Z dálnice se odbočí na Cluses a pak se jede přes Taninges.
NA CO NEZAPOMENOUTKdo se rozhodne vyjet na Col de Joux Plane bez zastavení, musí počítat, že jde o výkon fyzicky náročný.Chce to předchozí trénink. Samotný výjezd alpské prémie trvá na horském kole nejméně kolem hodiny a patnácti minut. Určitě nezapomeňte se sebou na kolo vzít vodu a také alespoň čokoládu nebo tatranku. Ideální je vyjet nahoru a vrátit se stejnou cestou nebo pokračovat do Morzine ve stopách etapy. Pak se hodí, když vás někdo provází autem a na konci vás naloží. Nezapomeňte helmu a přibalte pláštěnku, kdyby se zhoršilo počasí.
 Desítky cyklistů se denně vydávají vyzkoušet své síly na Col de Joux Plane. |
 Při stoupání cyklisté mohou obdivovat krásy okolních hor. |
 Odvahu vypořádat se s nekonečným stoupáním dodávají i barevné nápisy na silnici. |
 Letošní vítěz na Col de Joux Plane, Francouz Virenque. |
