Je to vlastně dvanáct čtverečních kilometrů jiného světa. Španělská enkláva Melilla na pobřeží severní Afriky patří rozhodně na seznam podivných míst planety. Právě tudy proudí přes trojitý osmimetrový plot afričtí uprchlíci směrem do Evropy. V kontrastu k bídě a zmaru přistěhovalců stojí opodál vzorně opravená pevnost i nádherné modernistické domy.
Zatímco Ceutu, druhou a mnohem známější španělskou enklávu na severoafrickém pobřeží, navštěvují díky snadné dostupnosti z Algecirasu, respektive Gibraltaru, tisíce výletníků denně, Melilla je pro většinu Evropanů dokonalá terra incognita, tedy země nepoznaná. Není totiž právě snadné ani laciné se tam dopravit. A vlastně tam ani není až tak moc co pohledávat.
Tedy pokud vás nebaví "studovat" přeshraniční frmol na hranici s Marokem, kterého si tady užijete vrchovatě. Nebo pokud nechcete za každou cenu vidět TEN plot, tedy hranici, přes kterou se každý druhý den pokoušejí do Evropské unie proniknout nešťastní afričtí migranti.
Tip na dovolenouChcete poznávat krásy Španělska nebo se jen koupat v teplém moři? Vyberte si svoje prázdniny na Dovolena.iDNES.cz. |
Zároveň zde můžete zažít také zvláštní pocit dokonalého vytržení z prostoru a času. Při rozjímání na hradbách pevnosti s neklidným mořem dole vás toho v Melille moc rušit nebude. A pokud budete chtít, můžete se případně vydat po stopách frankistického režimu.
Melilla. Pohled z pevnosti do města
Od pevnosti na bazar
Pevnost v Melille, jádro původního osídlení, sice "sedí" na nevysokém skalisku, jeho kolmé srázy však stačily na to, aby se místo dalo dobře bránit. A hned pod pevností je chráněný přístav, v němž dodnes přistávají obchodní i osobní lodě.
V této kombinaci snadno nalézáme důvod, proč se Španělé nehodlali tohoto miniaturního území na pobřeží severní Afriky vzdát ani v dobách, kdy se berberské kmeny v oblasti dnešního Maroka začaly zřetelně emancipovat, tedy od poloviny 19. století.
Nebylo to ovšem zadarmo. Berbeři z oblasti Rifu Španělům několikrát vojensky řádně zatopili a i dnes hledí úřady samostatného Maroka na španělskou držbu enklávy s nevraživostí.
Jakmile se začneme posunovat od vzorně opravené pevnosti směrem k hraničnímu přechodu do Maroka, je rychle znát smíšené dědictví na civilizačním rozhraní. Přibývá otřískaných a posléze i polorozbořených baráků a brzy jsme ve většinově arabském prostředí.
Kulinářskou scénu ovládají jednoduchá arabská občerstvení (stále na španělské půdě) a na dohled od hranice se zařazujeme do hustého proudu Maročanů, z nichž téměř každý vleče na zádech pytle plné jakéhosi zboží.
Připraveno k převozu. U hraničního přechodu Melilla/Beni Ansar
Plácek u hranice. Tohle je ještě Španělsko.
Bazar před přechodem už připomíná centrální Afriku. Věci určené ke směně jsou vyskládané na hadrech na zaprášeném place, kolem bloumá plno podivných existencí a všichni si nás nedůvěřivě prohlížejí.
Rozumím tomu, nepatříme sem. Řadíme se tedy do proudu mezi živoucí pyramidy kontrabandu a španělští pohraničníci nás, bledé evropské tváře, blahosklonně navigují do "rychlého pruhu“, abychom nemuseli čekat. A za chvíli už jsme v Maroku.
Mnoho ze stovek secesních a modernistických fasád v Melille je dílem Gaudího žáka Enriqueho Nieta.
Než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš
O pár dní později nám při návratu zpět do Melilly zbývá ještě trochu času, tak jdeme omrknout chaotické tržiště na prašné plošině za posledními domy pohraničního městečka Beni Ansar.
Z marocké strany se blížíme k hraničnímu plotu. Je důkladný, trojitý, v noci osvětlený a je skrz něj tušit první otlučené baráky Melilly. Vida, evropská hranice v Africe, ta hranice, kterou se každou chvíli snaží překonat nešťastní běženci, vesměs původem z východní a střední Afriky.
To ovšem není tak snadné, až osm metrů vysoká, trojitá bariéra lemuje celou pozemní hranici Melilly. Chvíli bloumáme mezi ruinami jakýchsi chatrčí, pak rychle pořizujeme pár fotografií a spěšně se vracíme.
Hranice dvou světů. Hraniční bariéra pohledem ze Španělska
Do minuty k nám přijíždí tmavé auto a následuje scénka, po níž se nám už pětadvacet let "stýskalo". Okamžitě vyskakují dvě gorily a jeden seriózně oblečený chlapík, vyžádají si fotoaparát a nutí mě mazat právě pořízené fotky.
Nepokoje v MelilleZatím naposledy se běžencům podařilo překonat bariéru s ostnatými dráty na konci května. Hranici atakovala zhruba tisícovka lidí, čtyřem stovkám utečencům se přechod nakonec podařil. Melilla představuje tak pro africké běžence vzácnou příležitost, jak se dostat do Evropy "suchou nohou". Nápor imigrantů na španělské enklávy v posledních měsících prudce vzrostl, částečně v důsledku posílení hlídek ve Středozemním moři, což mnohé odrazuje od pokusů dostat se do Evropy po moři. Pokusy o přeplutí ve vratkých člunech navíc často končí tragicky. Například loni v říjnu utonulo poblíž italského ostrova Lampedusa více než 360 lidí. Do Evropy mířilo v posledních měsících výrazně víc nelegálních imigrantů než v minulých letech. Uvádí to agentura Frontex, která koordinuje ochranu unijní hranice. Podle studie přišlo do EU od začátku roku načerno zhruba 60 tisíc přistěhovalců a přibližně každý třetí se chtěl dostat do Velké Británie. Podobný incident se odehrál i na začátku května a v únoru letošního roku, více informací naleznete ZDE a ZDE Zdroj: ČTK |
Šéf komanda marocké tajné policie se chová seriózně, místy se dokonce téměř usměje, ale mluví zřetelně: tohle ne, ať jsme rádi, že nás nechají volně odejít a támhle vede cesta k hraničnímu přechodu. Situace nám nesvědčí, neprotestujeme a odcházíme. Za pár sekund se k nám přitočí jeden z místních pobudů, který scénku zpovzdálí sledoval, s úsměvem nám sděluje, že "foto no, policia segreta" a za tuto vzácnou informaci požaduje jedno euro na kávu.
Takový obchod odmítáme, ale do jedné z místních kaváren pak skutečně zajdeme, ještě chvíli pozorujeme dění na hraničním tržišti a pořizujeme pár nevinných záběrů lidského mumraje.
Když pak v cukrárně u hranice, kam jsme zašli utratit naše poslední dirhamy, beru z pultu balíček se sladkostmi, cítím náhle na těle dvě ruce, které mě z obchodu nekompromisně vytahují ven. Jsou to naši známí, "policia segreta".
Tentokrát ale na tváři kápa úsměv schází. Táhnou mě do sousedícího domu a co že prý tohle je. Fotil jsem znovu, ač mi to výslovně zakázali, a zda jsem novinář. Tato otázka se důrazně opakuje a když říkám potřetí "no journalist", zvenčí se ozve ohlušující rána.
Někomu se sesula na zem hromada kovových přepravek naskládaných na rudlu a mně buhvíproč v hlavě naskakuje citát "...než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš..." (Matouš 26, 69-75).
Tajní pak procházejí celou moji paměťovou kartu, nutí mě mazat asi třicet obrázků z Maroka ("tohle je špatná propagace naší země!") a po důkladné kontrole zavazadla mě pouštějí. Dál už nečekáme na nic a v tisícihlavém davu se vracíme přes hranici do Španělska s pocitem, že evropská civilizace přece jen k něčemu je.
Na začátku května vzal dav Afričanů španělskou hranici útokem:
3. května 2014 |
Po stopách Francisca Franca
Chvíle odpočinku na úpatí melillské pevnosti dává rychle zapomenout na fotografický příběh na marocké straně. Najednou si připadáme jako někde na Francouzské riviéře, kolem nás hezké palmy, prostorné náměstí a pár restaurací se zahrádkami.
Francova socha u hradeb pevnosti v Melille
Jenže podivnosti tohoto zvláštního místa nekončí a dotýkají se nejbolavějšího místa moderní španělské historie. Ten chlapík, jehož nevelká bronzová socha se o kus dál přimyká k pevnostní zdi, je totiž Francisco Franco (1892–1975), generál, vítěz španělské občanské války a posléze dlouholetý autoritativní vládce Španělska.
O pomníku, poslední Francově soše ve veřejném prostoru ve Španělsku, jsme věděli předem, ovšem dopátrat se ho na místě nebylo snadné. V informačním centru se nám dostalo odpovědi, že nic takového tu není a ani náhodní kolemjdoucí se na zjevně nepohodlné téma moc bavit nechtěli.
Melillské úřady už několikrát jednaly o odstranění této připomínky vášně budícího generalissima, ovšem bez výsledku. Kompromisu rozumíme při četbě nápisu na bázi sochy. Tohle totiž nemá být Franco-diktátor (nebo Franco-zachránce před komunismem?), ale "Comandante de la Legion D, Francisco Franco Bahamonde". Ostatně jiný, větší památník, s republikánskými symboly, beze jmen a s nápisem "Un Grande Libre" jsme o dvě ulice dál spatřili před chvílí.
Proč právě tady? Bohem zapomenutá Melilla hrála totiž významnou roli na samém počátku španělské občanské války. Právě tady dne 17. července 1936 povstali nacionalističtí důstojníci proti republikánským úřadům a rebelové během pár hodin ovládli celé Španělské Maroko.
Vstup do pevnosti v Melille
Hradby pevnosti v Melille
Následujícího dne dorazil z Kanárských ostrovů Franco a převzal velení tzv. Africké armády, která záhy zahájila vojenské operace na španělské pevnině. Španělská občanská válka, na jejímž konci bylo nejméně půl milionu mrtvých a Franco jako vítěz, právě začala. Snad proto poslední Francova socha přežívá právě zde.
Návštěva Melilly tak přináší vedle barvitých zkušeností z evropsko-arabského soužití také lekci z hrůzných dějin 20. století. Snad i připomínku toho, že nejen ve střední Evropě vlády a úřady stále tápou v tom, jak se postavit k ne zrovna světlým stránkám nedávné historie. Francova socha u melillské pevnosti je toho dokladem. A dějiny jdou zatím dál.
Může se hoditInformace: Doprava: Z letiště, které se nachází na vyvýšeném terénu u marocké hranice, buď vezměte do centra taxíka nebo popojděte asi 700 metrů vlevo z letištní budovy podjezdem a najděte stanici busu č. 1. Pro cestu do Maroka musíte hranici přejít pěšky a z městečka Beni Ansar pak pokračovat místním autobusem, vlakem či sběrným taxíkem (všechno odjíždí z místa asi 300 metrů za hraničním přechodem) do Nadoru a dál. |
