Z jedné z kábulských vývařoven vychází vytáhlý pikolík. Nese kbelík plný zbytků a po pár metrech ho sype do otevřené stoky. Ženy v odrbaných burkách postávající opodál bleskurychle ožívají. Vrhají se k němu a snaží se zachytit padající odpad do plechových kýblů. Jen jedna, ta nejrychlejší, měla štěstí. Možná se teď pod černou látkou i usmívá - její děti dnes nebudou hladovět.
Nedaleko odtud, v kábulské čtvrti Šehrí Nau, vstupuje předpisově zahalená žena do krámku s látkami a snaží se jeho majiteli prodat šaty. "Ještě nikdo je nenosil, příbuzní mi je poslali z Pákistánu, ale už jedny podobné mám," přesvědčuje bradatého prodavače. "Ale nevoď mě za nos, děvenko," opáčí jí stařík. "Chceš to prodat, protože nemáš na živobytí." Taková přímá slova však neunese ženina hrdost. Beze slova se otočí a vykročí ven i se svým zbožím. Možná jí pod temnou látkou vytryskly i slzy - nemá potuchy, čím dnes naplní kručící žaludek.
Budoucnost je temná
Člověk nemusí být bůhvíjakým pozorovatelem, aby spatřil podobné důkazy bídy a utrpení. V Afghánistánu je najde na každém kroku. Lidé trpí hladem, nemají práci, nemají budoucnost. Afghánistán dnes stojí na samém konci nejzuboženějších zemí. Pod nadvládou stále nesmiřitelnějšího Talibanu se více a více odklání od zbytku světa a míří kamsi hluboko do středověku. Jedinou obranou jeho obyvatel je útěk.
Budoucnost je temná
Člověk nemusí být bůhvíjakým pozorovatelem, aby spatřil podobné důkazy bídy a utrpení. V Afghánistánu je najde na každém kroku. Lidé trpí hladem, nemají práci, nemají budoucnost. Afghánistán dnes stojí na samém konci nejzuboženějších zemí. Pod nadvládou stále nesmiřitelnějšího Talibanu se více a více odklání od zbytku světa a míří kamsi hluboko do středověku. Jedinou obranou jeho obyvatel je útěk.
A tak ze země prchají statisíce běženců podobných těm, kteří se nedávno ocitli na norské nákladní lodi Tampa u australského Vánočního ostrova. Ti, co odejít nemohou, stovky dětí, vdov a válečných invalidů, postávají v dlouhých frontách před charitativními centry a odevzdaně čekají na příděl rýže nebo fazolí. Na trzích sice potraviny jsou, většinou dovezené malými obchodníky, ale málokdo si je může koupit. Jiní žebrají, živoří ze dne na den.
Paranoia postupuje
Nejde jen o to, že Afghánistán je chudý a nedokáže si ani ošetřit rány utržené za čtvrtstoletí krvavých konfliktů. Problémem je samotný talibanský režim posedlý prosazováním tak šílené verze islámu, že s tímto náboženstvím již nemá mnoho společného. Pologramotní paštunští rolníci izolovali ve jménu Alláha celou zemi, zakazují zábavu, týrají ženy a terorizují obyvatelstvo, jemuž chtějí kontrolovat soukromý život dnem i nocí. Vůči všemu "neislámskému" si vypěstovali paranoiu, jež nemá obdoby - jejím posledním terčem se staly západní humanitární organizace. "Jsme ovládáni lidmi, kteří nám nenabízejí nic jiného než korán, ačkoli velká část z nich neumí ani číst," charakterizoval hnutí jeden obyvatel Kábulu.
Oko za oko, zub za zub
Na kábulském městském stadionu se shromáždil několikatisícový dav. Nepřišli na sportovní zápas - téměř všechny sporty byly zakázány. Přilákala je jiná podívaná - jak ve stylu islámského "oko za oko, zub za zub" při veřejné popravě zastřelí vraha sám příbuzný oběti. Ti, co měli peníze, a bylo jich pomálu, si cestou koupili u pouličních prodavačů malé kornoutky zmrzliny. Večer pak talibanský rozhlas Hlas šaríi, jediný legální sdělovací prostředek, oznamuje "skóre" ze stadionu: jeden popravený.
Paranoia postupuje
Nejde jen o to, že Afghánistán je chudý a nedokáže si ani ošetřit rány utržené za čtvrtstoletí krvavých konfliktů. Problémem je samotný talibanský režim posedlý prosazováním tak šílené verze islámu, že s tímto náboženstvím již nemá mnoho společného. Pologramotní paštunští rolníci izolovali ve jménu Alláha celou zemi, zakazují zábavu, týrají ženy a terorizují obyvatelstvo, jemuž chtějí kontrolovat soukromý život dnem i nocí. Vůči všemu "neislámskému" si vypěstovali paranoiu, jež nemá obdoby - jejím posledním terčem se staly západní humanitární organizace. "Jsme ovládáni lidmi, kteří nám nenabízejí nic jiného než korán, ačkoli velká část z nich neumí ani číst," charakterizoval hnutí jeden obyvatel Kábulu.
Oko za oko, zub za zub
Na kábulském městském stadionu se shromáždil několikatisícový dav. Nepřišli na sportovní zápas - téměř všechny sporty byly zakázány. Přilákala je jiná podívaná - jak ve stylu islámského "oko za oko, zub za zub" při veřejné popravě zastřelí vraha sám příbuzný oběti. Ti, co měli peníze, a bylo jich pomálu, si cestou koupili u pouličních prodavačů malé kornoutky zmrzliny. Večer pak talibanský rozhlas Hlas šaríi, jediný legální sdělovací prostředek, oznamuje "skóre" ze stadionu: jeden popravený.
Pět let poté, co ultraortodoxní islamisté z Talibanu dobyli Kábulu, se milion obyvatel města stále učí přizpůsobit se, získat pokroucený, surrealistický pocit normálnosti a vychutnat si ho co nejvíce v jediný den volna v týdnu, v pátek, který je v muslimském kalendáři posvátným dnem odpočinku. Jednou z mála forem "zábavy", již režim o volných dnech nabízí, jsou - veřejné popravy.
Zašlá sláva Kábulu
Kdysi hrdý Kábul je dnes truchlivým městem znetvořeným šrapnely a jizvami po kulkách, kde není ani stopy po někdejší slávě. Vždy nebýval tak studený, ponurý. V šedesátých a sedmdesátých letech prošel rychlou modernizací, ještě předtím, než země upadla do nekonečné válečné pasti. "Kábul je hlavním městem Afghánistánu od roku 1776. Je rychle se rozvíjejícím místem, kde vyrůstají moderní budovy, tulící se k horečně pulzujícím bazarům, jeho široké třídy se plní pestrobarevnými turbany, školačkami v minisukních a kypí hektickou dopravou," psal průvodce před čtvrtstoletím.
Zašlá sláva Kábulu
Kdysi hrdý Kábul je dnes truchlivým městem znetvořeným šrapnely a jizvami po kulkách, kde není ani stopy po někdejší slávě. Vždy nebýval tak studený, ponurý. V šedesátých a sedmdesátých letech prošel rychlou modernizací, ještě předtím, než země upadla do nekonečné válečné pasti. "Kábul je hlavním městem Afghánistánu od roku 1776. Je rychle se rozvíjejícím místem, kde vyrůstají moderní budovy, tulící se k horečně pulzujícím bazarům, jeho široké třídy se plní pestrobarevnými turbany, školačkami v minisukních a kypí hektickou dopravou," psal průvodce před čtvrtstoletím.
Dnes by autor nad metropolí zaplakal: celé čtvrti leží v rozvalinách a v noci tam vládnou smečky polodivokých psů. Elektřinu tu zapínají jen občas. A někdejší hektická doprava? Po ulicích se líně vleče pár prastarých vraků, kárky tažené velbloudy se proplétají mezi výmoly a uhýbají z cesty náklaďákům obsazeným talibanskými válečníky v černých turbanech, kolem nichž se ježí pancéřové pěsti. Dívky v minisukních nahradily ženy od hlavy až k patě zahalené v temných hábitech, jež se vyděšeně šourají při zdech a obvykle natahují ruku po žebrotě. V zemi dnes znamenají méně než prach.
Ekonomika chřadne
Také ekonomika šmajdá, chřadne, jde od deseti k pěti. V polovině osmdesátých let se platilo 50 afghání za jeden americký dolar. Letos se kurs vyšplhal na 77 500 afghání za dolar. Hlavní kábulská třída, kdysi Mekka obchodníků s koberci a uměleckými předměty, je teď skoro liduprázdná. Nejenže nepřicházejí turisté - ani nemohou, ale ani Kábulané nemají na vyhazování. Může šokovat, že se dá na kábulských bazarech dosud koupit některé luxusní zboží, jako třeba švýcarské čokolády. Dostávají se do země pašeráckými kanály z Íránu a Pákistánu - Taliban vybírá z tohoto "tajného" zboží clo. Podle posledních známých údajů Světové banky z roku 1997 mu tak tehdy spadlo do klína 75 milionů dolarů. "V Kábulu se sice už neválčí, ale to nestačí. Lidé očekávají sociální programy, obnovu. Nic takového však nepřichází," postěžoval si nedávno zpravodaji agentury AP jeden z obyvatel města.
Ekonomika chřadne
Také ekonomika šmajdá, chřadne, jde od deseti k pěti. V polovině osmdesátých let se platilo 50 afghání za jeden americký dolar. Letos se kurs vyšplhal na 77 500 afghání za dolar. Hlavní kábulská třída, kdysi Mekka obchodníků s koberci a uměleckými předměty, je teď skoro liduprázdná. Nejenže nepřicházejí turisté - ani nemohou, ale ani Kábulané nemají na vyhazování. Může šokovat, že se dá na kábulských bazarech dosud koupit některé luxusní zboží, jako třeba švýcarské čokolády. Dostávají se do země pašeráckými kanály z Íránu a Pákistánu - Taliban vybírá z tohoto "tajného" zboží clo. Podle posledních známých údajů Světové banky z roku 1997 mu tak tehdy spadlo do klína 75 milionů dolarů. "V Kábulu se sice už neválčí, ale to nestačí. Lidé očekávají sociální programy, obnovu. Nic takového však nepřichází," postěžoval si nedávno zpravodaji agentury AP jeden z obyvatel města.
| Co je Taliban Militantní islámské hnutí prosazující striktní dodržování koránu na základě ultraortodoxního výkladu. Většina původních členů byli paštúnští studenti madras, náboženských škol v Pákistánu. Původně je vyzbrojily pákistánské tajné služby, aby ochraňovali konvoje směřující přes Afghánistán do Střední Asie. V Afghánistánu, zmítaném občanskou válkou, je místní obyvatelé zpočátku vítali jako osvoboditele. Taliban přinesl mír a obnovil bezpečnost obchodních cest. Poté, co začal zavádět sérii zákazů a nesmyslných omezení, se důvěra v Taliban postupně vytrácela. V čele vlády stojí amír al-muminín mulla Muhammad Umar. |
V hlavním městě svolává muezzin věřící k pravidelným modlitbám. Mladíci vzrušeně vybíhají ze zaprášených krámků na tržišti. Nastává strkanice. Každý chce uniknout bičům náboženské policie, která opozdilce nemilosrdně šlehá. "Zavřete krámy, muslimští bratři! Běžte do mešity na modlitbu," duní z pouličních tlampačů. Náboženská policie, obávaní drábové z ministerstva na ochranu ctnosti a potlačování neřesti, představuje základní kámen úsilí Talibanu nastolit "čistý" islám.
Její nejnovější nařízení varuje Afghánce před balením svačiny do novin, pokud obsahují citáty z koránu, a přikazuje ženám natřít okna domů v přízemí a prvním poschodí načerno, aby muži ani náhodou nemohli spatřit "dílo Satanovo". Ahmad Farid, dvacetiletý prodavač kol, pocítil na svém těle chuť jejích důtek nedávno. "Jsem muslim, takže vím, že bych se měl modlit. Ale jak můžu jít do mešity s tak špinavýma rukama a v tak špinavém tričku? Nemám kde se umýt. Muži by se měli modlit čistí. Proto mě zmydlili."
Nejasný mechanizmus moci
Vášniví studenti náboženských škol, tak zvaných medres, kteří před sedmi roky vtrhli do země jako velká voda, aby tu uskutečnili své blouznivé vize, brzy zjistili, že vládnout je obtížnější než cosi prosadit se zbraní v ruce. Nehledě na zdání, že v zemi působí jakási vláda, afghánský stát funguje jen stěží. Většina talibanských ministerstev a vládních institucí existuje jen podle jména.
Nejasný mechanizmus moci
Vášniví studenti náboženských škol, tak zvaných medres, kteří před sedmi roky vtrhli do země jako velká voda, aby tu uskutečnili své blouznivé vize, brzy zjistili, že vládnout je obtížnější než cosi prosadit se zbraní v ruce. Nehledě na zdání, že v zemi působí jakási vláda, afghánský stát funguje jen stěží. Většina talibanských ministerstev a vládních institucí existuje jen podle jména.
Stejně jako jeho předchůdci z řad mudžáhidů, i Taliban věnuje jen nepatrnou pozornost mnoha důležitým detailům správy země. Vrcholní činitelé bývají často přesouváni z bitevního pole na ministerské posty nebo opačně jen kývnutím prstu nejvyššího vůdce, mully Muhammada Umara. Hnutí zůstává obklopeno tajemstvím. "Nemáme ani potuchy, jaký je mechanismus moci talibanského režimu," přiznal nedávno jeden analytik OSN. "Pokud je tu vůbec nějaká podobnost, pak - s rezervou - s Rudými Khmery," říká jiný pozorovatel, který označuje Taliban za "tajný kruh". "Můžeme se jenom dohadovat, kdo má vliv na rozhodování: náboženská elita, mulla Umar, někteří ministři, kteří jsou zároveň frontovými veliteli, Arabové? Ale nevíme přesně, jak se rozhodnutí přijímají, jaká je hierarchie."
Srdcem je Kandahár
Shoda panuje v jednom: mocenská struktura má základ v Kandaháru, nikoli v Kábulu. Skoro všichni vedoucí představitelé pocházejí ze stejnojmenné jižní provincie a mají stejný etnický (Paštunové), náboženský (ortodoxní sunnitský islám) a kulturní základ. Většinou pocházejí z nízkých sociálních vrstev. Ahmed Rašíd je v knize Taliban označuje za "lumpenproletariát islámu". Někteří znalci místních poměrů tvrdí, že veškeré nitky moci se sbíhají přímo u mully Umara.
Srdcem je Kandahár
Shoda panuje v jednom: mocenská struktura má základ v Kandaháru, nikoli v Kábulu. Skoro všichni vedoucí představitelé pocházejí ze stejnojmenné jižní provincie a mají stejný etnický (Paštunové), náboženský (ortodoxní sunnitský islám) a kulturní základ. Většinou pocházejí z nízkých sociálních vrstev. Ahmed Rašíd je v knize Taliban označuje za "lumpenproletariát islámu". Někteří znalci místních poměrů tvrdí, že veškeré nitky moci se sbíhají přímo u mully Umara.
Několik "pobočníků" v jeho nejbližším okolí mu slouží jako "filtr", stanovuje mu agendu a kontroluje také korespondenci, vydávání fatv (náboženských dekretů) a jmenování a sesazování ministrů a guvernérů. Tomuto sekretariátu je podřízena rada ministrů i soudní moc. Uvnitř nejvyššího vedení údajně existuje skupina "klub boje". Tato kamarila, tvrdé jádro talibanského režimu, je pro pokračování války do úplného vítězství a je málo nakloněna tomu, aby se země otevřela směrem k zahraničí.
Je to ještě korán?
Od té doby, co fanatici v březnu zničili střelbou z tanků dva gigantické Buddhy v Bámjanu, památky nedozírné ceny, atmosféra v zemi výrazně zhoustla. "Osobně si vůbec nedovedu vysvětlit, co svými činy sledují, kam směřují," svěřil se časopisu Asiaweek profesor Amis Ahmed z pákistánské Islámské univerzity. "Některé jejich principy pocházejí z doslovné interpretace koránu," vysvětloval, "ale pokud vnímáte věci doslovně, dogmaticky, vede to k extremizmu."
Je to ještě korán?
Od té doby, co fanatici v březnu zničili střelbou z tanků dva gigantické Buddhy v Bámjanu, památky nedozírné ceny, atmosféra v zemi výrazně zhoustla. "Osobně si vůbec nedovedu vysvětlit, co svými činy sledují, kam směřují," svěřil se časopisu Asiaweek profesor Amis Ahmed z pákistánské Islámské univerzity. "Některé jejich principy pocházejí z doslovné interpretace koránu," vysvětloval, "ale pokud vnímáte věci doslovně, dogmaticky, vede to k extremizmu."
Samotný muslimský svět má pro Taliban slova opovržení. Organizace islámské konference odmítla jeho režim přijmout do svých řad. A mnozí muslimští učenci, včetně nejvyšších autorit, dokazují, že Taliban se mýlí. Marně. "Taliban použil náboženství i paštunské kmenové tradice, aby legitimizoval svou vládu, jejíž podstatou je teror," řekl pro AP Amin Tarzi, původem Afghánec, z Institutu mezinárodních studií v kalifornském Monterey. "Stále hovoří o čistém islámském státě, založeném na koránu," dodal. "Většina toho, s čím operují, však v koránu není."
Historie posledních let
1973 - Svržení krále Mohammada Záhira. Žije teď v italském exilu.
1978 - Zavraždění generála Dáuda, který krále vyhnal. K moci se dostali komunisté v čele s Babrakem Karmalem.
1979 - Komunisté přizvali na pomoc sovětskou armádu.
1979-1989 - Vypukla občanská válka komunistického režimu podporovaného Moskvou se spojenými frakcemi mudžáhidů podporovanými USA.
1988-1989 - Sovětská armáda opouští Afghánistán.
1992 - Konec občanské války mudžáhidů s prosovětskou vládou. Mezi vítěznými mudžáhidy se rozhořel boj o moc mezi jednotlivými frakcemi.
1994 - Na scénu vstupuje Taliban.
1996 - Taliban dobyl Kábul.
2001 - Taliban ovládá 95 procent území, občanská válka pokračuje. Režim Talibanu uznaly jen: Pákistán, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty.
Kdo je mulla Umar
Tajemný mulla Muhammad Umar, asketický jednooký vůdce Talibanu, se prý nikdy nenechal fotografovat, protože je to zakázáno. Uvnitř hnutí má neomezenou moc, užívá titul amír al-munimín, kníže věřících. Jen nemnoho lidí ze Západu ho spatřilo. Zřídkakdy také opouští svůj hlavní stan v Kandaháru. Kábul prý navštívil jednou, a tajně. Je mu asi 43 roků, měří 186 centimetrů. Oko ztratil v mládí v boji proti Rusům. Má tři manželky. Obléká se do sutany sahající po kolena. Hosty prý přijímá zásadně bos.
Historie posledních let
1973 - Svržení krále Mohammada Záhira. Žije teď v italském exilu.
1978 - Zavraždění generála Dáuda, který krále vyhnal. K moci se dostali komunisté v čele s Babrakem Karmalem.
1979 - Komunisté přizvali na pomoc sovětskou armádu.
1979-1989 - Vypukla občanská válka komunistického režimu podporovaného Moskvou se spojenými frakcemi mudžáhidů podporovanými USA.
1988-1989 - Sovětská armáda opouští Afghánistán.
1992 - Konec občanské války mudžáhidů s prosovětskou vládou. Mezi vítěznými mudžáhidy se rozhořel boj o moc mezi jednotlivými frakcemi.
1994 - Na scénu vstupuje Taliban.
1996 - Taliban dobyl Kábul.
2001 - Taliban ovládá 95 procent území, občanská válka pokračuje. Režim Talibanu uznaly jen: Pákistán, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty.
Kdo je mulla Umar
Tajemný mulla Muhammad Umar, asketický jednooký vůdce Talibanu, se prý nikdy nenechal fotografovat, protože je to zakázáno. Uvnitř hnutí má neomezenou moc, užívá titul amír al-munimín, kníže věřících. Jen nemnoho lidí ze Západu ho spatřilo. Zřídkakdy také opouští svůj hlavní stan v Kandaháru. Kábul prý navštívil jednou, a tajně. Je mu asi 43 roků, měří 186 centimetrů. Oko ztratil v mládí v boji proti Rusům. Má tři manželky. Obléká se do sutany sahající po kolena. Hosty prý přijímá zásadně bos.
Západní experti tvrdí, že mulla Umar je klíčovou postavou hnutí, strůjcem tvrdé fundamentalistické linie Talibanu. Sám charakterizoval Taliban jako "skupinu zasvěcených mladých kleriků... předurčených k tomu, aby zavedli boží zákon na zemi, a připravených obětovat tomuto úkolu cokoli." Osobně si je prý velmi blízký se saúdskoarabským milionářem a sponzorem světového terorizmu Usamou bin Ladínem, který se v Afghánistánu skrývá.
CO SE NESMÍ
Nikdo nesmí
* sledovat televizi, video, navštěvovat kino;
* poslouchat hudbu, tancovat;
* používat internet;
* šířit v zemi jiné náboženství než islám;
* fotografovat, zobrazovat či modelovat lidi a další živé tvory;
* hrát šachy či karty, pít alkohol, pouštět draky, chovat holuby, pořádat kohoutí zápasy.
Ženy nesmějí
* líčit se, zdobit se šperky, ukazovat na veřejnosti tvář;
* chodit do zaměstnání a do škol;
* chodit na veřejnosti bez mužského doprovodu;
* řídit auto, sedět vedle řidiče.
Muži nesmějí
* holit se, nosit kravatu;
* chodit na univerzitu bez turbanu.
AFGHÁNISTÁN
Populace: odhad 22 až 26 milionů
Hlavní město: Kábul
Hlavní národy: Paštuni (40 procent), Tádžikové, Uzbeci, Hazárové
Hlavní jazyky: paštó, dari (perština)
Hlavní vývoz: ovoce, koberce, vlna, ořechy
SMUTNÁ BILANCE VÁLEK
* Od roku 1979 zahynulo na afghánském území násilnou smrtí na milion lidí
* Šest až sedm milionů lidí (třetina všech obyvatel) prchlo za hranice, hlavně do Pákistánu a Íránu, dva až tři miliony z nich vrátily po pádu komunistického režimu. Další se ovšem mezitím chystají na cestu.
* Další miliony Afghánců opustily své domovy uvnitř země
* Dva miliony lidí byly duševně či fyzicky poznamenány občanskou válkou.
* Podle OSN vykazuje Afghánistán nejvyšší procento běženců na světě.
CO SE NESMÍ
Nikdo nesmí
* sledovat televizi, video, navštěvovat kino;
* poslouchat hudbu, tancovat;
* používat internet;
* šířit v zemi jiné náboženství než islám;
* fotografovat, zobrazovat či modelovat lidi a další živé tvory;
* hrát šachy či karty, pít alkohol, pouštět draky, chovat holuby, pořádat kohoutí zápasy.
Ženy nesmějí
* líčit se, zdobit se šperky, ukazovat na veřejnosti tvář;
* chodit do zaměstnání a do škol;
* chodit na veřejnosti bez mužského doprovodu;
* řídit auto, sedět vedle řidiče.
Muži nesmějí
* holit se, nosit kravatu;
* chodit na univerzitu bez turbanu.
AFGHÁNISTÁN
Populace: odhad 22 až 26 milionů
Hlavní město: Kábul
Hlavní národy: Paštuni (40 procent), Tádžikové, Uzbeci, Hazárové
Hlavní jazyky: paštó, dari (perština)
Hlavní vývoz: ovoce, koberce, vlna, ořechy
SMUTNÁ BILANCE VÁLEK
* Od roku 1979 zahynulo na afghánském území násilnou smrtí na milion lidí
* Šest až sedm milionů lidí (třetina všech obyvatel) prchlo za hranice, hlavně do Pákistánu a Íránu, dva až tři miliony z nich vrátily po pádu komunistického režimu. Další se ovšem mezitím chystají na cestu.
* Další miliony Afghánců opustily své domovy uvnitř země
* Dva miliony lidí byly duševně či fyzicky poznamenány občanskou válkou.
* Podle OSN vykazuje Afghánistán nejvyšší procento běženců na světě.
 |
