Potrubí s vodou praskají a vytvářejí neobvyklé obrazy.

Potrubí s vodou praskají a vytvářejí neobvyklé obrazy. | foto: Profimedia.cz

Ve Vorkutě byl jeden z nejhorších gulagů, dnes tu lidi vězní bída a mráz

  • 158
Ve Vorkutě vybudovali jeden z nejkrutějších gulagů v bývalém Sovětském svazu. Po jeho zavření nepomohly městu ani nadprůměrné platy pro místní horníky. Kdo může, z města utíká. Najde se tu ovšem i řada lidí, kteří odsud odejít nedokážou. Nebo nemohou.

Paneláky, kouřící komíny, uazy a lady. Zkrátka socialistická exotika jako vyšitá. V nehostinné tundře na věčně zamrzlém permafrostu leží město Vorkuta. Kromě železnice sem nevede žádná cesta. Letecká linka s Moskvou tu funguje jen jednou týdně.

Zimy ve Vorkutě trvají až deset měsíců a teploty často klesají na mínus 40 stupňů Celsia. Průměrná roční teplota je pak mínus 6,6 stupně Celsia. Občas tu dokonce mrzne i v létě, popisuje život v mrazivém městě web brainee.sk.

Zimy ve Vorkutě trvají až deset měsíců a teploty často klesají na mínus 40 stupňů Celsia.

Počet obyvatel Vorkuty poslední roky klesá nejrychleji v celém Rusku. Po rozpadu Sovětského svazu a uzavírání uhelných dolů se osudy místních obyvatel dramaticky proměnily. Ti, kdo zde neměli pracovní příležitosti, tento izolovaný region opustili. Zatímco v 90. letech minulého století tu žilo více než 110 000 lidí, v současné době tu bydlí okolo 50 tisíc obyvatel.

Dnes Vorkuta připomíná město duchů. Lidé ve velkém opouštějí své domy a byty, vyhazují nábytek a další předměty, jejichž přeprava z této odlehlé části Ruska je až příliš drahá. V nejvýchodnějším městě Evropy zanechávají své příběhy i starý život.

Opuštěné sídliště u uhelného dolu, které se nachází 19 kilometrů od centra Vorkuty.

Do opuštěných budov se vkrádá arktická zima a postupně je pohlcují sněhové závaly. Potrubí s vodou praskají a vytvářejí neobvyklé obrazy. Tuto realitu zachytila kromě jiných i moskevská fotografka Maria Passer, která o životě v této oblasti hovořila s místními obyvateli.

„Cítila jsem, že je trápí, že město, kde se narodili a kde vyrůstali, umírá,“ řekla serveru CNN. „Lidé, kteří se z regionu chtějí přestěhovat, nemohou své byty prodat a musí je opustit. Někteří obyvatelé doufají, že s přestěhováním jim pomůže ruská vláda,“ dodala Passer.

Do opuštěných budov se vkrádá arktická zima a postupně je pohlcují sněhové...

Jeden z nejkrutějších gulagů

V první polovině 20. století se ruské politické špičky rozhodly, že v městě, které nese název řeky, na níž vzniklo, postaví pracovní tábor. V roce 1932 se už soudruzi mohli těšit z prvního uhelného dolu a nově založeného města, které se stalo administrativním centrem pro další pracovní tábory.

Tábor ve Vorkutě byl jeden z největších a nejkrutějších gulagů v rámci sovětského systému „nápravně-pracovních“ táborů. Vedle politických a sovětských vězňů sem ze začátku mířili i váleční zajatci z druhé světové války.

Polární záře nad městem Vorkuta

V oblíbené počítačové hře Call of Duty s podtitulem Black Ops se v jedné z misí objevuje neúspěšné povstání v gulagu Vorkuta. Příběh je inspirovaný skutečným povstáním z roku 1953, i když neodráží historickou realitu. Povstání se odehrálo krátce po zatknutí Lavrentije Pavloviče Beriji – ministra vnitra a Stalinova kata. Na počátku mělo povstání nenásilný charakter, nakonec přešlo do krvavého boje, který byl po dvou týdnech potlačen správci tábora.

Mnoho Rusů v sobě skrývá ukřivděného a žlučovitého Rusáka, říká cestovatel

Kromě práce v dolech a postupné výstavby města byli vězni nasazovaní i na stavbu tisíce kilometrů dlouhé železnice směřující na západ do gulagu Kotlas. Do Vorkuty a okolních táborů byl během jejich existence poslán víc než milion vězňů. Čtvrtina z nich extrémní podmínky a tvrdý režim nepřežila. Mrtví vězni byli pohřbeni na hřbitovech v okolí města, na označování jejich hrobů se používal pouze dřevěný kůl. Výjimkou nebylo ani to, že mrtví zajatci zůstali ležet ve sněhu tam, kde zemřeli.

Místní pracovní tábor se podobně jako v dalších částech Sovětského svazu zavřel v 60. letech 20. století. V roce 1953 zemřel Stalin a k moci se dostal Nikita Chruščov, jenž veřejně odsoudil brutalitu gulagů a započal novou etapu sovětských dějin. Vůbec poprvé byli vězni z táborů propuštěni a život ve městech, jako byla Vorkuta, se navždy změnil.

Kdo mohl odejít, odešel. Statní zůstávají a vzpomínají na zašlou slávu města.

Do roku 1958 získalo hodně vězňů z Vorkuty svobodu, a ti se vrátili do svých domovů. V bývalých pracovních táborech začala sovětská vláda nabízet vyšší mzdy, aby přilákala lidi na těžkou práci, jakou byla právě těžba uhlí. Mnozí bývalí vězni si nedokázali najít lepší práci, a rozhodli se proto zůstat a pokračovat v práci v dolech.

Další vězni, kteří neměli dostatek sil nebo peníze na přestěhování, si zde postavili domy a zůstali. Město se tak stalo odkladištěm bývalých vězňů. A podobná situace tu panuje i dnes, kdy tu spousta lidí zůstává uvězněna v začarovaném kruhu zapomenutého města, ze kterého nedokážou odejít.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz