Pyrenejský poloostrov a sucho už dávno patří k sobě. Stejně jako marný boj Portugalska a Španělska o každou kapku vody. Snahu udržet vodní bilanci obou zemí alespoň na takové úrovni, aby to uhasilo žízeň zemědělské produkce, rámuje v posledních desetiletích řada projektů vodních děl a nádrží.

Autor: Pementa, Creative Commons

Jednou z takových vodních nádrží, které měly zvrátit hydrologickou a energetickou krizi, se stala už od 60. let minulého století plánovaná Alto Lindoso. Pokud na ni budeme nahlížet čistě z pohledu inženýrství, šlo o velmi dobře promyšlený projekt, předem předurčený k úspěchu.

Autor: Vitor Oliveira, Creative Commons

Z pohledu klimatických změn, regionální ekologie a především úrovně širších sociálních dopadů však tento projekt vykazoval dost zásadní nedostatky, které se naplno projevily až s odstupem let. Zprvu se ale skutečně zdálo, že přehrazení řeky Limia v sobě nese velký potenciál.

Autor: Vitor Oliveira, Creative Commons

Mělo to samozřejmě jeden pořádný háček. Ta 108 kilometrů dlouhá řeka totiž pramení v Galicii ve Španělsku. Tam se jí říká Limia. Do Portugalska, kde už ji nazývají Lima, vtéká u severní hranice přímo v srdci národního parku Peneda-Gerês.

Autor: Pementa, Creative Commons

K tomu, jak má být s řekou nakládáno, tak měly co říct vlády obou zemí. Přesněji řečeno, měli k tomu co říct oba tamní diktátoři. Španělský „generál“ Franco a portugalský António de Oliveira Salazar. Ti dva se moc nemuseli. Lišili se povahou, stylem vládnutí i geopolitickými zájmy.

Autor: Pementa, Creative Commons

Jejich debata o vodohospodářském a energetickém využití sdílené řeky se po léta nesla v duchu ryze pragmatického spojenectví a atmosféry vzájemné nedůvěry. Když uzavřeli bilaterální dohody, v letech 1964 a 1968, shodli se na matematicky přesném rozdělení potenciálu přeshraničních toků.

Autor: Pementa, Creative Commons

V těch bilaterálních dohodách se nerozhodovalo jen o využití řeky Limia, ale též o řekách Duero, Tajo, Minho a Guadiana. Zjednodušeně řečeno se řešilo, kdo kde získá vodu pro zemědělství a kdo zase energii. A aby to v součtu mezi oběma zeměmi sedělo.

Autor: Pementa, Creative Commons

Tím, že se v okolí příhraniční oblasti Limia nachází mimořádně hodnotná přírodní krajina nebo že tam ještě ve vesnicích žijí lidé, se diktátoři vůbec nezabývali.

Autor: Pementa, Creative Commons

Portugalské přehradě Barragem do Alto Lindoso stojící na portugalské straně, ale s nádrží zasahující na španělskou stranu, tak nemělo co stát v cestě.

Autor: Pementa, Creative Commons

Přesto byla stavba zahájena až po patnácti letech. Proč? V Portugalsku proběhla v roce 1974 takzvaná Karafiátová revoluce, která svrhla diktaturu a nastolila demokracii. A jen o rok později ve Španělsku zemřel diktátor Franco.

Autor: Pementa, Creative Commons

Obě země pak měly v následujících letech docela jiné starosti než se věnovat výstavbě ekonomicky velmi nákladných vodních děl. Až táhlá sucha devastující zemědělství a narůstající poptávka po zdrojích energií vedla Portugalsko k tomu, že „připomnělo a oprášilo“ staré dohody z časů diktatur.

Autor: Pementa, Creative Commons

Oficiální výstavba masivní betonové hráze započala v roce 1983. Na ten obří projekt se spotřebovalo přes 3 000 tun oceli a statisíce kubíků betonu. Šlo o jednu z největších staveb v celém Portugalsku. Inženýrské studie tomu odpovídaly.

Autor: Estevoaei, Creative Commons

Finální vizí stavitelů byla klenbová přehrada s dvojím zakřivením, hráz o výšce 110 metrů a délce téměř 300 metrů doplněná obřími turbínami elektrárny skrytými hluboce pod zemí. A výkon? Špičkový. Vodní elektrárna měla produkovat 630 MW.

Autor: Pementa, Creative Commons

V roce 1990 už bylo na portugalské straně prakticky hotovo. A nervozita narůstala. Podle dvaadvacet let starých smluv podepsaných diktátory, na které se ve Španělsku ani Portugalsku dobře nevzpomíná, měli Španělé podstoupit Portugalcům půdu, kterou měla po napuštění nádrže zaplavit voda.

Autor: Vitor Oliveira, Creative Commons

Přesněji řečeno, společnost Electricidade de Portugal (EDP) začala podle smluvních nároků vyvlastňovat pozemky a domy na španělské straně. Obyvatelé pěti španělských vesnic – Aceredo, Buscalque, O Bao, A Reloeira a Lantemil – o tom ale nechtěli ani slyšet.

Autor: Pementa, Creative Commons

Ke splnění závazku, podepsaného před desetiletími diktátory, se osobně necítili nějak připoutáni. Měli se vzdát svých obydlí, polí, rodinné historie? Kostela, do kterého chodili na mše, hřbitova, na němž dleli jejich předkové? A to jen proto, že o tom o generaci dříve rozhodli jiní?

Autor: Pementa, Creative Commons

Vztahy mezi Španělskem a Portugalskem nikdy nebyly úplně harmonické, ale otázka přehrady na řece Limia je výrazně přiostřila. Portugalsko totiž mohlo hrozit arbitráží nebo proplacením miliardových nákladů za již hotovou přehradu. Jen tak „stornovat“ se to už nedalo.

Autor: Pementa, Creative Commons

V roce 1991 vedlo ono nucené vyvlastňování pozemků k eskalaci konfliktů. Obyvatelé se odmítali vzdát svých domovů. Začaly masivní protesty a blokády. A dokonce i desetidenní hladovka.

Autor: Pementa, Creative Commons

Španělsko se ale za své občany nepostavilo. Vystěhování přibližně tří stovek lidí se jevilo být snesitelnou cenou za to, že se diplomatické vztahy s Portugalskem podaří udržet. Tragédii odsunu obyvatel z pěti vesnic ale hrubě nelibě nesli všichni Španělé bez rozdílu.

Autor: Pementa, Creative Commons

Vůči tlaku úřadů a portugalské energetické společnosti nakonec místní museli kapitulovat. Obyvatelé Aceredo, zhruba 120 lidí ze sedmdesátky domů, muselo narychlo vyklidit svůj majetek a vystěhovat se. Někteří přesídlili do nedalekých obcí, jiní se odstěhovali pryč z regionu.

Autor: Pementa, Creative Commons

Celý postup EDP se ovšem nedá vnímat prizmatem nějakého padoušství filmových záporáků. Portugalská společnost si počínala přesně v mezích předem smluvených závazných bilaterálních dohod, řádně komunikovala své cíle a požadavky a vystěhované obyvatele vesnic štědře odškodnila.

Autor: Profimedia.cz

Historický kostel v Aceredo byl rozebrán a kámen po kameni přestěhován. Dokonce byly exhumovány a přemístěny i ostatky z místního hřbitova. Pospíchalo se. Už 8. ledna 1992 totiž společnost EDP zavřela stavidla Alto Lindoso a celé údolí se začalo plnit vodou.

Autor: Pementa, Creative Commons

Lidé z Acereda nestačili odstěhovat všechno. V domech zůstal nábytek a prý i auta v garážích. Všechno to překryla hladina vody. A očekávalo se, že po čase ta uměle vytvořená vodní plocha zacelí i jizvy, které utrpěly diplomatické vztahy mezi Portugalskem a Španělskem.

Autor: Profimedia.cz

Alto Lindoso se stalo nejvýkonnější vodní elektrárnou Portugalska a Španělé se mohli těšit alespoň z toho, že v okolí vodní nádrže nemají nouzi o vodu pro vlastní zemědělskou produkci. Což se s postupujícími lety ukazovalo ve Španělsku být stále větší vzácností. Ta radost ale nepřetrvala.

Autor: PatríciaR / Patrícia, Creative Commons

I do provincie Ourense totiž dorazily klimatické změny. A s nimi zničující vedra. Ukázalo se, že projektanti, vyhotovující inženýrské podklady pro stavbu přehrady, nepočítali s tak extrémními a dlouhými vlnami sucha, jaké Pyrenejský poloostrov zažívá dnes.

Autor: Pementa, Creative Commons

Nedá se úplně říct, že by Barragem do Alto Lindoso byla postavena špatně. Ale byla navržena a vystavěna na hydrologické podmínky minulého století, které už dnes neplatí. Hladina vody v nádrži postupně klesala. A poprvé v roce 2012 z ní vystoupili i zbytky zatopeného Aceredo.

Autor: Pementa, Creative Commons

Staré rány se tím znovu připomněly. Ukázalo se, že ve Španělsku ta celonárodní hořkost z nuceného vystěhování příhraničních vesnic přetrvala. A k napětí pochopitelně přispívalo, že čím méně vody bylo v nádrži, tím méně jí bylo i pro španělské zemědělce.

Autor: Pementa, Creative Commons

Je to vlastně prosté: pokud Portugalci chtějí, aby jim Alto Lindoso vyráběla elektřinu, musí otevřít stavidla. A když tak učiní, vypouští tím z nádrže vodu, která by mohla posloužit španělským zemědělcům. Za sucha vzniká patová situace, která nemá uspokojivé řešení ani pro jednu stranu.

Autor: Estevoaei, Creative Commons

Spokojení pochopitelně nejsou ani Portugalci. Vodní dílo za miliardy se jim přestávalo vyplácet. Od roku 2020 na plný plánovaný výkon nejede a od roku 2022 musí provoz v průběhu sezony značně omezovat.

Autor: Pementa, Creative Commons

Španělsko kritizuje Portugalsko, že s vodou v nádrži hospodaří nerozvážně, že elektrárna vypouštěla vodu na výrobu elektřiny i v době, kdy už region čelil drastickému suchu.

Autor: mmmmngai@rogers.com, Creative Commons

Vodní nádrž, která měla přispět k historickému vyrovnání a stmelení obou zemí, se tak znovu stala předmětem sporu, který vyvolal v obou zemích politickou krizi. O nadbytečnosti předražené vodní nádrže v časech sucha se hovoří na obou stranách hranice.

Autor: Estevoaei, Creative Commons

Projekt Alto Lindoso byl promyšlený a určený pro stabilní klima, nastavený na tehdejší ekonomické cíle. Ale ukázal se jako zcela nepřipravený na novou realitu vysychajícího Pyrenejského poloostrova. A z blátivého jezera vystupující trosky Aceredo to každým dnem podtrhují.

Autor: Pementa, Creative Commons

Kvůli klimatickým změnám a extrémnímu suchu poklesla hladina nádrže až na kritických 15 procent své kapacity. Aceredo se po třiceti letech kompletně vynořilo z vody.

Autor: Pementa, Creative Commons

Turisté dnes mohou procházet mezi zablácenými zdmi domů, vidět vraky aut a pozůstatky někdejšího živobytí. I když říct, že „mohou“, asi není nejpřesnější.

Autor: Estevoaei, Creative Commons

I prosychající dno vodní nádrže dál zůstává majetkem EDP. A ta za přítomnost turistů ráda není. Fotky a selfíčka ze znovuobjeveného Aceredo podrývají „podnikovou kulturu“ portugalských energetiků. Rádi by se světu prezentovali čistým zdrojem energie, ale díky turistům jde vidět jen sucho a bahno.

Autor: Pementa, Creative Commons

EDP oficiálně žádala španělskou stranu, aby zajistila ostrahu nádrže a omezila k ní vstup. Španělsko, zejména vedení okresu Lobios, pod který zaplavené Aceredo oficiálně spadá, ale žádostem EDP odmítlo vyhovět. Koneckonců je to atrakce pro region.

Autor: Pementa, Creative Commons

Podívat se do této vesnice duchů tedy stále víceméně můžete. Bezpečně, bez nějakého rizika porušování místních vyhlášek, je k tomu jako určená vyhlídka Miradouro do Encoro de Lindoso. Najdete ji, i s parkováním, hned u mostu na silnici OU-1207.

Autor: Pementa, Creative Commons

Alto Lindoso velmi názorně dokládá, že masivní železobetonové vodní nádrže nejsou tou nejspolehlivější odpovědí, když jde o přípravu na sucho. Je to řešení z minulého století, které v časech klimatických změn pozbylo platnosti.

Autor: Profimedia.cz

Vesnici museli obětovat smíru a přehradě. Vidět ji po třiceti letech bolí