Vše se vlastně seběhlo náhodou. Slíbil jsem synkům, že se pojedeme v červnu vykoupat k moři. Volba padla na Chorvatsko. Je rozumně dosažitelné a v červnu už tam bývá hezky.
Původně jsme měli cestovat autem. Dva týdny před cestou jsem zasedl nad itinerář a začal počítat. První zjištění bylo, že pro jednoho dospělého, který veze dvě malé děti, by cesta na jeden zátah byla čistým hazardem. Během putování tam i zpět budeme muset přenocovat někde v Rakousku.
Druhé zjištění bylo, že levné to také úplně nebude. Spočítal jsem, že cesta tam a zpět spolkne přes osm tisíc korun. A do třetice jsem seznal, že nás čeká minimálně dvakrát dvanáct hodin cesty v autě po převážně monotónní dálnici. Tohle bude peklo. Ale šest dní u moře nám za to stojí.
Místo pekla v autě na dálnici vlakem v lůžkovém kupé
Pak se začínám rozhlížet po možných výletech v místě a zjišťuji, že do našeho Primoštenu jezdí každou hodinu autobus ze Splitu. Split. Rozsvěcí se mi majáček. Tam přece jezdí z Prahy přímý lůžkový vlak. Rychlá kontrola na webu drah. Jezdí. Dokonce letos prvně odjíždí v „náš“ pátek a díky vhodnému jízdnímu řádu nám přibudou skoro dva dny u moře.
V půl dvanácté v noci píšu na zákaznickou linku Českých drah. Ještě před půl jednou ranní mi přichází e-mail od živého člověka (uznejte, takový servis se nevidí často) – ano, vlak jede, ještě je pár volných míst, cena je akceptovatelná a pro lístky musím na mezinárodní pokladnu.
Hned druhý den odpoledne kupuji na libereckém nádraží poslední volná místa do Splitu. Jinak je spoj již plně obsazený. Zpáteční jízdenka pro mě a kluky (6 a 4 roky), dvě lůžka v třílůžkovém kupé na cestě tam a dvě lůžka v dvoulůžkovém kupé na cestě zpět mě vyšly na rovných 7 916 Kč. Ano, levné to není, ale je to zcela srovnatelné s rozpočtem na cestu autem. Jak se dozvídám později, někteří umí cenu ještě o něco srazit.
Co je ale hlavní pro mě? Tímto okamžikem se i samotná cesta stala příjemnou součástí dovolené. Tohle nebude peklo. Tohle bude velký zážitek. I synky blížící se putování „spacím“ vlakem nadchlo, těšíme se všichni tři a na skříň večer vylepujeme kreslený „ustřihovací metr“.
V okamžiku, kdy jsem koupil jízdenky na vlak, se i samotná cesta rázem stala příjemnou součástí celé dovolené.
Vstřícní stevardi, teplá sprcha i vychlazený Budvar
Je pátek 12. června dopoledne. Před chvílí jsme v supermarketu na pražském hlavním nádraží nakoupili asi sedm litrů pití na cestu, nasoukali se s lodním kufrem, batohy a zásobovací taškou do vlaku a už sedíme v našem kupé. Až do Budapešti pojedeme sami. Máme za sebou uvítání dvojicí příjemných stevardů. Do vagonu nepouštějí nikoho, kdo zde nemá co dělat, cestující uvedou do kupé a krátce po odjezdu vlaku všechny obejdou, převezmou doklady jako jízdenky, místenky,... vysvětlí, jak to ve vlaku funguje.
Česká posádka s námi jede až do Splitu. Jeden ze stevardů zpravidla stále sedí na sedačce na chodbičce a hlídá svůj vůz. Kdykoliv si budeme přát změnit konfiguraci kupé mezi lůžky a sedadly, nemáme se obávat ozvat. Sprcha je k dispozici na toaletě vpravo, za ní je ještě malá kuchyňka, kde lze prakticky nepřetržitě získat za rozumné ceny teplé i studené nápoje a pár jednoduchých věcí k snědku.
Přímo v našem klimatizovaném kupé jsou kromě tří lůžek (nyní sklopených ke stěně) i sedadla, sklápěcí stoleček, šatník, umyvadlo s tekoucí teplou i studenou vodou, dvě elektrické zásuvky, palubní telefon, ovládání osvětlení a klimatizace a tlačítko na stevarda. Vše se dá zevnitř uzamknout, a to dokonce trojitě. Pro každého cestujícího je připravena čistě ustlaná postel, ručník, mýdlo a kelímek s vodou na ranní hygienu. Je to prostě solidní hotel na kolečkách se vším všudy.
Lůžkový vůz je solidní hotel na kolech se vším, co k tomu patří.
Na Split přes Budapešť
V 9:42 opouští přímý lůžkový vůz do Splitu Prahu zařazený v budapešťském rychlíku EC Slovan. Uháníme rovinami k Pardubicím, pak se krajina zvlní a my směřujeme po koridoru dále na Brno. Kluci koukají z okna, hrají si, chvíli čteme pohádky z knížky a za Brnem nasazuji svůj tajný trumf – kreslený seriál Cesta kolem světa za osmdesát dní. Krásně to ladí s naší cestou. Kromě pozdního oběda v jídelním voze kluci vydrží u Willyho Foga až do Budapešti.
Já se hlavně kochám krajinou. Přes Bratislavu a Nové Zámky se dostáváme přesně na čas na maďarské hranice. Odtud sledujeme mohutný tok Dunaje zařízlý mezi kopečky. Obdivuji impozantní poutní baziliku v Esztergomu, zříceninu hradu Visegrad, lodě na Dunaji a než se nadějeme, přijíždíme ve tři čtvrtě na pět, s desetiminutovým zpožděním, na budapešťské nádraží Keleti. Tady se po krátkém posunování po nádraží ocitáme zařazeni na začátku rychlíku Adria, který nás poveze až do Splitu.
Než budeme pokračovat dále, dovolím si ještě krátkou poznámku k onomu obědu. Musím se přiznat, že to, co v poslední době JLV (dříve Jídelní a lůžkové vozy) v jídelních vozech Českých drah předvádějí, mě hodně baví. V čistém a kultivovaném prostředí se solidní obsluhou dostanete za přijatelné ceny jídlo, za které by se nemusela stydět leckterá restaurace. V našem případě padla volba na svíčkovou. Výtečné maso, které se téměř samo rozpadalo v ústech, skvělá omáčka a bezchybný houskový knedlík. Bez přehánění to byla nejlepší svíčková, kterou jsem v restauračním zařízení za minimálně poslední dva roky jedl. Kulinářský zážitek jsme si zopakovali o týden později na zpáteční cestě. A výsledek byl opět stejně špičkový.
Od maďarských hranic pokračujeme směrem na Budapešť podél toku Dunaje.
Večery i brzká rána dokážou za okny vlaku vykouzlit úžasné výhledy.
Večerní meditace
Z Budapešti odjíždíme ve čtvrt na šest a uháníme Maďarskem na jihozápad. Před osmou poprosím stevarda o přípravu lůžek a ukládám kluky. Sám si pak ještě užívám něco, co považuji za jeden z posledních dekadentních zážitků, které v Evropě přežily do 21. století. Dávám si v jedoucím vlaku sprchu, u stevarda si kupuji láhev vychlazeného Budvaru, usedám ve spacím úboru na okno a pozoruji dozadu ubíhající krajinu prosycenou teplými tóny zapadajícího slunce.
Za oknem defilují oblé kopečky, pole, louky, malebné vesničky,... Vše dohromady působí nesmírně poklidným a uklidňujícím dojmem. Tohle pohlazení na duši snad už ani není relaxace, to je skoro meditace.
Když se setmí, ulehám na lůžko také. Je pohodlné, nemohu mu vytknout zhola nic. Téměř okamžitě usínám. Na krátko mě vzbudí ještě pasová kontrola na chorvatských hranicích. Nedivte se, jedeme mimo Schengenský prostor.
Ráno se probouzím poměrně brzy. Můj vnitřní budík ještě pořád pracuje bezchybně. Vlak se pomalu připravuje na stoupání do svahů Dinárského pohoří, za horami na horizontu se slunce chystá k rozbřesku a z vodních toků se páří. Ve vagonu zatím panuje klid, tak si na chodbičce užívám místy dechberoucích výhledů a fotím. Později se budí první cestující. S mnoha z nich si nakonec docela příjemně popovídáme. Když se vzbudí i kluci, objednáváme si do kupé čaj, vyštracháme v zásobách něco k snídani a už čekáme, kdy se nám poprvé zjeví moře. Musí to být každou chvíli.
A taky že ano. V jednu chvíli se přehoupneme přes hřeben a dole se objevuje Jadran, splitské letiště a poté i samotný Split omývaný z jedné strany mořem a z druhé strany chráněný strmými horskými úbočími Dinárů. Jsme na místě. Máme za sebou 1425 kilometrů, dorazili jsme se zpožděním 59 minut (většina z něho vznikla na hranicích), ale jsme odpočatí, vyspalí a dobře naladění. Je půl desáté dopoledne, prakticky celý den máme ještě před sebou. Ke vlakovému nádraží přímo přiléhá nádraží autobusové, přes ulici odplouvají trajekty na jadranské ostrovy a pět minut chůze dál je pláž. Ještě před desátou se už koupeme v moři.
Přejezd chorvatského Dinárského pohoří patří bezesporu k nejkrásnějším úsekům cesty.
Sjíždíme k Jadranu. Vzadu již je vidět Split zajatý mezi mořem a strmým horským úbočím.
Na shledanou, Jadrane
Zpět do vlasti se vracíme o týden později v sobotu. Adria se vydává na cestu až v 18:50, což nám umožňuje užít si ještě většinu dne na pláži a na hřišti, přepravit se autobusem do Splitu, trochu si projít historické centrum a nakoupit pár suvenýrů. Do vlaku nastupujeme s batohy, lodním kufrem, kyblíkem mušlí, síťkou na ryby, taškou pití na cestu, krabicí pizzy a Kájovou památeční cihlou z moře. Musím se usmívat, když si vybavím, jak bychom asi dopadli na letištní kontrole.
Autor článkuŽurnalista a autor článku Pavel Záleský pracoval řadu let v oboru mezinárodního obchodu, marketingu a komunikace. Milovník přírody, železnice a hor před lety vyměnil ruch velkoměsta za klid Jizerek. Tento článek je součástí jeho rozsáhlého seriálu „44 důvodů proč jezdit vlakem.“ Více na jeho webu: www.zalesem.cz/ |
Ze Splitu odjíždíme na čas, stoupáme na horský masiv táhnoucí se podél pobřeží, užíváme si posledních výhledů na moře a pak barevného divadla, které pro nás připravilo zapadající slunce a těžké dešťové mraky. Cesta je opět velice příjemná a já i děti si ji užíváme. Brzy si dáváme sprchu a odcházíme do pelechů. Svítání nás zastihuje už na maďarských hranicích. Hustými mlhami kolem řeky Drávy se dostáváme do Schengenu a pokračujeme na Budapešť. Tentokrát kolem Balatonu. Cestou hodně čteme. Kluci hned ráno nacházejí ve vagonu i kamarádku a celkově je společnost hovornější. Většinu ze spolucestujících již známe z minulého týdne. Vracíme se v prakticky stejné sestavě.
V Budapešti nás čeká známé přepřahání. Nový vlak s námi pak po pauze uhání přes Bratislavu zpět ku Praze. Tam dorazíme dokonce šest minut před plánovaným příjezdem. Paráda. Vystupujeme spokojení, dobře naladění, odpočatí. Všichni tři. Překvapuje nás jen chladné počasí. „Tati, to už zase přichází zima?“ Ne, tohle je počátek místního léta. Sedáme do auta a pokračujeme domů do Jizerek. Na 15. kilometru R10 řeším, kdo koho pošťuchoval jako první. Na 50. kilometru, proč jeden druhého hryzl. Ani se moc nedivím. Dálnice je prostě opruz. Jsem rád, že hlavní část cesty jsme mohli absolvovat vlakem.
Fakta a užitečné tipy
Hrubý rozpočet na cestu z Jizerských hor ke Splitu autem. Náklady na samotnou jízdu vycházejí z mé 45měsíční studie, jejíž výsledky se mi následně v dalších téměř čtyřech letech používání vozidla potvrdily. Více v článku Kolik stojí automobil.
| Rakouská dálniční známka – týdenní | 220 Kč | |
|---|---|---|
| Chorvatské mýto | 1 100 Kč | |
| 2x nocleh v Rakousku (půjčený karavan v kempu u Lince) | asi 2x 35 eur | 1 900 Kč |
| 2 300 km autem - pohonné hmoty | 2 300 x 1,42 Kč | 3 266 Kč |
| 2 300 km autem – ostatní variabilní provozní náklady | 2 300 x 0,76 Kč | 1 748 Kč |
| Celkem | 8 234 Kč | |
| V rozpočtu chybí ještě ztráta hodnoty vozu. Co to je? Za auto dáte řekněme 300 tisíc Kč a po 200 tisících kilometrech ho pošlete za 40 – 50 tisíc Kč do bazaru. Na „otočku do Chorvatska“ by tak příslušelo započítat dalších 2800 – 3000 Kč kryjících ztrátu hodnoty automobilu. | 2 800 Kč | |
Jak srazit cenu?
- Kupte si jízdenky včas. Už jen proto, že spoj do Splitu má hodně omezenou kapacitu (vlastně jen devět kupé) a bývá vyprodán. Díky včasné rezervaci můžeme mít štěstí i na akční nabídky. Dříve zakoupené jízdenky zkrátka často bývají levnější.
- Mezinárodní jízdenky si kupte až od slovenských Kútů (my cestovali na nabídku City Star a lůžkové doplatky). Do Kútů cestujte za vnitrostátní jízdné. To nám poradila pokladní a využili jsme toho.
- Oddíl pro tři cestující je levnější než oddíl pro dva. Cena lůžkového příplatku na jednu postel a jednu cestu se liší o 293 Kč.
- Někteří spolucestující nám radili, že je výhodnější jet z Prahy do Budapešti v běžném voze a lůžko si zaplatit až z Budapešti. Údajný rozdíl činí 10 eur na lůžko a cestu. U drah jsem to ale neověřoval.
