Honzo, dva měsíce jste procházel Venezuelu a byl jste zvyklý spolehnout se jen sám na sebe. Jaké je přijet domů do Ostravy, do komfortu, vrátit se do tepajícího středoevropského života?
Paradoxně je to pro mne horší než v té Venezuele. Na můj vkus tu máme zimu, tam bylo pětatřicet stupňů. A všechno je to tu hrozně rychlé, zatímco ve Venezuele je to taková maňána, pohodička, všichni mají na všechno čas. Tady nemá nikdo na nic čas, dokonce ani já ne.
Už jste do toho zapadl?
Hrozně rychle. Musím se přizpůsobit už ve chvíli, kdy se na mě začne valit veškerá práce, začnou se ozývat lidé s rozhovory, s přednáškami, je čas rozepsat knihu. Člověk najednou zjistí, že musí pít čtyři kafe denně a nemůže se zastavit.
Za osmačtyřicet dní jste prošel napříč Venezuelou trek dlouhý 1 500 kilometrů. Vyšla vám cesta podle plánů?
Docela ano. Přistál jsem v Caracasu a téměř celý den pak cestoval autobusem na hranice s Kolumbií až pod Andy do Meridy. Odtud startoval můj trek napříč ke Stolovým horám až na hranice s Brazílií. Trasa se mi o týden zkrátila, protože mne cestou chytl zánět močového měchýře. Asi jsem měl týden ležet někde na hotelu, ale to mě moc nebaví, tak jsem se místo chůze rozhodl stopovat s tím, že to není žádný fyzický výdej, že to můžu udělat.
Uprostřed ničeho zastavilo auto, vyskočil chlapík a zve mne: „Pojď, já tady kousek mám ranč, zvu tě k sobě.“ Pak vytáhl bouchačku a začal s ní mávat: „Nemusíš se bát, já tě ochráním.“ To jsem se, přiznám se, fakt bál. Tak jsem...
