Tak nějak jsem vlastně chtěl Velikonoční ostrov někdy navštívit, ale reálně jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Na mé cestě po Chile jsem však jednoho dne potkal Daniela ze Santiaga, který o tomto ostrůvku uprostřed Pacifiku vyprávěl tak poutavě, že mě to donutilo se podívat, kolik by to vlastně asi stálo. No a bylo více méně rozhodnuto.
Život je zábava. Náladu jsem si nenechal zkazit ani tím, že jsem večer před odletem přišel o foťák a musel tu tichomořskou nádheru dokumentovat jen svým nekvalitním telefonem.
Ein Insel Buntes
V češtině se občas kdovíproč používá termín ‚Velikonoční ostrovy‘. Nechci se do té zeměpisné gramatiky zbytečně zabrušovat (všichni víme proč), ale když je nejbližší další kus země vzdálený 400 kilometrů a nejbližší obydlený ostrov ještě pětkrát víc, tak je ten plurál přeci jen trochu navíc.
Místní Polynésané mu říkají prostě Rapa Nui neboli „Velká země“, což je při sto šedesáti kilometrech čtverečních možná trochu nadnesené, ale je fakt, že je to největší země široko daleko.
Velikonoce se do moderního názvu dostaly díky jednomu bludnému Holanďanovi, který na ostrov vstoupil jako první Evropan v roce 1722.
Byla zrovna Velikonoční neděle a asi se mu nechtělo vymýšlet nic složitého. Španělé mu sice chvíli říkali Ostrov svatého Karla, ale to se neuchytilo, a tak má jeden z nejodlehlejších koutů planety oficiální názvy pouze dva – Rapa Nui a Velikonoční ostrov.
Hystericky zajímavá oblast
Dneska patří Rapa Nui Chile, protože jednoho pěkného dne na konci 19. století přijela chilská loď a její kapitán ostrov drze anektoval. Španělé v té době už možná ani nevěděli, že jim tu uprostřed Pacifiku teoreticky něco patří. Domorodců bylo zase v té době na ostrově už jen asi 200 a měli svých starostí dost, než aby se nějak více zajímali o další cizince, kteří opět prohlašují jejich ostrov za součást něčeho, co nikdy neviděli. Ostatně za poslední staletí zažili Rapanuici hned několik o dost výraznějších změn.
V době největšího rozkvětu, pravděpodobně v průběhu v 16. století, tedy dvě stě let před příchodem Evropanů, zde žilo něco okolo 12 000 potomků původních Polynésanů. Ti u břehů ostrova porostlého hustými tropickými lesy přistáli někdy v prvním tisíciletí.
Jenže někdy okolo roku 1600 se místním podařilo dokončit developerský projekt na vykácení veškerých stromů a krátce poté se na Rapa Nui dostavila ekologická a sociální katastrofa. Úrodnost půdy klesla, potoky vyschly, bez stromů ztratili místní mj. schopnost mořeplavby, došlo ke kmenovým válkám a dalším svinstvům včetně povalování pracně vztyčených soch moai. V době, kdy se k ostrovům dostali první Evropané, tedy na počátku 18. století, žily na ostrově už jen dva až tři tisíce obyvatel, čili se během toho bouřlivého období bojů a boření zmasakrovali mezi sebou docela poctivě.
Jestli si ale místní mysleli, že jsou z nejhoršího venku, tak se dost šeredně mýlili. Bodří Evropané s sebou totiž přivezli pár dalších katastrof, které domorodé obyvatelstvo téměř dorazilo. Po epidemiích neštovic a tuberkulózy nebo třeba nájezdech lovců otroků v 19. století zbylo na ostrově v roce 1877 jen 111 obyvatel, z nichž potomky mělo jen 36 z nich!
Od té doby se to přeci jenom trochu zlepšilo a spolu s počtem stromů, které se na ostrov zase zčásti vrátily, vzrostl i počet obyvatel. Dnes tvoří potomci těch třiceti šesti plodných statečných 60 % z celkových zhruba sedmi tisíc obyvatel. Zbytek jsou různí míšenci a potomci přistěhovalců z kontinentu, především z Chile.
Sochy tam „moai“ ale pěkný
Pro velkou většinu lidí je Velikonoční ostrov skoro synonymem pro sochy moai. Díky nim se stal světoznámým a za nimi sem přijíždí většina turistů. Já tam kvůli nim vlastně ani moc nepřijel, ale podívat jsem se na ně byl.
Sochy jsou rozesety po celém ostrově a celkově jich je snad až tisíc. Nejpůsobivější jsou ty, které stojí společně na kamenných podstavcích jménem ‚ahu‘, jako třeba nejznámější skupina patnácti soch Ahu Tongariki na severovýchodě ostrova.
Ovšem pěkné jsou asi úplně všechny bez ohledu na to, jestli jsou stojící nebo ležící. Jen tak mimochodem, ony ty sochy byly v průběhu 19. století ležící a spící úplně všechny. Jejich bourání bylo součástí kmenových válek a i tento projekt stateční Rapanuici zvládli dokončit. Ty moai, které dnes stojí, byly znovu postaveny až ve 20. století.
A je po záhadách
Sochy najdete v podstatě po celém ostrově. Stojí ve skupinách i osamoceně, na podstavcích ahu i bez něj. Mnoho se jich jen tak povaluje u cesty nebo uprostřed polí, až si musí člověk dávat pozor, aby do něčeho takového nešlápl.
Nejvíce moai je v okolí kráteru Rano Raraku, kde se většina soch i vyráběla. Některé zůstaly v procesu výroby a vězí ještě napůl ve skále. Spolu s množstvím hotových kousků tvoří Rano Raraku asi nejzajímavější část Národního parku Rapa Nui, který pokrývá skoro polovinu ostrova.
Moai byly po dlouhá léta i symbolem záhadnosti a tajemnosti a pro mnoho lidí možná ještě jsou. Většina záhad už je dnes ale bohužel vyřešena. Sorry, jako. Sochy byly budovány v rámci kultu předků, který je rozšířen po celé Polynésii, a na to, jak je po ostrově domorodci dopravovali, už existuje také několik teorií. K vyřešení této záhady přispěl i náš Pavel Pavel, ačkoli jím objevený způsob už prý nepatří k těm nejuznávanějším.
Izolant
Další klasickou věcí spojenou s Velikonočním ostrovem je jeho izolovanost. Ale i s tou už to není, co bývalo. Je fakt, že Rapa Nui leží nějakých dva tisíce kilometrů od nejbližšího obydleného ostrova. Tím je britský zámořský Pitcairn a to tedy není žádná Kalkata. V roce 2014 měl 57 obyvatel.
K prvnímu většímu městu je to tedy asi tak 3600 kilometrů přes moře k pobřeží Chile. Jenže i tak není Velikonoční ostrov zas takový konec světa, jak by se mohlo zdát. Díky pravidelnému leteckému spojení, které přiváží několik stovek lidí každý týden, je cestovní ruch na ostrově na vysoké úrovni (stejně jako ceny všeho). Internet je tu pomalý, nicméně je. Mobilní signál taktéž. Jediné městečko na ostrově Hanga Roa je plné restaurací, jednoduchých hotelů a obchodů se suvenýry. Kolem a kolem je to prostě s tou odlehlostí už trochu relativní.
Na druhou stranu stačí vylézt na jeden z místních pahorků, rozhlédnout se kolem dokola po nekonečných tichomořských dálkách a zjistíte, že něco z té romantické atmosféry místa daleko od všeho přeci jenom ještě zůstává. Pokud ovšem někdo hledá odlehlost absolutní, Velikonoční ostrov nedoporučuji. Zkusil bych spíše Tristan da Cunha nebo něco takového.
Na Ewě Farně
Já jsem se však na ostrov nepřijel jen tak povalovat. Jako těžký workoholik bych to stejně neuměl, takže jsem si přes work-oholic-away sehnal dobrovolnictví na jedné místní malé farmě.
Dopoledne jsem vždycky dělal, co bylo zrovna potřeba. Někdy jsme okopávali saláty, jindy sklízeli banány nebo rukolu a pravidelně jsme samozřejmě obírali ze stromů velikonoční vejce. Po práci byl oběd a po obědě pivo nebo pěkně po chilsku něco zelenějšího z vlastní zahrádky. Odpoledne a o víkendu bylo volno, takže jsem se zrovna nepředřel a zbylo dost času na výlety. Pro ostrov s maximální délkou 25 kilometrů byla cyklistika jasnou volbou a na kole jsem toho najezdil celkem dost.
Zkušenost z farmy si nemohu vynachválit. Jako vážně. Fyzická práce na čerstvém vzduchu byla osvěžující a hlavně jsem dostal příležitost poznat, jak se žije normální život na tak zvláštním místě jako Velikonoční ostrov. Možná to není úplně normální, ale pro mě to bylo nakonec cennější, než vidět na vlastní oči všechny místní sochy. A to přesto, že jsem v životním stylu lokálů nenarazil na nic šokujícího.
Na Rapa Nui se žije hlavně v poklidu. Politika tu nikoho nezajímá, dopravní zácpy tu znají jenom z internetu a kriminalita je nulová. Kola se tu třeba vůbec nezamykají. Ostatně na tak malém ostrově se kradené kolo jen těžko používá a letět ho prodat na kontinent se taky úplně nevyplatí. S auty to bude, počítám, dost podobné.
Místnímu poklidu jsem se celkem rychle přizpůsobil a ve stejném stylu strávil celých mých deset dní uprostřed Pacifiku. Stresu jsem si vážně moc neužil. Když jsem si večer po práci a cyklovýletě otevřel na verandě místní pivo, po setmění koukal na hvězdy a uvědomil si, kde to vlastně jsem a co dělám, tak mě to párkrát (nad mikroskopem) až rozesmálo.
Jeden neúspěch jsem ovšem na ostrově zaznamenal. Nepovedlo se mi dát si steak z tuňáka, který je místním klasickým úlovkem. Když byl, tak jsem nechtěl, a když jsem pak chtěl, tak už nebyl. Prostě provar.
Příběh jak z filmu
A ještě jedna kinematograficko-ekonomická perlička, které mají všichni jistě rádi. Díky majitelce oné farmy, chilance Dani původem ze Santiaga, jsem přišel na film Rapa Nui z roku 1994, který produkoval sám velký Kevin Costner. Snímek sám o sobě mne, vyjma autentických exteriérů, zas tolik nezaujal. Není to zlé, ale na „McBaine, pojď si zablbánkovat“ to nemá a dějiny kinematografie to také nezměnilo.
Nicméně natáčení snímku znamenalo pro ostrov zásadní událost. Turistický ruch byl v té době ještě spíše v polynéských plenkách z kokosu a štáb s rozpočtem 20 milionů dolarů na ostrově s pár tisíci obyvateli, to bylo terno pro všechny, ať už si byl Petr, nebo Pavel Pavel.
Hospodářství ostrova to prý velmi výrazně nastartovalo, protože mj. umožnilo místním investovat peníze vydělané během natáčení právě do cestovního ruchu. Po poslední klapce navíc Costner a spol. přenechali místním spoustu vybavení - hlavně auta, motorky a make-upy maskérů filmových hvězd, protože dopravovat to zase zpátky se prostě nevyplatilo. No a v neposlední řadě přispěl film o životě na Rapa Nui před příjezdem Evropanů k propagaci ostrova samotného. Takže díky, Kevine.
Zpět na pevninu
Po asi deseti dnech bylo deset dní pryč a já musel zase zpátky do reality kontinentu. Žít natrvalo bych na Rapa Nui nejspíš nemohl, protože je to vážně celkem malý prostor, ale pár měsíců bych si tu představit dokázal. Ta všeobecná neuspěchanost a pohoda je dost nakažlivá. A navíc mi zbývá ještě ten tuňák.