Okolí opuštěného hornického města Centralia v Pensylvánii
Bývalo to živé havířské městečko. Dva tisíce obyvatel povětšinou pracovaly v uhelných dolech na počátku 20. století. Dnes má Centralia, lépe řečeno to, co z ní zbylo, pět obyvatel. Vláda jim tu dovolila dožít. Obec v americkém státě Pensylvánie je zrušena, nemá ani vlastní poštovní směrovací číslo. Za zkázu může oheň.
Podzemní požár vypukl v uhelných slojích Centralie v květnu 1962, pravděpodobně při pokusu spálit skládku komunálního odpadu v jednom z povrchových dolů. Plameny přeskočily do ložisek uhlí a věčný oheň byl na světě. Vědci se domnívají, že může hořet dalších 500 let, dokud se nespálí veškeré nevytěžené zásoby uhlí.
Dosud požár pohltil přes 160 hektarů podzemí a stále se šíří. Pokusy o uhašení byly marné. Vzhledem ke vzniku mnoha nebezpečných výdutí pod zemí, propadlin a trhlin v zemi i vysokému obsahu škodlivých plynů se z Centralie stalo město duchů. Ponurá atmosféra amerického města přitahuje zvědavce i fanoušky hororů a záhad. Na povrchu přitom žádný oheň nikdo nevidí, vše se děje pod zemí.
Ponurá atmosféra amerického města přitahuje zvědavce i fanoušky hororů a záhad.
Podobné je to i na druhé straně zeměkoule, v Austrálii. Na sever od Sydney doutná nejstarší známý nekontrolovatelný požár na planetě. Podle odhadů žhne pod Mount Wingen, známou jako Hořící hora, nejméně 6 000 let. I zde se šíří uhelnou vrstvou 30 metrů pod povrchem a pohybuje se rychlostí jeden metr za rok.
„Nikdo nezná velikost požáru pod Hořící horou, lze ji pouze odvodit,“ říká profesor požárních věd Guillermo Rein z Londýna. „Pravděpodobně se jedná o kouli o průměru pět až deset metrů, která dosahuje teploty 1 000 °C.“ Oheň pod povrchem doutná, nemá plamen a připomíná uhlíky v grilu. Není viditelný na povrchu, ale stopy jsou patrné. Půda je teplá, skály žlutě a červeně zbarvené, je cítit sirný zápach, jak oheň vaří minerály, a je vidět trochu kouře a bílého popela.
Při bližším prozkoumání je však zřetelně jasná cesta, kterou si oheň razí. „Před ohněm je krásný eukalyptový les. V místě ohně není nic živého. A kde byl požár před 20 až 30 lety, se objevuje nový les,“ popisuje Rein.
Mount Wingen v Austrálii. Oheň se šíří uhelnou vrstvou 30 metrů pod povrchem a pohybuje se rychlostí jeden metr za rok.
Poprvé si tu podzemního požáru všimli v roce 1928. Místní farmář nahlásil objev sopky. Ukázalo se však, že jde o požár uhelné sloje. Experti změřili, že oheň pod povrchem urazil už 6,5 kilometru, podle toho usuzují, že hoří nejméně 6 000 let.
„Jak oheň postupuje, zahřívá horu, která se rozpíná a praská, čímž se do ní dostává kyslík, takže oheň může postupovat dál. Klidně může být starý stovky tisíc let,“ tvrdí profesor Rein. Oheň si razí cestu k místní říčce a bude podle Reina zajímavé pozorovat, co se tam stane.
Nikdo neví, kolik podobných podzemních požárů na planetě hoří. Odhaduje se, že jen v Číně jich mohou být stovky a po celé Zemi tisíce. Turisty však příliš nelákají, protože není nic vidět. Mnohem zajímavější jsou pro ně věčné ohně, kdy se hořlavá látka – obvykle zemní plyn – dostává na povrch. Prohlédněte si nejznámější místa povrchového věčného ohně.
