Ve Vídni jsou všechny možné slohy

- Samozřejmě. Ve Vídni nejsou památky na starověk jako v Římě. Ani tam nejsou mrakodrapy jako v New Yorku. Ale všechny možné slohy, které provázejí svět od středověku, jsou tady hojně využity. Podívejme se na jednotlivé slohy, jak jsou zde zastoupeny.

Renesanční Vídeň se stala významným uměleckým centrem a to se projevilo samozřejmě i v architektuře. K nejimpozantnějším dochovaným památkám renesance patří Schweizertor (což je brána) v paláci Hofburg. V eleganci ji však podle odborníků snadno překoná portál kaple u Salvátora. V Hofburgu je také renesanční Stallburg. Prvky tohoto stylu se dochovaly i na nádvořích Bäckerstrasse a v Landesmuseu. Baroko lze nalézt téměř všude. Byla to doba, kdy město přestalo být ohrožováno Turky, protože v roce 1683 byla poražena armáda Kary Mustafy. Za vlády Karla IV. se pak začala metropole rozrůstat a vyrostlo mnoho nových budov, které jsou dnes vyhledávanými místy. Ve vídeňském Starém městě a blízkých ulicích snad není ulice, kde by nestál barokní dům či kostel. Mezi nejlepší ukázky baroka patří paláce v Belvederu, Leopoldův trakt v Hofburgu. Dvě ulice - Naglergasse a Kurrentgasse jsou zcela lemovány barokními domy. Když císař Napoleon dobyl Vídeň, rozhodl se při svém odchodu z města vyjádřit opovržení nad jejími obyvateli tím, že nechal zbourat část městských hradeb. V těchto prostorách kolem Hofburgu pak vládcové založili zahradu, dnes se jí říká Burggarten, se sadovou úpravou, v níž vysadili různé druhy stromů.
Pro veřejnost však byla otevřena až v roce 1918. To je jedna z památek na takzvané "biedermeierovské" období. Další je Volksgarten. Podobně jako již zmiňovaná Burggarten byla také založena poté, co Napoleon zboural městské hradby. Tím se totiž uvolnil prostor, který předtím zabíralo opevnění. Tato zahrada byla zpřístupněna veřejnosti daleko dříve než prvně jmenovaná - už v roce 1820. Krásu tohoto místa, jež je zcela symetrické, umocňuje ještě Theseův chrám od architekta a stavitele Petera von Nobileho. Socha řeckého boha, která v něm původně stála, dnes zdobí schodiště místního Uměleckohistorického muzea. K vidění je v zahradě i pomník básníka Karla von Hasenauera a fontána, která připomíná zavraždění císařovny Alžběty. Podobně jako Paříž a Praha, má také Vídeň bohaté památky z přelomu století, kdy zde vládla secese. Ta v rakouském hlavním městě skutečně kvetla. V roce 1896 vytvořila místní nová generace avantgardních umělců secesní styl (Jugendstil). Spolu s architekty a návrháři dokázali vytvořit pouto mezi výtvarným a užitým uměním. Styl to byl osobitý, o čemž například svědčí užití motivů. Ty se sice podobaly těm, které se používaly ve francouzském hnutí Art Nouveau, avšak ve Vídni vycházely z přísnějších geometrických vzorců. Velmi populární byly motivy s květinami, ale i ženskými postavami. Efektní byly i návrhy složené ze čtverců a trojúhelníků. Na secesi je mnoho památek v několika vídeňských muzeích. A jaké jsou nejznámější ukázky vídeňské secese? Je to Císařský pavilon v Hietzingu, pavilony na Karlsplatzu a také Wagnerovy domy v Linke Wienziele. Dalšími ukázkami jsou Strudelhofské schody a portály Stadtparku. Naprosto výjimečnou a samostatnou kapitolou z dějin vídeňské architektury jsou stavby postavené v dobách takzvané "Rudé Vídně". Říkalo se tak období části dvacátých a třicátých let, přestože ve městě vládla pravice. Nejtypičtějším příkladem tohoto období je Karl Marx Hof, jejž najdete na ulici Heiligenstädterstrasse 82-92 ve čtvrti Döbling. Jedná se gigantický dům, v němž je na tu dobu neuvěřitelných 1382 bytů. Architektem této budovy byl Karl Ehn a už z dálky je vidět, protože fasáda má broskvovou a lososovou barvu. V posledních letech však vyrostlo ve Vídni i mnoho zcela nových, avantgardních staveb, jež vyvolávají vášnivé diskuse, zda patří právě do míst staré zástavby.