Byl by to vlastně pozitivní příběh o tom, jak si příroda vždy najde cestu. Jak si zvířata, která z jejich původních biotopů vytlačilo rozrůstající se město, našla způsob, jak v nových podmínkách přežít. Jenže to by nesměli být hlavními protagonisty příběhu o velkém návratu varani skvrnití. Tedy ti druzí největší a v pořadí nejspíš i druzí nejtěžší ještěři na světě.
S průměrnými šedesáti kilogramy hmotnosti dospělce a s délkou těla přesahující dva metry se totiž nedají považovat za nějakou roztomilost. Většinou sice kráčejí velmi pomalou a rozvážnou chůzí, ale ta se umí změnit na běh. To když pronásledují kořist. Tehdy dovedou na krátkou vzdálenost vyrazit sprintem dvaceti kilometrů v hodině.
Plavba za draky se dvěma penisy. Vítejte v ráji, kam vás odveze sám ďábel |
Hendikep svého poněkud nemotorného běhu snižují tím, že když už útočí, útočí ze zálohy. Ve městě tedy překvapivě vybíhají z houští podél cest v parcích nebo se hbitě vynořují z okrasných jezírek. To když zkouší ulovit kachny, holuby, hlodavce – nebo toulavé psy nebo kočky. Na lidi si samozřejmě netroufnou.
Úplnou jistotu, že se vaše procházka nešťastnou náhodou neprotne s šedesátkou ostrých, zakřivených a pilovitých zubů tvora, který právě vyrazil na lov, ovšem nikdy nemáte – což návštěvu Bangkoku nepochybně obohacuje o docela nový formát zážitků.
Pro cestovatele nejsou bangkokští varani atrakcí v tradičním slova smyslu, ale spíš připomínkou toho, že si příroda dokáže udržet své místo i v jednom z nejrušnějších měst světa. Terén jim k tomu nahrává. Luxusní hotely, nákupní centra i ambasády tu leží nedaleko parků protkaných říčními kanály. A ty prastarým ještěrům slouží jako dopravní tepny, jimiž se mohou nerušeně pohybovat.
Pro návštěvníky, kteří zavítají do parku Lumphini, může být absence organizace zneklidňující. Nejsou tu ploty, ohrady ani ošetřovatelé zvířat, a přesto se tu dvoumetroví ještěři starají o nevšední divadlo.
Za jakési epicentrum, místo, kde jsou nejčastěji k vidění, se počítá park Lumphini. Tady se, ve stínu stromů a mrakodrapů, dá narazit na desítky, možná stovky varanů. Některé exempláře jsou skutečně „ještěrkami“, jiné dorůstají velikosti vykrmených leguánů. A ti největší si hoví v jezerech nebo se vyhřívají na kamenech ostrůvků.
Jak píše BBC: „Pozorovat varany, jak se vyhřívají na slunci vedle běžců a rodinných pikniků, je jedinečný cestovatelský zážitek: bez vstupenky, bez průvodce a bez klecí a plotů výběhů. Stačí jen ranní procházka zeleným srdcem města.“
Město Bílého slona. A varanů
Kolik těch varanů asi je? Dá se říct, že nepočítaně. Odhaduje se, že jich budou tisíce. V desetimilionovém Bangkoku totiž napočítáte na 1 700 říčních kanálů, a k vidění jsou prakticky v každém z nich. Upravená i neupravená nábřeží a parky v jejich blízkosti jim nahrazují jejich původní biotopy, mokřady. Když džungle musela ustoupit městu, vymizeli i varani. Pak se ale vrátili zpět.
„Jejich populace v Bangkoku je mnohem, mnohem větší, než byste kdy viděli ve volné přírodě,“ říká Michael Cota, bývalý pracovník thajského Národního vědeckého muzea. Dílem proto, že jsou z hlediska potravy extrémní generalisté. Sní cokoli. Mrtvé, živé i odpadky.
Nevybírají si a celé město jim je tedy bohatě prostřeným stolem. Hlady rozhodně netrpí a loví tedy jen tehdy, když se to vyloženě nabízí. I proto nemají potřebu jakkoli ohrožovat lidské obyvatele, jsou sytí.
Krokodýli v chrámu a jednorožci v kavárně. Skrytá tajemství Bangkoku |
Soužití s ještěry však úplně bezproblémové není. Hasiči v Bangkoku vyjíždí častěji než k požárům na odchyty varanů. To, že se mlsný ještěr zatoulá do něčího obydlí, se odehraje v průměru čtyřikrát až pětkrát za den. Mají totiž vynikající čich. A když cítí skrze pootevřené okno balkonu v přízemí odpadky nebo něco jiného, příliš se nerozpakují.
V chladu noci k vidění nejsou, za slunečných dní se spíš jen líně vyhřívají. Když se ale k tomu teplu dne přidá i dešťová přeháňka, vyrazí z říčních kanálů dál do ulic. A poměrně čile. Takže zatímco v jiných světových metropolích mohou v postranních uličkách s odpadkovými kontejnery mňoukat hladové kočky anebo pobíhat krysy, v Bangkoku můžete při vynášení koše narazit na houf ještěrů.
Lesk Bangkoku, krásný zločin a mytí slonů. V thajské mozaice si něco najde každý |
Na „vůni“ rozkládající se organické hmoty mají skutečně velmi dobře vyvinutý čich. Nejde ani tak o jejich nozdry, jako spíš o dlouhý vidličnatě rozdvojený jazyk, kterým neustále „ochutnávají“ vzduch. Pachové signály, chemické složení pachových částic, pak vyhodnocují skrz Jacobsonův orgán umístěný na patře ve své tlamě.
Varan je schopen vnímat zápach stereoskopicky, prostorově. Ví, odkud různé odéry přicházejí. Právě tato evoluční vychytávka se po staletí postarala o jejich nedobrou reputaci. Varani totiž dokázali vyčenichat mrtvé v jejich chatrčích dřív než jejich blízcí. Od těla drahého zesnulého často bylo třeba nejprve odehnat tělo znesvěcujícího ještěra.
I proto jim byla vždy v thajském folklóru přisuzována ta nejhorší jména. Věčně špinaví všežraví pojídači odpadků, mrchožrouti. Hovořilo se o nich obecně jako o „hia“, přičemž to slůvko se vžilo i mezi nejhrubší vulgarity v thajštině. Při návštěvě Bangkoku byste ho ve svém slovníku mít raději neměli.
Dnes už se metropolitním varanům skvrnitým říká korektněji. Formální název pro ně zní tua-ngoen tua-thong. Naznačuje to určitou změnu postojů obyvatel Bangkoku a jejich hluboce buddhistické smýšlení. Varani jsou teď chápáni jako mimořádní tvorové, kteří se naučili žít s lidmi ve městě.
Místní je víceméně respektují. Vědí, že se k nim nemají moc přibližovat, krmit je, a už vůbec ne se snažit je lapit. Ještěři si jich na oplátku nevšímají a snaží se sejít lidem z cesty. Ta doporučení o nekrmení a udržování bezpečné vzdálenosti pochopitelně platí i pro vás, pokud se za „draky“ do bangkokského parku Lumphini vydáte.
