Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvZákladem každé výpravy je podle polárníka být naprosto soběstačný. „Ve chvíli, kdy zapřáhnete sáňky, musíte na nich mít všechno k tomu, abyste přežil. Zároveň musíte být schopen to utáhnout. Žijeme v době, kdy to už bez komunikační techniky nejde. Takže s sebou bereme i satelitní telefon a satelitní vyhledávač,“ říká Václav Sůra.
Dobře promyšlené a spočítané musíte mít hlavně jídlo, při pochodech v nízkých teplotách má totiž tělo extrémní spotřebu. „Deset hodin denně táhnete těžké saně a přelézáte ledové kry. Výživový specialista Petr Havlíček nám řekl, že vytrvalostní sportovci běhají na bábovku. To je vajíčko, cukr, mouka, tuk. Mouku jsme kvůli váze saní vynechali. Takže jsme měli namícháno 250 gramů másla s cukrem a žloutky na den.“
Teplo je pro polárníka něco jako voda na poušti. Prostě příliš drahocenný zdroj, než aby se s ním mohlo plýtvat, říká polárník Václav Sůra.
Další výzvou bylo podle Václava Sůry vymyslet, jak směs připravit, aby byla poživatelná v extrémních mrazech. „Při mínus třiceti to totiž neukrojíte. Tak jsme doma nacpali směs do střívek podobných těm, co se používají na klobásy, nechali v lednici ztuhnout a pak nakrájeli na velikost piškotů. Při pochodu jsme byli schopní dát kousky do pusy, kde se nám postupně rozpouštěly.“ Dalším doporučením polárníka je čokoláda, ovšem bublinková. „Jenom ta se dá v těch mrazech ulomit a rozkousat.“
Extrém, který zabolí
Při cestě na pól chladu v Omjakonu spali několik dní po sobě Václav Sůra s kolegou Petrem Horkým ve stanu bez vytápění. „Tehdy udeřily větší mrazy, takže teplota klesla k minus padesáti třem stupňům Celsia. Výstroj polárníků je limitovaná na minus padesát. A ty tři stupně jsou hrozně znát. Stan vás před mrazem neochrání. Na to je jen spacák. V něm kromě sebe máte všechny věci, které nesmí zmrznout. Od baterek, přes elektroniku až po zubní pastu. Od minus čtyřiceti všechno, co vydechnete, mrzne. Takže vy musíte mít pusu i nos venku ze spacáku, protože když si budete dýchat dovnitř, vše vám navlhne a je konec. Sliznice vás pálí a ráno se ze spacáku doslova vylamujete,“ popisuje Sůra.
Adrenalin na čerstvém ledu
Jako největší adrenalin svého života označuje polárník chůzi na zamrzlém moři. „Moře se neustále pohybuje, takže není kompaktně zamrzlé. Ten led je plastický. Chová se jako těsto. Při chůzi se pod vámi houpe a vy jen čekáte, kdy povolí.“
Což se Václavu Sůrovi skutečně při pochodu na severní pól stalo. „Na školení, které pochodu předcházelo, nám říkali, že na záchranu jsme sami a máme na ni asi deset sekund. Dokud jsme ve vodě jen do pasu. Pak nám tam spadnou saně a stáhnou nás dolů. Takže, když se mi to stalo, postupoval jsem podle instrukcí. Na nic nečekat, skočit, jako žába roztáhnout ruce a nohy a roznést váhu. Jenomže mně se dostala voda za límec, led mě neunesl a hrudník se mi znovu propadl do moře. Do toho máte za sebou zapřažené saně. Podařilo se mi dostat ven až na třetí pokus.“
Teprve až když se tonoucí dostane sám ven, jsou mu schopni pomoci kolegové z výpravy. „Vy při tom boji o život navíc vidíte i přes polární brýle tu hrůzu v jejich očích. Bezmocné čekání, jestli to vybojujete nebo zmizíte pod hladinou.“
Co přesně dělal při tonutí polárníka jeho kolega? Jaké bylo setkání se sibiřským šamanem, pocity z jízdy po cestě kostí, přechod zamrzlého Bajkalu, ale i vlastní recept na omlazení? To všechno dále popisuje Václav Sůra v Rozstřelu.
