"Co se děje?" ptá se hebrejsky, protože arabsky neumí. Jeden z mužů mu rozumí. "To je v pořádku, pomozte mu, nic vám neuděláme." Zbývá rozhodnout se pro interpretaci, protože to může být záruka nedotknutelnosti jenom po dobu lékařského zásahu a pak třeba smrt.
Šuster se narodil v Izraeli roku 1951 a přijal práci, kterou nikdo nechtěl - zajíždí s pojízdnou klinikou do židovských osad na západním břehu Jordánu. Sám ale žije v západním Jeruzalémě, není radikál ani věřící. Přátelé ho považují za blázna, protože
dobrovolně denně projíždí nepřátelským palestinským územím.
Raněného muže na zemi se mu podařilo přivést k vědomí, ostatním doporučil, aby ho odvezli do Ramalláhu a za 24 hodin znovu nechali prohlédnout lékařem. Víc pomoci nemohl, protože cestu do palestinského autonomního města Ramalláh by sám nepřežil. Když šel zpět k autu otočen k Palestincům zády, věděl, že ho mohou nechat jít stejně jako chladnokrevně zastřelit.
Podobně jako jinde u silnice běží obyvatelé palestinské vesnice pomoci Izraelcům v havarovaném autě, zatímco jejich soukmenovci právě na jiném místě podobný automobil ostřelují s cílem oba pasažéry zabít.
Tato intifáda je konflikt "pravých věřících" a nikoli poklidných a sekulárních občanů jako Šuster. Je jisté, že toto krveprolití nemůže a nesmí pokračovat. Buď někdo najde řešení nebo stojí všichni před pátou velkou arabsko-izraelskou válkou.
Na cestě na pravidelnou čtrnáctidenní kliniku v osadě Talmon u Ramalláhu je prudký kopec, s nímž má potíže i Šusterova dodávka. Těžce se po ní vleče i arabský stařec v tradiční džallábíji. Tato volná tunika je mimo jiné také osvědčená skrýš pro zbraň. Na hebrejskou nabídku ke svezení muž nereaguje. Na anglickou odpovídá okamžitě a s britským přízvukem za ni nadšeně děkuje.
V Británii sice nikdy nebyl, ale s Angličany strávil za britského mandátu Palestiny 16 let. "Začínal jsem v jednom z vražedných táborů jako nosič vody a skončil jsem jako tlumočník v jejich úřadech v Jeruzalémě. "Vy jste doktor?" ptá se s pohledem do sanitky plné lékařského náčiní. "Tak co děláte tady?"
Vyjeli na vrchol kopce. Mužova vesnice je necelý kilometr pod ním z druhé strany. "Měl bych vás zabít, ale nechám to mladším. Otočte se a jeďte pryč," prohlásil stařík a vystoupil. "Ale nemuselo by to tak být," nabádá Šuster. "Obraťte se, tady není
místo pro slitování," opakoval stařec a dál kráčí po svých.
Bezmoc, jakou zažívá možná novorozenec právě vytažený na svět. A jaké řešení pro dva národy, které se musejí podělit o jedinou studnu? Jinde než na Blízkém východě by se asi našlo. Tady je však na obou stranách příliš mnoho lidí, kteří o kompromis nestojí, protože uši jedněch i druhých jsou přespříliš zaměstnány našeptáváním Alláha či Jahveho a nic jiného neslyší. Lékař s pojízdnou ambulancí jako možná poslední zdravý ve světě, který zešílel.
Nenávist, stejně jako láska člověka zmobilizuje, rozšíří mu obzory, zbystří smysly, ale nezaslepí. Obě znamenají zdroj, ale zatímco nenávisti je všude dost, lásky je jako šafránu, napsal Saul Bellow. Šuster si to uvědomuje, kudy chodí. Žije v zemi, kde teď platí: "Nenávidím, tedy jsem."
Sebeurčení je nyní pro Palestince zásadní otázka, stejně jako bylo před 52 lety pro Židy. Bohužel je však mezi nimi příliš mnoho těch, kterým nezáleží na tom, zda na budoucí Izrael zůstane zem o velikosti bazénu v hotelu Hilton. Nechtějí ho vůbec. A taky je velmi mnoho Izraelců, kteří už zapomněli, anebo jsou moc mladí, aby si pamatovali, jaké to je nemít vlastní stát.
O čem přemítá muž jedoucí za vzdálenými nemocnými nepřátelském územím? "Se strachem o sebe, o životy blízkých a celé země budu dál léčit Izraelce i Palestince, neboť jsou to lidské bytosti. Cokoli jiného by bylo popření mé vlastní lidskosti, a té se nehodlám vzdát...aspoň zatím ne."
