Tenhle svět se nedá převést na papír. To je první myšlenka, která mě napadne, když se procházím německým Hamburkem. Čtvrtí St. Pauli a po kultovním bulváru Reeperbahn, kde spolu o pozornost soupeří sexshopy, pornokina i obchody těch nejlepších značek, zaplivané hospody i luxusní kasina.
Reeperbahn nemá na délku ani kilometr, přesto tu můžete na pár hodin vstoupit do filmu odehrávajícího se nejen na hlavní třídě, ale také na náměstíčkách okolo či v zapadlých postranních uličkách. Stačí se pořádně podívat. Nechat se vtáhnout místem, které vás vcucne a večer (či ráno) zase vyplivne, protože si dělá místo na desetitisíce těch, kteří přijdou po vás.
A vlastně vás to ani nepřijde draho. Kromě pár eur za pivo jsem za místní svody neutratil ani cent. Ale po pořádku.
Upřímně, nebyl to zrovna den, který by člověk chtěl zakončit hospodským tahem. Budíček okolo půl třetí ráno, pak sedm set kilometrů v autě do severoněmeckého Kielu. Měl jsem tam rozhovor s házenkářskou hvězdou Filipem Jíchou. V přístavním městě, odkud je to přes moře jen krok do Dánska, praží květnové slunce, spáleninou to naštěstí odnesl jen můj krk. A odpoledne dalších sto kilometrů, abych se dostal do Hamburku. Pak objednat hotel a přepsat rozhovor. Když končím, už se v Hamburku smráká.
Na Reeperbahnu se vedle sebe potkávají divadla, taneční kluby, sexshopy a na všechno dohlíží policie. Na rozdíl od jiných měst tu má jednodušší práci, protože prostituce je ve večerních hodinách legální.
Unavený jsem, ale zůstat večer na pokoji se mi nechce. Určitě bych litoval. Už kvůli tradici, kterou tohle místo má. Čtvrť St. Pauli, známá především díky místnímu neortodoxnímu fotbalovému klubu a Reeperbahnu, vznikla ještě jako předměstí Hamburku v 17. století.
Už tehdy tu byly taneční sály a putyky, později se přidaly španělské a portugalské čtvrti a malý Chinatown k tomu. To první se snažil zničit Napoleon a jeho vojska, národnostní pestrost zase odstraňovali nacisti: poslední čínské obyvatele vyhnali do lágru. St. Pauli plánovali kompletně přestavět a usídlit zde stranické špičky.
Nepovedlo se. Válkou pobořený Hamburk ožil a dnes je Reeperbahn jeho sice trochu špinavou, přesto výkladní skříní. Beatles tu v šedesátých letech minulého století zahájili cestu za slávou. Radnice odsud vyhnala nejhorší živly, takže se zde nemusíte bát, ale zároveň ponechala místu jeho nezávislou až dekadentní podobu. Račte vejít!
Ženám vstup zakázán!
S kolegou a jeho přítelkyní začínáme v tureckém bistru, pak se s kebabem a plechovkovým pivem v ruce přesouváme na Reeperbahn. Dostávám první "ránu". Je tma, ale ulice září, tepe.
Do scenerie mi nepasuje jen kostel, který mám před sebou – podívám se totiž doprava a vidím pornokino. Vlevo jsou zase sexshopy. Před jedním žebrá opilý vandrák, ale nikdo si ho nevšímá. Nějak sem patří.
A začíná to, co mě baví nejvíc. Kroužit líným tempem, dívat se a přemýšlet. Třeba nad tím, jak je možné, že policejní auto v klidu projíždí kolem prostitutek? Odpověď: na Reeperbahnu je tato činnost v určitou dobu povolená. Díky tomu mají místní červené lucerny podobnou prestiž jako třeba ty v Amsterdamu, dá-li se tu mluvit o prestiži.
V St. Pauli jste si mohli do místních klubů vyrazit i v padesátých letech. Dnes jsou jen trochu odvážnější.
Třeba taková Herberstrasse. U vchodu do ní ční nápis: "Mladistvým a ženám vstup zakázán." Za ním přes hlídače prosvěcují do večera výlohy plné těl. Jste-li muž, račte! Jste-li žena, postupujte dále do města. "Nejde to. Dala jsem si kapuci na hlavu, tmavé brýle a kalhoty s rozkrokem u kolen. A stejně mě hned prokoukli a otočili," říká Bára, která do Hamburku jezdí pravidelně.
Pro ni už je to normální, pro mě nové. Ale proč bych se měl zaseknout u jedné ulice, když podobné ženštiny každého věku i vzhledu vidíte všude okolo? Tohle je totiž Reeperbahn špinavý – sexshopy, prostitutky, dekadence. Pak je tu ještě jeho druhá tvář: pouliční umělci, alternativní kluby.
Třeba místo, kam právě zapadáme. Ne, tohle není rádobygarážová knajpa, tohle je prostě stará garáž s výčepem. Na stěnách jsou desítky fotbalových dresů a šál – v rohu se mihne jedna patřící pražské Spartě – a v televizi místo konvenčního programu koukají dva pankáči na soutěž dřevorubců.
Vrchní má fousy, jako by patřil do kapely ZZ Top, a ačkoli jsem ho neviděl připalovat si cigaretu, měl ji po dvě hodiny pořád v koutku, čmoudící a nekonečnou jako večer na Reeperbahnu.
Jelikož jsme v garáži bez vrat, dívám se na ulici. Další policejní auto s houkačkou sprintuje kamsi do dáli. Prásk – lahev od piva se kousek od nás mění ve střepy. Dopíjíme a jdeme dál.
Mezi skalními fanoušky
Díky "průvodkyni" Báře jdeme za další subkulturou, fotbalovou. Tady u fanoušků rasismus nečekejte. Fotbalové St. Pauli je přesně opačné, tedy levicové, feministické, hájící práva zvířat. Přeplácet hvězdy? Nepřipadá v úvahu. Klub chce být jako čtvrť, v níž sídlí – neortodoxní, ale tolerantní.
Příznivce St. Pauli dobře poznáte podle pirátského symbolu, jímž je bílá lebka se zkříženými hnáty na černém pozadí. Anglicky Jolly Roger – a tak se jmenuje i další zastávka večera, hospoda místních skalních fotbalových fanoušků. Ale není důvod se bát. Připomínají totiž spíš osazenstvo koncertu. I tady visí dresy a šály, jen v televizi už sledují slečny s piercingem i pánové v letech sestřihy z fotbalové bundesligy. Aby věděli, jak si jejich chlapci ze St. Pauli vedou.
Půlnoc padla, trochu se mi motá hlava. Reeperbahn je za rohem a láká, ale jdeme spát. Stejně to zvládne i bez nás.
Umýt, vyčistit a večer nanovo
Ráno je nad Hamburkem trochu mlha, jak se na přístav patří. Jdu si projít místo, které se mi včera zarylo do hlavy, ale nenajdu ho. Najdu jen dlouhý bulvár s poněkud zaneřáděnými a nevábně vonícími úseky, které místní oplachují hadicí.
Jeden z podniků, jak si všímám až teď za světla, má fasádu jako rybářská loď a do ulic přečuhuje kus sítě. Chce vás chytit jako celá tahle čtvrť.
Dojdu až na konec Reeperbahnu na Beatles Platz. Náměstí je poctou kapele, jejíž frontman John Lennon prý řekl: "Narodil jsem se v Liverpoolu, ale vyrůstal v Hamburku."
Jdu zpátky a k obědu si dám svůj nejlepší kebab v životě a zase se jen dívám okolo. Klidné místo. Lidé čekají na přechodech na zelenou. Další chlapík s hadicí zprovozňuje Reeperbahn na těch několik hodin, kdy si dává oddechový čas. Odpočine si, dostane novou fasádu.
A pak, až bude slunce pomalu klesat za obzor, si zase udělá z turistů a kolemjdoucích herce ve svém filmu, který se tak těžko přenáší na papír.
