Při dlouhém čekání v lagoském přístavu se cestovatelská touha našich námořníků poznávat toto nigerijské město brzy vytratila. Přispěla k tomu mimořádná špína v ulicích samotného centra, malé nákupní možnosti, tropické podnebí s teplotou vzduchu kolem 30 stupňů Celsia a téměř stoprocentní vlhkostí.
Jako vítané zpestření však přišla vhod nabídka k okružní plavbě po Lagoské laguně kolem stejnojmenného ostrova. V nejnižší důstojnické funkci palubního kadeta jsem se stal velitelem člunu a malé posádky včetně lodního lékaře. Kapacitu člunu zaplnily do posledního místa manželky a děti námořníků spolu s rodinami pracovníků ambasády, které absolvovaly první výletní plavbu ve své dočasné domovině. S kopií námořní mapy přístavu jsme radostně vypluli do neznámých vod laguny. Stačila však závada motoru, který se v kalné mělčině zanesl nečistotami, a bylo po náladě. Představa přivolání pomoci pro porouchaný člun, byť na dosah břehu, byla iluzorní, nehledě na značné poplatky pro našeho případného zachránce vypočítané z hodnoty člunu. Přitom k veslům se nikdo neměl přes můj pokus zorganizovat další plavbu na ruční pohon. Několikatunový člun se ve stojatých vodách laguny ani nehnul. Naštěstí se mechanikům podařilo motor uvést do chodu a náš výlet tak šťastně ukončit. Po této zkušenosti byl zájem o další výlet do zátoky na břehu Atlantiku o poznání menší. Zatímco ostatní Evropané se svými rodinami na toto letovisko připlouvali luxusními jachtami a motorovými čluny s kajutami, naše šalupa oranžové barvy působila dost neohrabaně. Na břehu však sociální rozdíly nebyly patrné. Po prvním vykoupání v klidné zátoce se nám zachtělo poznat vlny Atlantiku a vydali jsme se na nedalekou divokou pláž. Brouzdání ve vodní tříšti oceánu osvěží nejen pravého námořníka, takže snadno zapomene i na základní opatrnost. Návrat do stínu palem v zátoce se pro mne stal málem tragický. Na písčité cestě, která vedla podél vysloužilé železnice, mne cosi píchlo do pravého malíčku. Po oklepání písku na jednom pražci se však na zrohovatělém bříšku rýsovaly dvě černé rýhy a tělem začala prostupovat podivná malátnost. Hned jsem si uvědomil, že uštknutí písečnou zmijí, která se zřejmě vyhřívala zahrabána v písku, je smrtelné. V očekávání brzkého konce jsem stačil ještě dojít mezi naše námořníky. Jak se později potvrdilo v lékařské ordinaci na lodi, od téměř jisté smrti mě zachránila ztvrdlá kůže na malíčku, přes niž se prudký jed nedostal do krevního oběhu. Lagos, označovaný v námořní příručce za hrob bílého muže s ohledem na klimatické podmínky a blízké močály, se naštěstí mým hrobem nestal, na rozdíl od některých našich podnikatelů, kteří později naletěli pohádkám o rychlém zbohatnutí. Hodnota lidského života v Lagosu je totiž velmi malá, jak potvrdil i nebožtík přikrytý jen novinami před kostelem v centru města nebo mrtvola plující kolem naší lodi, která nikoho nevzrušovala.
Autor je bývalým námořním důstojníkem, který procestoval řadu zemí světa. Je rovněž autorem mnoha odborných a cestovatelských publikací.
24. června 2000
