Pro sjízdnost Crisul Repede, první řeky za Oradeou u maďarských hranic,je směrodatný vodočet v Ciucei. Musí být minimálně 30 centimetrů. Je 28. V tábořišti nad soutokem s Iadem se řeka škodolibě zubí mezi kamením, jak je její hladina pokleslá. A přece pár kilometrů odtud nad obcí Remeti právě na Iadu, nenápadném přítoku Crisul Repede, zažijete, pokud máte štěstí, i v těch největších parnech, nádherné dobrodružství. Na horním toku Iadu je totiž soustava přehrad,které zachycují i horskou bystřinu Draganul, a když pracuje elektrárna, přehrady upouštějí vodu. Téměř před očima vodáků, zvyklých jen na Sázavu a Lužnici, se malá neduživá říčka mění v sedmihlavou saň. Z obrovských peřejí vyjíždějí háčci po hlavu mokří. Na rafinovaných prazích, kde kořeny strom ů prostupují vykotlanými břehy,Čochtan číhá na každém metru. »Rychle přitahuj! Odlamuj!« ozývá se z vln. »Pozóóór,páádlúúúj! Kruci... A jsme tam!« letí do vody smíšená posádka. Kapitán chytá loď, zatímco háček loví pádla. Ke břehu se sbíhají domorodci pracující v slunečnicových a kukuřičných polích. Klikaté vodní kaskády jim dopřejí pohled na dno většiny kánoí. T i, kteří se necvakli, statečně slalomují mezi balvany, jejichž ostré hrany konají své dílo zkázy... Suší se u vysoké vatry na tábořišti u »Medvědí« jeskyně. Zářící vodáci probírají své zážitky a opravují děravé lodě. »Že jsme se cvakli a zničili loď, za to můžeš ty!« spílá dívka svému příteli. »Kdybys mě poslechla, mohli jsme být v suchu!« opáčí kormidelník a připomíná prostořekému háčkovi vodácký zákoník: »Vinen je vždy háček.« Salva smíchu rozproudí veselí u ohně. Hluboko do noci, hor a lesů se nese zpěv v doprovodu kytar a houslí. Spáče u táboráku budí horký dech krávy, která v těšné blízkosti spacáků utrousí dva voňavé koláče. Stračena zabučí a přes brod odkráčí za pastvou. Crisul Repede zvířeti sahá sotva po kolena, což znamená, že nikde nepršelo. Nezbývá, než se přesunout na dolní tok pod V adu Crisului, kde řeka opouští hluboké soutěsky se skalnatými výběžky, rozlévá se do širokého údolí a obtížnost peřejí klesá na nejnižší stupeň, v odborné terminologii nazývaný WW I. (Teprve WW II označuje takovou obtížnost, kdy kormidelník odkládá noviny a věnuje se odstraňování háčkových chyb.) »Ahóóój!« odpovídají vodáci na pokřik ze břehu, kde děti i dospělí mávají čepicemi a povykují. Řidič autobusu, který kánoe po čtyřicetikilometrové objížďce přes horský pas stíhá, by mohl mít od domorodců přesný přehled o tom, kde se kdo vykoupal a na kterých překážkách vodáci lodě přenášeli. Naštěstí v Karpatech se takových bariér nepřelézá mnoho. Říčky bývají přehrazeny nízkými schody. Jezy tu prakticky nejsou - tudíž ani dlouhé oleje a ty, co jsou, stojí za to! Kdo projel třeba obrovskou šlajsnou v soutěsce Zugreni na Bistritě, dodnes vypráví o vlnách jako autobus. »Když vodák zavře stan a zaleze do spacího pytle, nemůže spát. Vstane a předstírá, že se zapomněl umýt. V e skutečnosti se chce ještě jednou podívat, kolik je v řece vody. Když konečně usne, řeka se tiše rozchechtá,« píše vodácký spisovatel Zdeněk Šmíd. Ještě nad ránem se Ariesul pořádně chechtala. Po noční bouřce se rozhodla ukázat svou pravou tvář. V ostrých zákrutách se metrové vlny tříští o stromy napadané v řečišti. Podemleté skalnaté prahy schovávají místa, kde z podzemí vyvěrají studené prameny. »Abychom neskončili v nějakém krápníkovém ponoru,« křičí vyplašení háčkové. Horní tok od Scarisoary vede krasovou oblastí, kde přítoky Ariesul procházejí soutěskami či padají přes několikametrové vodopády. Co by kamenem dohodil, je odtud největší rumunská ledová jeskyně. Je rozhodnuto počkat, až voda trochu opadne,a sestoupit po žebřících do padesátimetrové propasti, odkud se vchází po ledovém firnu do podzemního dómu na začátku rozlehlého ledového království. Po příjemné zastávce v jeskyni Scarisoara kánoe vyrážejí do peřejí (WW III) kouzelného údolí pod hřebenem Muntelui Mare. Kolem vody jsou rozsety horské chalupy, v nichž lidé ještě pečou domácí chléb. Obchod kvete hlavně výměnný. »Pozor! Skloňte hlavy!« ozývá se kdoví už pokolikáté zpředu. Přes řečiště se klene nízká lávka. Za ní v mírně tekoucí vodě odpočívá stádo býků. Nad hladinu jim v horkém dni vykukují jen hlavy a rohy,takže připomínají číhající krokodýly. Kdo podlehne vábení vedlejšího ramene, skončí podrápán při průjezdu trnitým křovím. Přichází dvoumetrový jez poblíž malebného městečka Lupsa. Z dřevěného kostelíka právě vychází svatba. Nevěsta a ženich v krojích mávají vodákům. A je tu nejstrašlivější překážka dne. Muži vystupují z lodí a zvažují šance na proplutí dvoumetrových betonových skruží, do nichž je svedena všechna voda toku. Roury tu plní funkci jakéhosi můstku, po kterém přejíždějí nákladní auta ke staveništi za říčkou. »Jedem!« velí kormidelník. Háček zírá do chřtánu, v němž mizí Ariesul. »Já nejedu!« brání se a zvedá pádlo nad hlavu v marné snaze vzpříčit se v rouře. »Znáš vodácký zákoník?« procedí skrz zuby velitel lodi, připomínaje základní pravidlo, že háček je vždy povinen plnit rozkazy svého kapitána. Bez dalšího reptání noří dívka pádlo do vody. T unely působí zrádně... ale projedou jimi bez újmy všechny lodě. Od Buru, kde Ariesul ústí do Aries, šplouchají mírné peřeje a lodě míří do míst, která patří k divům rumunské přírody. K olmé vápencové útesy se šplhají nad hladinou do výšky až tři sta metrů. Je vidět množství skalních mostů, jeskyní a bizarních kamenných věží. V Turdské soutěsce potok Hasdad prořízl hluboký kaňon do mohutného vápencového masivu. Kolem bystřiny vede turistická stezka, kde na vysutých houpavých mostech, zavěšených na železných lanech, přecházejí výletníci z břehu na břeh. Romantika končí v T urdě. Zdejší hliníkárna vypouští své odpady rovnou do vody. Aries dostává v mnohakilometrovém úseku červenou barvu. Naštěstí úplně opačné zážitky čekají na řekách pod pohořím Muntii Bistritei a Muntii Cehlau, v nichž voda a vítr vymodelovaly skály do neuvěřitelně bizarních tvarů. T eče tu třeba Bistrita A urei, která je tak průzračná, že při letmém pohledu ze břehu působí dojmem, jako by neměla žádnou vodu. Podobně další malé říčky jako Bistrita, Dorna, Bistricioara. Kánoe najíždějí pod obrovský jez v soutěsce Zugreni. Vodáci se baví tréninkem u obávané šlajsny, která svou délkou předčí pět normálních propustí. Pod jezem pak čeká nejkrásnější a nejrychlejší úsek řeky Bistrity. Vysoké přeje proudí až k táboru nad soutokem s horskou bystřinou Bicaz. T eče nesjízdnou stejnojmennou soutěskou z jezera Lacu Rosu, kde ve vodě zůstaly po dávném skalním sesuvu zkamenělé stromy. Se slovníkem a znalostí několika rumunských slov vyráží tým nadaných smlouvačů do hor za stády nejrozšířenějších místních přežvýkavců, zvaných oaie. »Buna ziua, dobrý den. Cumpara oaie,koupit ovce,« slabikují cizinci na prahu salaše,kde pastevci míchají čerstvý ovčí sýr. Zanedloho už se mladá »oaie« opéká na rožni. Lahodná jehněčí pečínka, která zaujímá nejčestnější místo ve vodáckém jídelníčku, voní mezi stany.
Může se hodit
CO OČEKÁVAT:
Popisované řeky asi nenadchnou vodácké mistry toužící jen po tocích na hranici sjízdnosti. Jsou spíše pro rekreační vodáky - romanticky zaměřené dobrodruhy, kteří rádi vymění komfort alpských kempů za divoké táboření v civilizací příliš nedotčených horách. P anenská krása však končí na soutocích s většími řekami, do nichž továrny vypouštějí bez skrupulí své jedy.V zalidněných oblastech tak na vlastní kůži pocítíte, co je to nefalšovaný »balkánský binec«. Břehy lemují skládky, na hladině plují nejrůznější civilizační výdobytky jako plastové lahve od coca-coly a louky u koupališť, kde si lidé o víkendech dělají pikniky, jsou poseté odpadky.
KDY A KAM VYRAZIT:
Na vodu do Rumuska se jezdí hlavně v květnu, kdy jsou toky nejvodnatější. Nové přehrady jsou postaveny převážně ve středním Rumunsku, kde zmizely známé, vodácky zajímavé řeky jako Somesul, Sebesul, Rio Mare, Olt, část Lotru. Dvě nové přehrady typu Gabčíkovo vyrostly i na dolním toku Crisul Repede.Naopak moderní kaskády se vyhnuly severovýchodu Rumunska, kde lze doporu čit Bistritu Aurei, Bistritu, Repedea Tomnatic, Rebru, Maru, Ilvu, Viseu, Tibau, Cerlibabu, Ruskovu, Neagru, Tarcau, Bicaz... Zdejší bystřiny se vyplatí propojit i se sjezdem řek na Ukrajině, kam je však nutné dopředu získat povolení ke vstupu.
NA CO SE PŘIPRAVIT:
Kdysi se říkalo, že v rumunských masnách už nemají ani masařky.Dnes lze ve městech nakoupit všechny potraviny, jaké jsou potřeba. Můžete si dojít na jídlo i do restaurací. Ceny jsou přibližně stejné jako u nás.V horách mezi pastevci funguje hlavně výměnný obchod. P odle zkušeností lidí, kteří do Rumunska na vodu jezdí, se není třeba obávat v lesích lapků, ani v dolinách lupičských gangů. Nafta stojí kolem patnácti korun za litr.Silnice mnohdy nejsou tak dobré, aby se autobus s loděmi dostal až k řece.
5. června 2000 2:04
