"Došli jsme na místo, kde jsme před dvěma lety skončili. Byl to kouzelný pocit, ani se to tam moc nezměnilo," hlásí ze základního tábora pod K2 Libor Uher. Jeho skupina na místo vylezla ze třetího tábora, který horolezci postavili těsně nad hranicí sedmi tisíc metrů.
Sérak vedle 3C
A jaký měli horolezci na místě pocit? "Nebyl čas na velké rozjímání, pověsili jsme tam vynesené fixy a pár skalních skob. Od jumarů začaly krutě mrznout prsty, a tak jsme rychle mířili dolů do trojky," tvrdí horolezec.
Výprava se snaží využít vlnu slušného počasí. "Ještě dnes by mělo být dobře, potom by mělo zhruba týden zase sněžit. Doufáme, že to nebude stejné jako před dvěma lety," věří Uher. Expedice tehdy zůstala na mnoho dní uvězněná v základním táboře.
Roman, Kamil - jde se makat
Cesta vzhůru je vyčerpávající především kvůli velkému množství sněhu, který se drží i na velmi příkrých partiích hory. "Cesta do trojky byla hrozná dřina. Místy jsme se bořili po pás do těžkého čerstvého sněhu. Šlo to hodně pomalu, navíc jsme se pohybovali v lavinézním terénu," popisuje Uher.
Lavinový žlab nad 2C
Aby byl výstup co nejbezpečnější, začíná den ve stěně hodně brzy ráno. "Budík řinčí kolem čtvrté hodiny. Hodinu a půl potom trvá, než se na vařičích rozpustí dost sněhu, abychom měli na celý den dost čaje. Bez něj by to nešlo," líčí Uher s tím, že v sedmitisícové výšce toho člověk moc nesní. "Prostě tam nechutná, ale něco do sebe musíme vždycky dostat."
