Spolupráce s Českou televizíDalší díl seriálu dokumentárních rekonstrukcí Přežít! uvidíte v úterý 3. července ve 20:00 na ČT1. Články pro vás připravujeme ve spolupráci s ČT. |
Ostrov Hinchinbrook patří k "nejstřeženějším tajemstvím Austrálie", myšleno samozřejmě turistickým. Čtyřicet tisíc hektarů hustého tropického pralesa obklopujícího strmé skalní štíty. Chráněná oblast nedotčené přírody bez silnic a stálých obyvatel. Každý den sem přijede jen jedna loď. Na hustě porostlém ostrově v severním cípu Velkého bradlového útesu v Austrálii se tak denně pohybuje jen hrstka turistů.
Jedním z nich se rozhodl být i Warren McDonald, ekologický aktivista, který pomáhal chránit ohroženou přírodu. Jeho vášní byly náročné horské túry. Návštěvu ostrova měl už dávno v plánu.
"Nejradši chodím na túry tam, kde nejsou lidi, a nejradši chodím sám. Nemám rád místa, kudy proudí davy. Asi pro ten úžasný pocit svobody. Ta odloučenost od lidí mě vždy přitahovala. Proto jsem vždy vyhledával kouty, kam nikdo moc nechodí," vysvětluje Warren, proč mu ostrov tolik vyhovoval.
Přesto jej potěšilo, když na pláži Ramsey Bay potkal Geerta van Keulena, holandského fotografa a malíře, který si zde kreslil skici. Také Geert je zapálený pro pěší túry, při nichž kreslí, skicuje nebo fotí.
Oba dobrodruzi si brzy padli do oka a ještě ten večer se dohodli, že se společně vydají na horu Bowen. Ta je velice hustě pokrytá takřka neprostupným pralesem. Jediná jakž takž schůdná cesta nahoru je řečištěm říčky na hoře pramenící.
"Pokaždý, když jsem kouknul na Warrena, tak lehce a bez námahy, skoro po špičkách, hopsal po šutrech přede mnou a já měl co dělat, abych mu stačil," vzpomíná na Warrenovo nadšení Geert. On bral výpravu vážněji a na konci dne byl rád, když se setmělo a oni rozbili stan.
Drama jejich výpravy do panenské přírody mělo teprve začít. "Potřeboval jsem si odskočit, ale rozhodně se mi nechtělo močit do řeky. Jsme v přírodě, z toho potoka pijeme vodu, takže zásada je močit aspoň padesát metrů od potoka," vysvětluje Warren. "Tak jsem si řekl, že se vyšplhám po břehu nahoru, a vydal jsem se potokem, opatrně jsem našlapoval... "
Zapřel se o jednu skálu, a pak už slyšel jen hrozný rachot a cítil strašnou bolest. Skála se utrhla a Warrena zavalil mohutný balvan, který mu přistál rovnou na noze a uvěznil jej pod sebou.
Vyděšeného Geerta přivolal křik: "Posvítil jsem si a viděl jsem naprosto... neskutečnej výjev. Na Warrenovi ležel mohutnej balvan."
Pár minut se vší silou pokoušeli balvan odvalit. Warrena poté, prý snad v pudu sebezáchovy, napadlo použít páku. Geert se vydal hledat vhodnou větev a zmizel Warrenovi z očí: "Začalo pršet a já si říkal, že to je špatné. Ještě to nám scházelo. Déšť bylo to poslední, co jsme v tu chvíli potřebovali. Slyšel jsem Geerta u řeky, jak zápolil se stromy, s větvemi a pokoušel se ulomit něco pořádného, co by nám posloužilo jako páka. Úplně jsem ho viděl, co zrovna dělal."
Když Geert přinesl větev, oba zabrali. Chvíli se nic nedělo, pak se kámen o kousek pohnul. Vzápětí se větev zlomila. " Víte, co se nám povedlo? Jen jsme ten kámen přimáčkli... ještě víc na mě."
Geert se vydal pro větší a silnější páku: "Kdysi dávno jsem od někoho dostal švýcarský armádní nůž, a tím švýcarským armádním nožem jsem začal řezat ten strom, řezat jako pilou. A jak jsem se jím oháněl, tak jsem patrně nějak sundal pouzdro a kovové části nože se mi zařezávaly do kůže a rozdíraly mi dlaň na cáry. Vůbec jsem to necítil. V tu chvíli člověk necítí bolest."
Konečně byla páka hotová a Geert se znovu opřel do balvanu, aby zpod něj kamaráda vysvobodil. " Asi jsme oba čekali na zázrak, jako když v jednom filmu stará dáma zvedla auťák, pod nímž někdo ležel přimáčknutý. Myslím, že jsme v to oba doufali, ale marně," říká Warren. Dočkali se jen praskotu - i ta nejsilnější páka, jakou mohli v okolí sehnat, nápor nevydržela.
"Byla to hrozná chvíle, pamatuju si, jak jsme si jen koukali do očí, já jemu a on mně... a mlčeli jsme, prostě tak to bylo," řekl o tom Geert. "Sedl jsem si k Warrenovi a objal jsem ho kolem ramen a utěšoval jsem ho a on nic neříkal, jen tam seděl."
Bylo jasné, že Geert musí dojít pro pomoc. Ovšem počasí s kartami znovu zamíchalo - rozvodněným řečištěm nebylo možné jít zpět dolů. Geert měl jedinou možnost, jak dojít pro pomoc - musel najít cestu zrádným deštným pralesem, kterému se cestou sem tolik snažili vyhnout. A Warren, celý život zvyklý soběstačnosti, byl zcela závislý na člověku, kterého sotva znal.
Boj o život
Ráno Geert vybavil Warrena základními zásobami, hrnkem na vodu, zápisníkem a kartáčkem se zubní pastou: "To aby ses nenudil." Byla to prý hrozná chvíle: "Asi to nebylo úmyslný, ale možná jsem na chvíli uhýbal pohledem. On se vůbec nerozhlížel kolem, celou dobu jen hleděl upřeně před sebe, jako by se připravoval na to, co přijde... Že zůstane sám."
Když se Geert konečně zvedl k odchodu, hned vzápětí uklouzl a spadl do řeky. Hned se oklepal a ubezpečil Warrena, který šplouchnutí slyšel, že mu nic není: "Vím, že to Warrena muselo děsně vyděsit, říkal si 'a tenhle nešika mě má z toho vysekat?' "
Geerta čekala neskutečně náročná cesta hustým pralesem: " Všechno bylo mokrý a vysoký, všechna ta hustá vegetace, listy, stromy, liány. Podrost s hranami tak ostrými, že vám rozčísne hrdlo jako nic, když tím procházíte."
Musel spěchat, ovšem ne na úkor opatrnosti - několik takových uspěchaných kroků a skoků jej poučilo, že musí dávat pozor, kam šlape. Vymetl hnízdo brčálově zelených mravenců, horskou tůni... Musel pokračovat, věděl, že život Warrena závisí jen na něm.
Samota a strach
Warren vzpomíná, že hodiny, kdy vězel pod kamenem, si připadal jako na horské dráze: "Líp to neumím popsat. V jednu chvíli jsem se vyhecoval, říkal si, že to zvládnu, dostanu se z toho. Ale vzápětí jsem se střemhlav zřítil do hlubin beznaděje, říkal si, že to je můj konec. Že mě za pár dnů najdou bradou vzhůru."
"Nejhezčí chvíle života jsem zažíval v divoké přírodě, zasazoval jsem se za ochranu panenské přírody, a tak bylo velkou ironií, že právě příroda se mi má stát osudnou, že v ní zahynu. Náhle se mi zachtělo popadnout zápisník, co mi tam nechal Geert, a zapsat do něj pár věcí. Nejdřív mi to nedošlo, ale pak mi náhle svitlo, že v podstatě píšu poslední slova a zaznamenávám je pro příbuzné a blízké. Došlo mi, proč mi ho tam Geert nechal."
Záchrana na cestě
Kolem čtvrté hodiny ráno už byl Geert zase na cestě k pláži. Několikrát to chtěl vzdát, nohy jej neposlouchaly, ale myšlenka na fakt, že on jediný může Warrenovi pomoci, jej hnala dále: "Padl mi zrak na Warrenovy ponožky, byly fialový, na to nikdy nezapomenu. Uviděl jsem je a to mi připomnělo, jak tam někde leží. To mi znovu dodalo sílu."
Warren ležel zavalený pod balvanem už pětatřicet hodin. Daleko odsud mezitím Geert došel do základního tábora pod horou Bowen, ale musel to vzít oklikou. Na poslední, bezmála dvacetikilometrový pochod deštným pralesem měl jen pár hodin. Jinak by jediný trajekt nestihnul.
"Všechno mě bolelo, po celém těle jsem měl krvavý rány. Bylo to peklo. Únava rostla každou minutou, každou vteřinou. Začal jsem zvracet, dřepěl jsem na kolenou... a zvracel jsem. Ale pak mi došlo, že musím jít dál, že tady nemůžu dřepět a přemýšlet, na to nebyl čas. Musel jsem dojít k místu, odkud vyplouval trajekt."
"Měl jsem pocit jako z filmu o Vietnamu, jako když se veterán vracel z bojiště. Najednou mi to všechno připadalo tak neskutečný, říkal jsem si, jestli mi někdo uvěří a jak jen tam pošlou záchranáře? Prostě musím jet s nimi, poněvadž jinak mi neuvěří."
Geert dostihl kapitána, který zavolal záchranářské vrtulníky. Měl na ně čekat na pláži a pak jim ukázat místo, kde Warrena zanechal.
Kámen je odvalen
Když vrtulník dorazil, vyrazili Warrena hledat.
Geert byl radostí bez sebe, když jej konečně zahlédli, a Warren na ně zamával.
Byla to příšerná bolest. "Fyzicky tu záchranu přežil, ale byl pořád ještě v silném šoku, takže jeho stav byl zjevně kritický," vysvětluje doktor, který Warrena převezl do nemocnice.
Inspirace pro ostatní
Odkazy:
- Přežít na stránkách ČT (česky)
- Ostrov Hinchinbrook (anglicky)