Velký traverz Ukrajinou. Od Černého moře až pod Karpaty za pět dní

aktualizováno 
Do oblíbeného Zakarpatska jsme tentokrát jet nechtěli. Našim cílem bylo užít si Ukrajinu v místech, kam příliš mnoho Čechů nezavítá. Velká cesta západní polovinou země přinesla momenty dobré i ty méně příjemné. A taky nám připomněla, že se pohybujeme zemí, na jejímž východním okraji zuří válka.

Jako z pohádky. Kamenec Podolský má hodně odlehlou polohu, ale krásnou a vzorně udržovanou pevnost. | foto: Vít Štěpánek, pro iDNES.cz

Muselo to být krásné město. A vlastně už zase trochu je. Oděsa je vzývaný i zatracovaný přístav, kosmopolitní místo otevřené světu. Na jeho podobě se „vyřádili“ italští, francouzští i rakouští urbanisté, architekti a další kumštýři.

Výsledkem je nádherný soubor náročně zdobených paláců, pravoslavných chrámů, rafinovaných pasáží a mnoha kulturních institucí. Mezi nimi vyniká budova opery, za kterou by se nemuselo stydět žádné západní město. Však ji také na konci 19. století stavěli podle vzoru Semperovy opery v Drážďanech.

Ano, místy je to zašlá krása, s otřískanými fasádami, téměř padajícími balkony a občasnými prolukami po budovách, které už tíhu času neunesly. Ale pohyb vpřed je tu znát, hodně se rekonstruuje a sociální problémy včetně dříve rozšířené prostituce ustoupily do pozadí.

Na zahraniční návštěvníky však v Oděse stále čekají. Během dvoudenního pobytu potkáváme jen tři malé ruskojazyčné skupiny a jiný jazyk po městě prakticky není slyšet. V devět hodin ráno se nad Potěmkinovými schody, asi nejznámějším symbolem města, leda tak prohání vítr.

Fotogalerie

Ranní slunce vytíná nad širokým schodištěm, které proslulo díky slavnému filmu Křižník Potěmkin, malebné stíny a návštěvníci neruší fotografické hody.

Na polské výspě

Pevnost v Kamenci Podolském, opatřená mohutnými hradbami a několika důkladnými baštami, vypadá z dálky jako pohádkový zámek. Řeka Smotryč ve městě vytváří dokonalý meandr, který obklopuje úplně celé staré město, napojené na pevnost mohutným mostem. Ne nadarmo má Kamenec pověst jednoho z nejmalebnějších ukrajinských měst.

Přijíždíme sem navíc v den ukrajinského státního svátku, a tak ulice rozkvétají stovkami výletníků ve svátečních šatech. Rodinky s dětmi šveholí kolem restauračních zahrádek a docela to připomíná poměry někde ve střední Evropě.

Jsme ve stále stejné zemi, jenže v docela jiné kulturní oblasti. Kamenec Podolský po staletí patřil polsko-litevskému státu a šlo o jednu z nejvýchodnějších výsep polské kulturní sféry.

Současná budova oděské opery byla otevřena v roce 1887 po požáru předchozí...

Současná budova oděské opery byla otevřena v roce 1887 po požáru předchozí stavby. Vzorem byly Drážďany.

Echo ze sovětských časů. Budova místní správy v Kamenci Podolském (vpravo), za...

Echo ze sovětských časů. Budova místní správy v Kamenci Podolském (vpravo), za ní největší místní hotel v nekompromisně socialistickém stylu.

Na rozdíl od pravoslavné Oděsy je tu také zřetelně znát katolický vliv a stejně jako v jiných ukrajinských městech sovětské dědictví. Rozměrnému travnatému placu východně od řeky vévodí budova městské rady (dříve místního sovětu), která svými rozměry budí dojem, jako by se odtud velelo nejméně milionovému městu. Kamenec má dnes sto tisíc obyvatel.

Donbas, tam daleko na východě

Abychom se do Kamence dostali, musíme z Oděsy ujet asi 700 kilometrů vlakem. Nikoli bezlesou a únavně placatou kulturní stepí (taková je nejspíš běžná představa o ukrajinském vnitrozemí), ale mírně zvlněnou krajinou proťatou řadou řek a posetou četnými lesíky. Součástí železničního tripu je asi dvouhodinový přestup v městečku Žmerynka. Vystupujeme tedy z oděského rychlíku s ambicí strávit čas do doby, než dorazí přípoj, v nějaké místní restauraci.

Než se nám to povede, uslyšíme od plácku před nádražím tlumený zpěv. Jeho tóny nás přivedou k improvizovanému památníku, u kterého se shromáždilo asi dvacet většinou starších žen k mariánské modlitbě. Jak se za chvíli dozvídáme, chodí sem každý den.

Žmerynka a pieta za padlé na Donbase. Za soumraku se městem táhla tísnivá...

Žmerynka a pieta za padlé na Donbase. Za soumraku se městem táhla tísnivá atmosféra.

Hrdinům sláva! Tablo s podobiznami vojáků padlých na Donbase se nachází rovnou...

Hrdinům sláva! Tablo s podobiznami vojáků padlých na Donbase se nachází rovnou na hlavním náměstí před radnicí.

Žlutomodré tablo v ukrajinských barvách, pod nápisem „Sláva hrdinům“, totiž nese portréty mladých mužů, kteří se nevrátili z donbaské fronty. U každé tváře je jméno, životopisná data a místo úmrtí. Nejčastěji jsou zastoupeny ročníky 25 až 30 let a jejich matky se se ztrátou synů evidentně nevyrovnaly.

Podobné památníky jsme spatřili už v Oděse, přesto večeři spořádáme o něco pomaleji než jindy. Bylo to přece jen ostré připomenutí faktu, že se bezstarostně pohybujeme zemí, která se jaksi nachází ve válce.

Česká stopa v Rakousku-Uhersku

Město Černivci leželo odjakživa na pomezí vlivů. A je tomu tak i dnes. Kousek odtud se stýkají hranice Moldavska, Rumunska a Ukrajiny a zapadlejší oblast aby jeden v Evropě pohledal. Míchání různých kultur městu v minulosti evidentně svědčilo a při procházce ulicemi Černovic i dnes před nečetnými návštěvníky jedinečným způsobem defilují dějiny středovýchodní Evropy.

Ranní atmosféra v Černivcích. Malebnou uličku téměř romanticky dotváří starý...

Ranní atmosféra v Černivcích. Malebnou uličku téměř romanticky dotváří starý žigulík. Kompozici ovšem ruší vizuální smog novodobých reklam, na Ukrajině všudypřítomný.

V Černivcích žili Židé, Rumuni, Němci, Ukrajinci i Poláci. Ještě po 1. světové válce, kdy město připadlo Rumunsku, šlo o nekompromisně kosmopolitní sídlo, o čemž svědčí i národnostní skladba z roku 1930. Tehdy tu žilo přes
100 000 obyvatel, z toho 27 % Židů, 23 % Rumunů, 21 % Němců a 19 % Ukrajinců. „Zjednodušení“ národnostní struktury proběhlo teprve za 2. světové války a krátce po ní: vyvražděním většiny Židů, úprkem Němců a „repatriací“ Poláků.

V roce 1775 připadla tato část Bukoviny Rakousku-Uhersku a mnohé budovy byly vystavěny právě za rakouské správy. Kdysi výstavné centrum města, položené ve svažitém terénu, dnes přetéká vznešenými, krásně zdobenými budovami, nejčastěji z 19. století a počátku století dvacátého. Některé jsou dnes již opravené, řada z nich se ovšem v současnosti nachází na hranici přežití.

Interiér pravoslavné katedrály v Černivcích

Interiér pravoslavné katedrály v Černivcích

Hlavní vstup do areálu univerzity v Černivcích

Hlavní vstup do areálu univerzity v Černivcích

A málo známou stopu, zato však prestižní, v Černivcích zanechal i český živel. Bývalou rezidenci bukovinských metropolitů, kde dnes sídlí univerzita, totiž vystavěli v letech 1864–1882 v historizujícím slohu podle projektu přeštického rodáka Josefa Hlávky. Rozlehlý komplex obložený tmavě červenými cihlami svírá symetrický dvůr, za ním leží )dendrologický park. Kvalitní architekturu ocenila v roce 2011 i organizace UNESCO zápisem na listinu světového kulturního dědictví. Pozemky univerzity jsou volně přístupné a návštěvníci tak mohou vidět i Hlávkovu bustu na okraji parku.

Jak přežít Ukrajinu

Pár slov k cestování po Ukrajině. Základní služby, které na cestě potřebujete, fungují docela spolehlivě, ale není jich moc. Hotelů a dalších ubytovacích zařízení najdete s výjimkou největších měst poskrovnu, stejné je to s restauracemi. Běžné je najíst se na ulici u stánku.

Po stopách válečných hrůz ve Lvově. Statisíce mrtvých upadá v zapomnění

Základ je umět alespoň trochu komunikovat v ruštině, protože znalost jakéhokoli západního jazyka včetně angličtiny je mizivá. Pokud neznáte azbuku, tak si také v podstatě nic nepřečtete: nápisy, směrovky nebo třeba jídelní lístky jsou prakticky výhradně psané ukrajinskou azbukou. Ukrajina je stále velmi lacinou zemí, za běžné služby zaplatíte ve srovnání s Českem polovinu nebo i méně, levné je i zboží včetně potravin.

„Klidné“ cestování

„Buďte v klidu, teď je čas na cigaretu.“ Tak zní odpověď na dotaz, zda si před odjezdem autobusu z Kamence Podolského ještě stačíme koupit u stánku hotdog. To ještě netušíme, že „klidu“ si po cestě užijeme víc než dost.

Kam to bude? Na autobusovém nádraží v Kamenci Podolském toho bez znalosti...

Kam to bude? Na autobusovém nádraží v Kamenci Podolském toho bez znalosti azbuky moc nepořídíte.

Stařičký stroj se za chvíli kolébavě rozjíždí a my se naivně domníváme, že v něm nemůžeme strávit více než dvě hodiny. Od cíle cesty v Černivcích nás totiž dělí slabých devadesát kilometrů. Chyba lávky. Šnečí odjezd z autobusového nádraží v Kamenci Podolském ještě přičítáme půlmetrovým dírám ve vozovce, mezi nimiž si autobus pracně hledá cestu, ale když se před námi po překonání údolí Dněstru objevuje strmější stoupání a rychlost klesá na hodnotu blízkou chůzi, věc je jasná: toto vozidlo prostě na víc nemá. Pocit zmaru ve stoupáních střídají chvíle úzkosti, když se zrovna jede z kopce. Brzdy vydávají tak strašlivé zvuky, že se tiše modlíme, aby nebylo nutné stroj rychle zastavit.

Zastavuje se ovšem, byť zlehka a pomalu, velmi často: vesničané vystupují a jiní zase zase nastupují v průměru každý druhý kilometr, někteří i s drobným domácím zvířectvem. Nikoho to nevzrušuje. Koncept, že čas marně zabitý neuvěřitelně pomalou jízdou by se dal strávit něčím užitečnějším, je místním evidentně zcela cizí.

Když se na obzoru konečně objevuje předměstí Černivců, máme za sebou tři hodiny jízdy a ještě dobrých dvacet minut se pomalu proplétáme úzkými silničkami periferie. Jejich povrch se dá nazvat asfaltem jen s notnou dávkou obrazotvornosti.

Krátká pauza na železniční lince Oděsa-Vinnica. Ukrajinské vlaky jsou obvykle...

Krátká pauza na železniční lince Oděsa-Vinnica. Ukrajinské vlaky jsou obvykle velmi dlouhé a taky úplně plné.

Konečně vjíždíme na autobusové nádraží. Poslední skřípavé brzdění a ještě před otevřením dveří se šofér obrací k nám, cestujícím. „Molodci, dojechali!“ dí nahlas bodrý muž s vysloveně blaženým výrazem. Tak šťastnou tvář jsme už dlouho neviděli a raději nepřemýšlíme o tom, kolik hodin za volantem ten chlapík dneska strávil.

S pocitem šťastného přežití jdeme na zastávku městských maršrutek a další půlhodinu nám zabere kodrcavá jízda do centra města. Ano, tuto část ukrajinské krasojízdy jsme si užili dosyta. Vydat se na trasu před čtyřmi hodinami na bicyklu, tak při trochu svižnější jízdě bychom si už v cíli užívali šašlik v některé z místních hospod.

Může se hodit

Doprava na Ukrajinu
Přímé letecké linky míří z Prahy do Kyjeva a také do Oděsy, obě obsluhují ČSA. Ceny nejsou kvůli malé konkurenci právě nízké, jednosměrný úsek stojí obvykle v rozmezí 2500 až 3000 korun. Na západní Ukrajinu, do Lvova, směřují letecké spoje například z Bratislavy, Wroclavi či Berlína. Do země, zejména její západní části, se lze dopravit také mnoha autobusovými linkami z celého Česka – připravte se na velmi dlouhou cestu, která obvykle zahrnuje i několikahodinové čekání a důkladnou prohlídku zavazadel na hranicích. I proto doporučujeme ukrajinské hranice překročit letecky.

Doprava po Ukrajině
Silniční síť je velmi špatné až katastrofální kvality, což dělá cestování autem či autobusem velmi nepohodlné a taky zdlouhavé; na většině tras není reálné počítat s vyšším průměrem než 50 km/h. Dlouhé vzdálenosti je nejlépe překonat vlaky, které jezdí sice většinou spolehlivě, ale s malou frekvencí – i na hlavních tratích často fungují pouze tři nebo čtyři spoje denně. Dálkové vlaky bývají vyprodané i řadu dní dopředu, vyplatí se proto si obstarat lístky s předstihem. Lze to udělat i na webu ukrajinských železnic (https://booking.uz.gov.ua), který komunikuje i v angličtině a umožňuje úhradu platebními kartami. Doporučujeme vyhnout se nejnižší vlakové třídě.

Autor: pro iDNES.cz

Nejčtenější

Hitlerovo Orlí hnízdo i nejčistší jezero v Evropě najdete v Berchtesgadenu

Zrcadlící hladina jezera Obersee

Orlí hnízdo - proslulou Hitlerova pevnost Kehlsteinhaus, termální prameny a solné doly. Jedno z nejhlubších a...

Skleník v chrámu Notre-Dame. Odvážný architektonický návrh budí vášně

Katedrála Notre-Dame by mohla mít zahradu pod skleněnou střechou

Architekt Vincent Callebaut má odvážnou vizi rekonstrukce Notre-Dame. Z poničené střechy gotické katedrály chce udělat...

Léky, kosmetika, notebook. Jak zabalit kufr do letadla a projít kontrolou

Ilustrační snímek

Místo pro vysněnou dovolenou je vybrané, termín dohodnutý, letenky koupené. Zbývá jediné: sbalit si kufr. Co do něj,...

Sto kilometrů pěšky osamoceným Slovenskem vás donutí rozjímat

Přechod z Dukelského průsmyku do nejvýchodnějšího bodu Slovenska. Budete tu...

Přechod mezi Dukelským průsmykem a horou Kremenec, nejvýchodnějším bodem Slovenska, je dlouhý téměř přesně sto...

SLEPÁ MAPA: Zeměpis v nadmořských výškách. Jak dobře znáte hory Česka?

České středohoří

Moře v Česku nemáme, ale hor je tu naštěstí víc než dost. Tolik, že je možná ani všechny neznáte. Nebo ano? V dalším...

Další z rubriky

Do pustin neznámého pohoří Žiar. Něco podobného už na Slovensku nenajdete

Pod vrcholem Zniev

Ve středoslovenském pohoří Žiar si namísto rekreačních středisek a turistických atrakcí naplno vychutnáte to, co jinde...

OBRAZEM: Originální výstava ukazuje život ve východním Berlíně v době NDR

Návštěvníci německé metropole mají unikátní možnost nahlédnout do každodenního...

Návštěvníci německé metropole mají unikátní možnost nahlédnout do každodenního života občanů ve východním Berlíně v...

Hitlerovo Orlí hnízdo i nejčistší jezero v Evropě najdete v Berchtesgadenu

Zrcadlící hladina jezera Obersee

Orlí hnízdo - proslulou Hitlerova pevnost Kehlsteinhaus, termální prameny a solné doly. Jedno z nejhlubších a...

Najdete na iDNES.cz