Do Ugandy se obvykle jezdí obdivovat gorily, pozorovat rozmanité ptactvo, případně sbírat zážitky při adrenalinových sportech. To vše v nádherné ugandské přírodě. Však se už na letišti v Entebbe dozvíte, že jste dorazili do „perly Afriky“. Ale i v hlavním městě je co dělat a vidět. Přestože je Kampala stejně jako celá země převážně křesťanská, jako první památku tady turistovi doporučí chloubu zdejších muslimů.
Chybí „očaři“ i peníze a děti čekají celé roky. Brýle jsou v Ugandě pořád luxus |
Užší centrum Kampaly se rozkládá na sedmi kopcích, celkem už jich město zabírá třiadvacet, a na vrchu Stará Kampala se tyčí „Kaddáfího“ mešita. Tu skutečně nechal postavit dnes už zesnulý libyjský diktátor. Když totiž ugandský prezident Idi Amin věnoval zdejším muslimům pozemek, na němž si měli postavit svůj svatostánek, hledal se nějaký významný představitel islámu, který by jim mohl pomoci. A volba na začátku tisíciletí padla právě na Kaddáfího, s nímž měla Aminova Uganda výborné vztahy.
Mešita je dnes největší ve východní Africe. Každému návštěvníkovi musí okamžitě učarovat její lustry dovezené z Egypta. Jako by byly z krajky. Zajímavou výzdobu pak doplňují italské vitráže, jaké obvykle najdeme spíš v kostelech, a dřevo z Konžské demokratické republiky. Dohromady tyto prvky představují symboly Afriky, Evropy a muslimského světa. Muezzin tu k modlitbě svolává každý den živě a kázání pak imám vede ve čtyřech jazycích.
Národní mešita v ugandské Kampale. Ugandským muslimům ji svého času nechal postavit libyjský diktátor Muammar Kaddáfí. (3. listopadu 2024)
Kromě angličtiny, jež je oficiálním jazykem Ugandy, ještě také v arabštině, jazyce luganda a svahilštině. Tu sice vláda kdysi prosadila coby úřední jazyk hned vedle angličtiny, ovšem mezi lidmi se prý neujala – až příliš ji mají spojenou s krutostmi vojáků hovořících svahilsky. Ale o pohnuté historii Ugandy ještě bude řeč, teď vyjděte z klidu a míru mešity a nadechněte se. Cítíte ten pach spálených pneumatik a asfaltu? Jeden z mnoha kontrastů, kterých si v Kampale určitě všimnete.
Ulicemi vedle tisíců motocyklů „boda boda“, jež vás sice kamkoliv dopraví nejrychleji, ale také s největším rizikem, že to může být vaše poslední cesta, kličkují kozy, které na první pohled nikomu nepatří. Dál od centra města to jsou i slepice a stáda dobytka. Některé stromy jsou doslova obsypané ptáky a vzduchem těsně nad vámi neustále křižují vážky.
Doprava v ugandské Kampale. Je víkend, takže provoz ještě není tak hustý jako přes týden. (3. listopadu 2024)
Motorky, auta a minibusy s nápisy jako „Bůh je mocný“, „Alláh je dobrý“ nebo „Tvrdá práce se vyplácí“ jezdí jak po celkem slušně postavených silnicích, tak po pekelných bahnitých stezkách s typickou rudooranžovou hlínou a tak hlubokými dírami, že vám krokoměr během jízdy naměří aktivitu. „Africká masáž,“ říkají místní o těchto projížďkách. Při čekání na křižovatce můžete narazit na prodejce vody a ovoce, ale i toaletního papíru či dokonce takové nezbytnosti, jako je velká mapa světa.
Kromě minibusů a motorek tady městská hromadná doprava, jak ji známe z Evropy, neexistuje. Pro méně dobrodružné typy tak bude jednodušší půjčit si auto. Chodníky tu sice všude jsou, ale procházku západnímu turistovi doporučujeme jen v okolí zmíněných památek a dál jen na vlastní nebezpečí – a ideálně jen za světla. A navíc je ve dvoumilionovém městě všechno dost daleko. Podél velkých cest se zase pořádně nadýchnete jedovatých zplodin.
Dopravní cedule nabádají: „Za deštivých dnů zpomalte!“ Začátkem listopadu je tu silný déšť běžný. Nemusí ani trvat dlouho, ovšem dopravní situaci mění zásadně. Schůzky se posouvají, program mění. Vlhkost vzduchu se taky na chvíli pocitově zvedne. Teploty jsou však pořád příjemnější než ty, které jsme v Česku museli trpět letos v létě. A s každým deštěm cítíte, jak bujná a úžasně svěží příroda kolem vás nabrala další energii to tu jednou všechno ovládnout.
 |
Panorama Kampaly si užijete už z Kaddáfího mešity. Vede k ní cesta ze všech ostatních kopců a z minaretu je vidět jak vrch Nakasero pojmenovaný podle košíků, které si kdysi lidé nosili na tamní trh, tak kopec Kololo s přezdívkou Beverly Hill – podle boháčů, kteří si tam staví domy. V ugandském hlavním městě uvidíte vše od bytovek a několikapatrových obchoďáků až po více či méně rozpadlé, neudržované nebo nedostavěné nízké domky. Čím dál od centra, tím jsou častější.
Až legračním protikladem k nim jsou nablýskané barevné vývěsky, jimiž Uganďané z těchto domů inzerují své zboží: „Quality condoms for maximum pleasure and protection!“, „Beauty Saloon“, „Star Clinic“, „Certified bank accountant“, „Pentagon media“. Podél cest se míhají stánky zelinářů i prodejny, jež své gauče či žehličky vystavují rovnou venku. A tím vším proplouvají nádherně oblečené ženy v pestrobarevných šatech i upravení muži ve vždy čistých botách. Umění boje s rudým blátem tu ovládli dokonale.
Království Buganda, lid Baganda, jazyk luganda
A co se od turistických průvodců dozvíte jako první o historii Ugandy? Že jejich země nebyla kolonií, ale protektorátem! „Ve chvíli, kdy přišli Britové, tady už existovala fungující království, která okupovali,“ vysvětlují. Nejdůležitějším je dodnes království Buganda. „V Ugandě jsou čtyři etnické skupiny, šestapadesát kmenů. Skoro každý má svůj jazyk. Pokud mluví některým z bantuských jazyků, Nilotům ze severu země často vůbec nerozumí,“ vysvětlují průvodci.
Bantuským jazykem luganda se mluví i v království Buganda. Žijí v něm lidé z kmene Baganda, který se dále dělí na zhruba padesát klanů. Král má svůj palác na kopci Mengo, na začátku takzvané Královské míle. Ta končí parlamentem tohoto království, dnes už bez reálné moci. Podél cesty jsou totemy se zvířaty jednotlivých klanů – třeba slonem, antilopou nebo lvem. Žádný člen klanu nesmí „své“ zvíře zabít. „Ochrana zvířat v praxi,“ líčí náš doprovod.
Podle zvířat se klanům přisuzují specifické vlastnosti či schopnosti a podle nich také role, kterou plní pro svého krále. Tak například klan luskounů díky svým „neprůstřelným“ tělům střeží krále i království. Antilopy zase svému vládci vaří pivo z banánů, které se pěstují na pozemcích paláce. Rodiny zaměstnanců tam rovněž žijí a kromě péče o blahobyt svého království malují obrazy na ručně vyráběná plátna z mízy fíkovníků. „Musí jim naříznout kůru, ale ty stromy to vždy přežijí,“ ujišťuje jeden z místních umělců a průvodce Augustin.
Lidé žijící v palácovém komplexu ugandského království Buganda prodávají tyto obrázky namalované na plátnech, které vyrábějí z mízy nedalekých stromů. (3. listopadu 2024)
Klany mají mimo jiné zakázáno množit se mezi sebou, vzít si přitom nesmí ani nikoho z klanu svých rodičů. Považuje se to za incest. Svůj klan dítě přebírá po otci, jen královské děti jej získávají od matky – zachovává se tím smír mezi totemy, protože se klany u moci spravedlivě střídají. Současný král nicméně v paláci nežije a budova dnes stejně jako samotný panovník má jen ceremoniální úlohu. Důvodem, proč je palác prázdný, je jeho temná minulost.
Ta začala už v roce 1966, když premiér Milton Obote svrhl tehdejšího krále Bugandy a prvního ugandského prezidenta Mutesu II. a přinutil ho k odchodu do exilu. Král odjel do Londýna, ani tam však dlouho v bezpečí nezůstal. Zemřel o tři roky později, oficiálně na otravu alkoholem. Průvodci a zřejmě tak i celá Uganda jsou však přesvědčení, že mu vodku do krku násilím nalili Oboteho agenti. Premiér se po odstranění krále stal prezidentem, ovšem už roku 1971 jej od moci odstavil puč Idiho Amina.
Bugandu poskvrnily masakry Idiho Amina
„Řezník z Kampaly“, jak se Aminovi dodnes oprávněně přezdívá, rozpoutal vůči vlastnímu obyvatelstvu takové masakry, že se odhadované počty mrtvých udávají ve statisících. Jedním z míst, kde domnělé nepřátele mučil, byla i zbrojnice v zahradách království Buganda. Začátkem sedmdesátých let ji tam postavili Izraelci, svůj původní účel však rychle ztratila. Během vlády diktátora a „doživotního prezidenta“ Ugandy tam bylo zavražděno zhruba 26 tisíc lidí.
V temném tunelu, kde bývalo obvykle několik čísel vody, do nich Amin pouštěl elektřinu. Ať už mu řekli to, co chtěl slyšet, nebo ne, nechal je pak vyhladovět v prázdných celách přímo ve zbrojnici. Těla zavražděných vojáci následně vystavili v ulicích Kampaly jako varování pro každého, kdo by snad chtěl prezidenta svrhnout. Amin své oběti také nechával pohřbít na pozemcích paláce v masových hrobech, další zase házel krokodýlům do Nilu.
Idi Amin byl přezdívaný jako řezník z Kampaly.
Uganďané se ke zbrojnici chodili modlit a doufali, že zaslechnou informace o svých odvlečených blízkých. Ještě dlouho po Aminových zvěrstvech se prý ze zbrojnice ozývaly zvláštní zvuky a lidské hlasy, než ji nechali „profesionálně vyčistit“. Později byl nedaleko odkryt hrob muže – jen jednoho, pohřbeného zvlášť. Není jasné, o koho jde. Nad místem jeho posledního odpočinku však zasadili strom, který tam roste dodnes. Jen pár kroků od ostatních palem, bambusu a banánů na pivo pro krále. Tím je dnes Mutesův syn Muwenda Mutebi II.
Také Idi Amin, kterého během války s Tanzánií konečně svrhli, má dodnes přímo v Kampale pět dětí. Všechny se sice zřekly jeho jména, podle průvodců je však jeden ze synů svému otci tak podobný, že mu ani změna jména nepomohla. „Ale je to hodný člověk a mezi Uganďany velmi oblíbený,“ dodávají. Sám Amin nakonec dožil v exilu v Saúdské Arábii. Zemřel v roce 2003, údajně na následky syfilidy.
V palácovém komplexu ugandského království Buganda se nachází také původní zbrojnice, v níž ugandský prezident Idi Amin umučil přes 26 tisíc lidí. (3. listopadu 2024)
Při projížďce Kampalou narazíte i na ugandský parlament, který počtem poslanců patří mezi největší na světě, či na připomínky zvířat tak těsně spjatých s Ugandou. Zhruba polovina z celkového počtu horských goril, které dnes na světě zbývají, žije právě v této zemi. „Naše dojná kráva,“ říká s ironickým úsměvem průvodkyně. Svůj památník tu mají i impaly, které ugandské metropoli daly jméno.
Když sem kdysi přišli Britové, pojmenovali dnešní Starou Kampalu „návrší antilop“ neboli „Hill of the Impala“, což si místní přeložili jako „Kasozi K’Empala“ – a odsud už ke „Kampale“ nebylo daleko. Ugandské poklady ostatně najdete i na bankovkách včetně Pomníku nezávislosti. Té se Uganďané dočkali 9. října 1962 a monument odhalili už o den dřív. Pomník zobrazuje matku svázanou provazy, jež oběma rukama vyzdvihuje k nebi své dítě a věří, že to už se na rozdíl od ní své svobody dočká.
Tradiční ugandskou kulturou pak můžete celý výlet zakončit. V kulturním centru Ndere, které před čtyřiceti lety založil upovídaný moderátor večera a hudebník Rwangyezi Stephen, vás vtáhne umění desítek tanečníků a tanečnic. Ti v opojném rytmu bubnů tancují a zároveň vyprávějí příběh. Chcete vědět, jak to vypadá, když muž ze severovýchodního ugandského regionu Karamoja vyznává ženě lásku? Zajeďte do Kampaly.
