Přitom jsem si uvědomil, že se zde nacházejí nejen dvě významná poutní města na Ganze - Rišikéš a Haridwár -, ale i další posvátná místa na třech jejích přítocích, včetně vlastních pramenů. Rázem bylo rozhodnuto.
Ganga, nazvaná podle jedné hinduistické bohyně, je nejposvátnější řekou Indů. Ti věří v její zázračné, především očišťovací schopnosti a jezdí do poutních míst na jejích březích (mezi nejznámější patří Varanásí), aby ve vodách Gangy smyli své hříchy. Posvátné jsou i oba přítoky Gangy - delší Alaknanda, jejíž prameny se nalézají poblíž hranice s Tibetem (a pro cizince tudíž nepřístupné) i kratší, cele přístupná řeka Bhagiráthí, považovaná za pravý zdroj Gangy. Nejblíže k jejímu prameni je vesnice Gangotri, patřící mezi posvátná poutní místa.
Při dlouhé a náročné cestě autobusem do Gangotri (jízda z himáčalpradéšské Šimly přes Dehra Dun, Mussoorie, Tehri a Uttarkaši trvala tři dny) jsem přemítal o tom, jaké mám štěstí, že se sem vůbec mohu dostat. Ještě v sedmdesátých letech byla celá příhraniční oblast (až po Tehri, tj. 100 km od hranice!) pro cizince uzavřena, a když chtěl reportér proslulého časopisu National Geographic mluvit s jedním sádhuů, svatých mužů, kteří žijí u pramenů řeky, musel ho pozvat do Rišikéše.
Gangotri, ležící ve výšce 3040 metrů v hlubokém údolí vyhloubeném řekou, je poměrně malá vesnice, evidentně žijící výhradně z turistického ruchu. Na rozdíl od většiny obvyklých indických destinací však převážnou část návštěvníků tvoří Indové - poutníci ze všech koutů země. Poznají se na první pohled nejen proto, že působí zámožněji, ale hlavně podle přehnaně důkladného, až komického postrojení. Vatované kabáty a bundy, rukavice, čepice naražené do čela, šály ovinuté i přes obličej. (No, asi není divu, pro Inda odněkud ze žhavého jihu to musí být výprava skoro jako na severní pól.)
Kromě několika hinduistických chrámů a nezbytných ghatů (stupínků či schodiští na břehu, po nichž věřící sestupují k řece) bylo ve vesnici i několik meditačních středisek, přístupných všem zájemcům o kurzy jógy či meditace. Na konci září všechna vypadala prázdná. Nouze nebyla tím pádem ani o ubytování - nechal jsem se “odchytit” hned u autobusu a za směšných 50 rupií (40 Kč) jsem dostal pokoj hned nad řekou, dokonce i s koupelnou. Jako všude vysoko v horách zde nebylo elektrické vedení a elektřinu dodával místní generátor v omezených, především večerních hodinách. Zvláštností Gangotri, které jsem neporozuměl, byl dvojí proud - “hlavní” večer, kdy žárovky svítly naplno a pak jakýsi “vedlejší” v noci a ráno, při němž jen slabě žhnuly.
Ač se podle trekového průvodce Lonely Planet jedná o dvouetapovou túru (tj. minimálně dvoudenní), zjistil jsem, že chci-li všechno stihnout podle plánu, nemohu si vyšetřit víc než den. To bylo sice nepříjemné, ale řekl jsem si, že prostě dojdu kam dojdu a uvidím aspoň něco. Šel jsem tedy spát krátce po deváté, kdy vypnuli “hlavní” proud (nakonec stejně nebylo co jiného dělat) a v duchu se připravil na časný budíček. Vzbudil jsem se v šest, poháněný vidinou pořádného hrnku čaje, než mi došlo, že “noční” proud rozhodně neutáhne třistawatovou spirálu, a že mi ve vařiči už došel benzín. Nezbývalo než popadnout batůžek, foťák a zbylé sušenky a vyrazil s tím, že si dám čaj v jedné dhábě (jídelním stánku) podél silnice. Mezitím se úplně rozednilo a než jsem se dostal na stezku nad vesnicí, bylo sedm.
Nevím, jestli to bylo mým odhodláním, lehkou (nebo spíš žádnou) zátěží nebo zlepšenou fyzičkou díky předchozímu strastiplnému treku, ale tentokrát jsem kupodivu byl proti odhadu průvodce znatelně rychlejší. První čtyři kilometry do Rádž Ghatu jsem ušel prakticky bez zastávky, dal si rychlý čaj v dhábě a pokračoval v cestě. Tu stále řidčeji lemovaly stromy, okolní krajina byla čím dál vyprahlejší. Stužka řeky se neustále vinula vpravo hluboko pode mnou. Pak jsem z dálky spatřil jakousi lesní oázu, rozpostírající se nad jedním z přítoků.
Přešel jsem přes maličký můstek, překonal balvanový val a rázem se ocitl v nádherném borovém háji. Kilometrovník ukazoval 9,0 - byl jsem v Čirbase (3600 m). Jelikož bylo krátce po půl desáté, již jsem tušil, že mám náskok, ale nechtěl jsem se nechat ukolébat a tak jsem odolal vybízení prodavačů čaje a sladkostí a šlapal dál. Skončil borový háj, a vzrostlých stromů, převážně bříz, bylo vidět čím dál méně. Dál cestu lemovaly už jen tu a tam keře jalovce. Řeka se třpytila stále hluboko pode mnou, poněkud užší, ale na to, že měla o nějakých pět kilometrů výš pramenit, pořád ještě mohutná. Minula jedenáctá a slunce už pěkně pálilo. Stezka procházela fádním, převážně holým terénem, a už mě začínala zmáhat únava, když se údolí rozšířilo a za zatáčkou se objevily toužebně vyhlížené dháby.
Dorazil jsem do Bhodžbasy (3790 m). Zde končila první etapa treku. Moje tušení tedy bylo správné a oproti údajům průvodce jsem měl minimálně dvouhodinový náskok! To mě pochopitelně povzbudilo i uklidnilo, takže jsem konečně s chutí zasedl k pořádnému jídlu (samozřejmě to byl “pouze” dhál, rýže politá čočkovou omáčkou, ale člověk si na skromnější indický jídelníček rychle zvykne) a kochal se vyhlídkou. Dole u řeky bylo několik budov, včetně turistické ubytovny, a tábořiště, teď na konci sezony prázdné. Údolí lemovaly zasněžené vrcholy šestitisícovek Bhabiráthíského pohoří. S plným žaludkem a jistotou, že se mi trek podaří dokončit v jediném dni, jsem vyrazil k poslední čtyřkilometrové etapě cesty k prameni.
Jak jsem se blížil k cíli, mé vzrušené očekávání a zvědavost se stupňovaly. Pořád mi vrtala hlavou dobře dvoumetrová šíre řeky. Přece není možné, aby se na tak krátkém úseku smrskla na pouhý pramínek! Stezka nějakou dobu pokračovala jako “sjezditelná” - ještě jsem potkal párek indických poutníků v sedlech koní - pak už se vinula nahoru a dolů po balvanech. Minul jsem dva stany sádhuů, kteří zde u posvátné řeky meditují celoročně, což znamená, že jsou v zimě několik měsíců sněhem odříznuti od civilizace, chvíli obcházel balvany a skály už těsně u řeky - a najednou jsem byl tam. Přede mnou se tyčil příkrý ledový svah, předsunutá stěna ledovce Gaumukh, po němž bylo toto místo pojmenováno. A z něj, ve své neztenčené podobě, tiše vytékala řeka Bhagiráthí, všeobecně uznávaná jako pravý zdroj Gangy. Stál jsem u pramene.
Pak už jen několik nezbytných fotek (včetně skupinových s indickými turisty, v rukou triumfálně třímajících hroudy ledu, který možná viděli poprvé na vlastní oči) a zpáteční cesta. Poslední hodinu jsem sice šel za tmy, ale na pohodlné stezce to příliš nevadilo, a v osm už jsem si doma vařil polívku. I když jsem těch šestatřicet kilometrů cítil v každém svalu (o otlačených nohou nemluvě), mou spokojenost to nemohlo narušit. Byla to ta správná tečka za pobytem v indických Himalájích; nazítří mě čekala dvanáctihodinová cesta autobusem do Rišikéše a Haridwáru, kde se s řekou - nyní už majestátní Gangou -, definitivně rozloučím. Třeba se mi tak podaří i zdánlivě nemožné a do týchž vstoupím podruhé.
 |
 |
 Gangotri - duchovní centrum |
 Bhodžbasa - v pozadí ledovec, zdroj řeky |
 Příbytek svatého muže nad řekou Gangou |
 |
