Druhá světová válka sepsala ve Spojeném království spoustu tragických příběhů, které se nedají zapomenout. Potomci lidí, vystěhovaných z vesnice Tyneham v hrabství Dorset, mají ale opačný problém. Jejich historii se britská vláda snaží zapomenout. Stejně jako slib, který jim ve třiačtyřicátém dal Válečný kabinet a premiér Winston Churchill.
Válka byla plná strastí, kterým nečelili jen vojáci v bitevní vřavě, ale i civilisté ve frontovém zázemí. Oběti pro vítězství přinášeli všichni. Nešlo jen o pracovní nasazení, brigády při budování krytů, přídělové lístky, zatmívání oken kvůli náletům nebo noční služby u zdravotníků a dobrovolných hasičů. Na obyvatelích vesničky Tyneham, společně s farmáři z nedaleké Worbarrow Bay a Lulworth bylo, aby svůj vlastní díl národu přinesli tím, že se do osmadvaceti dní ze svých obydlí vystěhují.
S dopisy, které jim z kraje listopadu 1943 doručili úředníci ve vojenských uniformách, se smlouvat nedalo. Nebyla to žádost, ale jasně nařízené a předem z nejvyšších míst schválené rozhodnutí. Součást armádních plánů, o nichž v zájmu válčící vlasti nešlo pochybovat. Vystěhovat se, opustit domy, které jejich předci obývali možná po staletí, museli těsně před Vánoci.
Jedním z důvodů, který pocit křivdy u celkem 225 vystěhovaných osob jen navýšil, bylo odůvodnění. Část tynehamských se dozvěděla, že to co zažívají, je vlastně evakuací. Vzhled k blízkosti pobřeží a riziku vylodění nepřátel to neznělo nepravděpodobně. Další ale byli zpraveni o tom, že své domy opouští kvůli vojenskému cvičení. Britské velení tu prý hodlalo testovat něco, co by civilisté vidět neměli.
Ať už ale odcházeli s jakýmkoliv vysvětlením, byli přesvědčeni o tom, že své domy neopouští napořád. Bylo to jen dočasné opatření. Možná jen na týdny, měsíce. Zcela jistě jen do konce války, protože tak to stálo v onom listu z armády.
Musíte jít, vlast si to žádá
Naděje z blízkého návratu potvrzoval i vzkaz, který na dveřích kostela zanechala poslední z odcházejících obyvatelek Tynehamu: „Prosím, zacházejte s kostelem a s našimi domy opatrně. Vzdali jsme se jich, přestože mnozí z nás v nich žili po generace, abychom pomohli vyhrát. Jednoho dne se vrátíme a poděkujeme vám za laskavé zacházení s vesnicí.“
Některým domům se zkáza až obdivuhodně vyhnula.
Co bylo s vesnicí dál? Stala se, stejně jako třicet kilometrů čtverečních okolních pozemků, vojenskou střelnicí. Součástí Školy pro střelbu obrněných bojových vozidel. Trénovaly se tu i přesuny větších vojenských útvarů, přepady kolon, dobývání opěrných bodů nepřítele.
Praktická „příprava“ na vylodění v Normandii se propsala do zdejších nemovitostí s maximální ničivostí. Vesnice a všechny domy v ní byly terčem ostrých střeleb. Výbuchů a požárů, spojených s dobýváním. Testovala se tu i účinnost různých protitankových zbraní a tyto experimenty za sebou nechaly pořádné hromady rezavého šrotu a zprohýbaných plechů.
Ještě před válkou byl Tyneham malou, ale docela funkční a živou vesnicí. Jednoduchou venkovskou komunitou s poštou, kostelem a obecní školou. Většina zdejších obyvatel se živila zemědělstvím a rybolovem. Po válce z vesnice zbyly jen rozbombardované ruiny, s lány kanonádou přeorané půdy. A také se spoustu nevybuchlé munice.
Tynehamští doufali, že se sem budou moci vrátit, avšak ministerstvo obrany s tím po skončení druhé světové války vůbec nepospíchalo.
Uvést vesnici do „původního stavu“ se jevilo být krajně neekonomické, a poptávka armády po aktivní vojenské střelnici nebyla o nic menší. Takže se v roce 1948 někdejší obyvatelé Tynehamu dozvěděli, že ministerstvo obrany využívá, jako stávající správce území, svého přednostního práva. A v rámci vyvlastnění půdy odkupuje všechny pozemky v katastru.
Kdo čekal na návrat domů, čekal marně.
Někteří z obyvatel Tynehamu se už dávno přistěhovali ke svým příbuzným. Někteří vzali zavděk dočasným ubytováním, a už v něm zůstali. Další začali svou existenci jinde. Všichni ale cítili pocit vykořenění. Zpřetrhání vazeb s místem, které bylo jejich domovem.
Tyhle zrezivělé konve si už mlékař neodveze.
Peníze, které za své pozemky obyvatelé dostali jako vyrovnání, špatné nebyly. Zamrzelo ovšem, že k tomu sami nemohli nic říct. Toto rozhodnutí o nich se znovu učinilo bez nich. Nikoho na povolaných místech nezajímalo, že tím vláda jednostranně porušila slib, který místním před pěti lety dala. A ta křivda bolí dodnes.
Skanzen spravovaný armádou
Armáda po nátlaku veřejnosti v roce 1978 svolila jen k tomu, že areál „střelnice“ tu a tam o víkendech, vybraných svátcích a pak přes celý srpen, zpřístupňuje návštěvníkům. Často potomkům těch, kteří tu kdysi žili. Teoreticky je možné sem, za brány vojenského výcvikového prostoru, vyrazit 137 dní v roce.
Z Tynehamu, kde pravidelně úřaduje artilerie a prohání se obrněná vozidla, se totiž stalo území hodnotné svou zdivočelou přírodou. Místem, disponujícím ponurou krásou rozkladu.
Čas se tu zastavil před dvaaosmdesáti lety, a osud vesnice nabral jiný směr.
Cihlová torza rodinných domů lemujících vesnickou uličku, po okolní zvlněné krajině roztroušené pozůstatky farem a kamenných zídek, pokroucené kmeny neobhospodařovaných sadů. Trosky farní budovy a zachovalá silueta kostela Sv. Marie, nebo třeba obdivuhodně nedotčená telefonní budka, která tu byla slavně osazena v roce 1929.
To vše vytváří nezapomenutelné scenérie sídla, které lidé v dobré víře museli narychlo opustit, a zanechat jej napospas destrukci.
Telefonní budku dnes místní spolek využívá jako malé muzeum zmizelé vesnice.
Osudy těch, kteří museli své domovy opustit, připomínají naučné cedule a dobové snímky. Z pohledu na ně nikomu není lehko u srdce. Evakuován byl sice Tyneham, ale mohla to být jakákoliv jiná vesnice v Anglii.
Připomíná se tu, možná až moc živě, jak děsivá válka byla a jak dalece zraňovala i v zázemí. I proto sem ve vybraných dnech, kdy neprobíhají vojenská cvičení, míří školní exkurze, výpravy s průvodci a pamětníky. Tyneham slouží jako výchozí bod k cestám na Jurské pobřeží a skalní vyhlídky u moře.
Pokud chcete poznat kus válečné historie Spojeného království, která se netýká velkých měst ale naopak venkova, pokud vás láká pohled na krajinu, z níž zmizí lidé a převládne síla přírody, míříte sem dobře.
Pohyb v intravilánu má svá přísná pravidla, která vychází z pyrotechnického nebezpečí. Rezavějící nábojnice a dřevěné bedny od munice se tu viditelně povalují v křoví. Chodit se smí jen po značených stezkách a dbát je třeba na výstražné značky a upozornění.
Bezpečnostní varování týkající se výbušnin a nevybuchlých granátů jsou tu opravdu na každém kroku.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
