Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvNa hrdinu války za nezávislost Turecka narazíte v Istanbulu prakticky na každém kroku. Pokud to zrovna není jeho socha na náměstí, je to jeho portrét na zdi kdekoliv jinde, je to Atatürkova třída na mapě města, je to knihovna pojmenovaná po něm. Sám Mustafa Kemal Paša však nebyl odsud. Budoucí první turecký prezident se narodil roku 1881 v tehdy osmanské, dnes řecké Soluni a do Konstantinopole vyrazil až jako osmnáctiletý mladík.
Sto let TureckaTurci svůj státní svátek slaví hned po Češích, 29. října. Letos připadá na neděli, ale turecké úřady, vláda, starostové měst, kulturní instituce a další se na něj připravují už víc než rok. Právě letos je to totiž sto let, co vznikla Turecká republika. V plánu tak jsou nejen v neděli stovky akcí, prezident Recep Tayyip Erdogan si také v rámci iniciativy Turecké století na letošní rok schoval otevření mnoha velkých projektů. |
Naší první a nejpůvabnější zastávkou na výletě po stopách Atatürka je palác Pera. Honosná budova s rudými vlajkami a markýzami stojí jen pár kroků od pulzujícího bulváru Istiklal Caddesi a dodnes nese starý název své čtvrti. Dnešnímu Beyoglu se dřív přezdívalo „malá Evropa“, a to i díky paláci Pera.
Secesní hotel začali před koncem 19. století stavět pro klientelu, která do Istanbulu přijížděla v Orient Expresu. Ta žádala náležitý servis, třeba tekoucí vodu, a právě tady ho našla. V paláci je také dodnes k vidění první istanbulský elektrický výtah z roku 1892.
Dnes už je však jen rekvizitou a do pokojů se musí po schodech. Bydleli tu údajně Alfred Hitchcock, Zsa Zsa Gaborová, Greta Garbo i britská královna Alžběta II. a íránský šáh Rezá Šáh Pahlaví.
Jeden ze zdejších luxusních apartmánů je pak obzvlášť slavný. V pokoji 101 pobýval Atatürk během svých návštěv Istanbulu a, jak se majitelé hotelu dodnes chlubí, přijímal zde zásadní rozhodnutí ve věcech státu. Toto malé muzeum je tak přeplněné jeho fotografiemi, předměty denní potřeby, dobovými novinami včetně Cumhuriyetu, který letos oslavil 99 let své existence, a dary od zahraničních návštěv.
Palác Pera v Istanbulu (26. července 2022)
Na stěnách pak visí oficiální dopisy. Třeba návrh řeckého premiéra Eleftheriose Venizelose udělit Atatürkovi Nobelovu cenu míru, nebo list, v němž turecký prezident píše o turecko-řeckém přátelství. Ovšem nejzajímavější jsou Atatürkovy osobní poznámky. Třeba náčrt latinky pro turečtinu, která do té doby používala arabské písmo. Novou podobu jazyka si ambiciózní voják cvičil na slově „güzel“ neboli pěkný. V přijímacím pokoji se také tyčí Atatürkova figurína.
Luxusní hotel svými cenami není dvakrát přívětivý vůči chudým turistům a pravděpodobně si nesednete ani do předražené kavárny na terase Pery, Atatürkovo muzeum je však přístupné zdarma každý den v pravidelných intervalech. Na začátek prohlídky můžete počkat v lobby a kochat se noblesní výzdobou hotelu.
Ale fanoušci tureckých seriálů na Netflixu už pokoj 101 i celý hotel jistě dávno znají. Palác Pera totiž „hraje“ hlavní roli v sérii Půlnoc v hotelu Pera Palace. Novinářka Esra se v ní propadne v čase a ocitne se přímo uprostřed komplotu proti Atatürkovi. Spolu s pohledným důstojníkem Halitem musí zastavit proradné Brity, aby zachránila nejen Mustafu Kemala, ale i budoucnost samotného Turecka.
 |
Rozkošná love story sice nedosahuje kvalit románu Vražda v Orient Expresu, který Agatha Christie údajně napsala právě v paláci Pera, ale jako záminka pro výlet do časů rodící se republiky poslouží víc než dobře. A diváci už netrpělivě očekávají další řadu. Mimochodem, prakticky přes ulici už víc než rok každý den odpoledne demonstrují Ukrajinci, kteří do Turecka utekli před válkou. Po cestě z paláce je tak můžete alespoň symbolicky podpořit.
Celý výlet ve stopách největšího Turka zvládnete, aniž budete muset opustit evropskou část Istanbulu. A až na dvě výjimky leží všechny naše zastávky na té modernější straně Zlatého rohu. Třeba oficiální Atatürkovo muzeum ve čtvrti Şişli. Byť se to z Taksimu může zdát jako příjemná krátká procházka, pohodlnější je dojet metrem do stanice Osmanbey a odtamtud dojít pěšky. Jen pozor, abyste cíl své cesty neminuli.
Pád osmanské říše je naše trauma. A Erdogan z něj těží, říká turecký historik |
Muzeum totiž sídlí v malém žlutém domečku, na který se z obou stran neústupně tlačí novější betonové kolosy. Mustafa Kemal tu bydlel v době turecké války o nezávislost i s matkou Zubejdou a sestrou Makbule. Už u vstupu je jasné, že právě tady „Atatürk v roce 1919 chystal osvobození vlasti“. Kromě uniforem, zlatých zubů či obrazů, kterak Turci vraždí Řeky, je v malém, ale nabitém muzeu k vidění i série fotografií ze tří dnů, kdy Turci nezamhouřili oka – z Atatürkova pohřbu. Všudypřítomný smutek je z nich cítit i dnes.
Po cestě zpět na náměstí Taksim je i další místo těsně spjaté s prvním tureckým prezidentem, a to Istanbulské vojenské muzeum, kde ještě jako mladý kadet žil a studoval. Kromě dýk, mečů, moderních zbraní a odkazů na zdejší život otce všech Turků muzeum vystavuje i mnohem vzácnější artefakt – řetěz, kterým prý obyvatelé Konstantinopole přehradili Zlatý roh, aby zmařili dobyvačné tažení sultána Mehmeda II. Nepomohlo to, mladý vládce ono lákavé Červené jablko v roce 1453 slavně získal.
Atatürkovo muzeum v istanbulské čtvrti Şişli (30. července 2023)
Úplně prvním istanbulským domovem Atatürka a jeho rodiny byl však řadový dům v sousedství Akaretler ve čtvrti Beşiktaş. I z tohoto domu je dnes muzeum. A osudovou náhodou byl úplně posledním Atatürkovým domovem palác, který si kdysi osmanští sultáni postavili jen o dvě ulice vedle. Majestátní, překrásný palác Dolmabahçe. Po Hagii Sophii je to druhá nutná zastávka na seznamu každého turisty, který je v Istanbulu poprvé.
V desítkách komnat, jídelen, chodeb a koupelen uvidí takové množství zlata a drahého kamení, až ho může napadnout, že pohádková fráze „až oči přecházely“ musela vzniknout tady. A nakonec přijde třešnička – no, spíš třešeň – na tom opulentním dortu. Čtyřapůltunový lustr z českého skla v obřadním sále. Co už možná okouzlený turista během své první návštěvy nestihne, je obrazárna v jedné z budov palácového areálu.
Tlumeně osvětlená galerie nabízí díla nejen osmanských, ale i evropských malířů, a rozhodně stojí za návštěvu. V těchto místnostech Atatürk strávil poslední dny svého života. Hodiny v jeho ložnici v hlavní budově dodnes upomínají na okamžik jeho skonu. První turecký prezident zemřel 10. listopadu 1938 přesně v 9:05 ve svých sedmapadesáti letech v důsledku cirhózy jater.
Areál paláce Dolmabahçe v Istanbulu (24. října 2020)
Atatürk měl rád alkohol a kritici tuto informaci o tatíčkovi národa sem tam připomenou. Ale v jídle byl prý asketa a považoval ho za nutný prostředek k přežití. Podle tureckých médií měl rád cizrnu, kterou si s rýží, skopovým a kuřecím masem dával i v několika istanbulských restauracích. Tour d’Atatürk nás teď tedy od kultury zanese ke šťavnatějším radostem. Jedním z oblíbených podniků mladého Mustafy bývala restaurace Pandeli v historické části města, kam chodil v době své vojenské služby.
Podnik založil turecký Řek Pandeli a podle legendy měl pochopení pro chudé členy armády. Když měl Mustafa zrovna hlouběji do kapsy, řekl mu jen: „To nevadí, zaplatíš mi na začátku příštího měsíce“. „A právě proto mám toho muže tak rád,“ řekl pak prý Atatürk už jako prezident, když chtěl zaplatit za večeři a Pandeli to zase odložil na příště. „Svůj“ stůl pak má ctěný host Atatürk dodnes v restauraci 1924 Istanbul na Istiklalu, kterou tam vybudovali ruští emigranti poté, co utekli před bolševiky. Odpovídá tomu i styl zdejší kuchyně.
Atatürkovy plavky
A pokud stále nemáte dost, nebo se chcete pohnout trochu dál od shonu v okolí Taksimu, můžete se projet až do oblasti Florya na evropském pobřeží Marmarského moře. Tam si totiž Atatürk v roce 1935 nechal postavit letní sídlo poté, co nedaleko vybudoval veřejnou pláž. I ta je tam dodnes, byť Turci na otázku „kam v Istanbulu vyrazit na pláž“ s oblibou odpovídají „pryč z Istanbulu“.
Právě z první veřejné pláže ve městě kdysi první turecký prezident oblečen jen v plavkách vyrážel do vln a podle médií povzbuzoval národ, aby si bez dělení na muže a ženy společně užíval slunečních paprsků a radostí léta. Do té doby lidé využívali oddělené „mořské hammámy“.
Samotná vila – v turečtině Florya Atatürk Deniz Köşkü – stojí na kůlech přímo ve vodě a s pevninou je spojená krátkým mostem. Architekt Seyfi Arkan ji navrhl v bauhausovém stylu na ploše zhruba 600 metrů čtverečních. Naposled se Atatürk ve Floryi objevil 28. května 1938, po něm ji pak jako „letní byt“ využívalo ještě několik prezidentů, než ji stát předal do vlastnictví města.
Vilu Florya si v Istanbulu nechal postavit první turecký prezident Mustafa Kemal Atatürk. (27. dubna 2019)
Dnes jednopatrová budova kromě pár místností vyhrazených pro členy parlamentu slouží jako muzeum. Otevřeno je každý den kromě pondělí a z Atatürkovy osobní pozůstalosti zaujmou třeba jeho boty, pár čepic nebo náhradní plavky. Těžko si v českém kontextu představit, že i takové věci se po zesnulém prezidentovi vystavují. Mustafa Kemal je však pro většinu Turků dodnes vším a v historii moderní republiky sehrál zcela kruciální úlohu.
Z kdysi obávané osmanské říše byl pouhý „nemocný muž na Bosporu“, který prohrával jednu válku za druhou a ztrácel čím dál víc území. Na straně Ústředních mocností projel i první světovou válku. Tehdejší sultán byl dokonce svolný nechat si podpisem mírové smlouvy rozparcelovat zbytky impéria, včetně Istanbulu. Ten měl být pod britskou správou. Právě tehdy se vynořil válečný hrdina z bitvy o Gallipoli, vzepřel se sultánovi a sjednotil odpor proti okupačním mocnostem.
Několikaletý boj o nezávislost kemalistům vyšel a 29. října 1923 byla vyhlášena Turecká republika. Prezident Atatürk ji rázně odstřihl od časů osmanské říše a rozhodl se z ní udělat moderní zemi západního střihu se svobodným tiskem a rovnými právy pro všechny. Ženy získaly volební právo, v nově sekulární republice (ne vždy dobrovolně) sundaly šátky. Hlavní město se přestěhovalo do Ankary a vláda v Turcích povzbuzovala národní cítění. „Občane, mluv turecky!“
Osobnost zakladatele Turecka má samozřejmě jako každý velký historický hrdina i své stinné stránky – skvrnou v jeho životopise jsou hlavně události ve Smyrně, dnešním Izmiru, kde při požáru a postupu turecké armády zemřely desetitisíce Arménů a Řeků. To se však v muzeích jemu zasvěcených nedozvíte. Tady je to milovaný „Otec Turků“ a nic na tom nezměnilo ani uplynulé století.
