Dlužno říci, že v tom případě není ohořelých vraků kolem silnice tak mnoho. Ve městě Hopa autobus rázně uhne z pobřežní trasy. Zamíří do vnitrozemí. Tady musí temperamentní řidič doslova trpět. Tak pomalu a líně se plouží jeho autobus. Útěchou zůstává, že pestře pomalované náklaďáky s těžkými břemeny na korbě se vlečou ještě pomaleji. Alespoň je čas pozorovat okolní přírodu. Mění se s každým metrem. Od bujného lesa dole u moře až po kleč a holiny na vrcholku horského hřebene. A v dálce se potom tyčí skalní štíty s ledovcovými poli. Na druhé straně hor svěží zeleně ubývá.
Autobus kličkuje vyprahlým kamenitým údolím směrem k městečku Artvin. Ubíhají dlouhé hodiny a krajina se ani v nejmenším nemění: úzká klikatá silnice, pod ní kalná řeka a z obou stran strmé holé skalní stěny. Autobus postrádá klimatizaci. Horko je až hmatatelné. Jediný recept zní: zastavit občas u malého motorestu u silnice. Nejlepším občerstvením je silný černý čaj v malé sklence. Konečně se údolí rozšiřuje. Sem tam se objevuje i tráva. Krok za krůčkem se skalnatá poušť mění v travnatou step. Po kraji silnice pobíhají zástupy toulavých psů. Občas se objeví slušně ozbrojená vojenská hlídka. Když chce vykázat práci, prohlíží cestujícím doklady. S průvodčím si kamarádsky cosi vykládají. Vídají se zřejmě často.
Průvodčí v tureckém autobuse je zcela nezastupitelná postava. Pečuje s hadicí a koštětem o autobus. Prodává lístky. Hlídá případné černé pasažéry. Ukládá zavazadla. A také s nebývalou bravurou řeší veškeré vzniklé hádky. Ač se hlasitá diskuse vede v tureckém jazyce, je patrné, že potíž je obvykle v ceně jízdného. Nebo někomu vadí velké zpoždění. To je s podivem, když řidič zběsile dupe na pedál. Za autobusem se jen zvedají oblaka prachu. Naše cesta však vede dál. Domků najednou nějak přibývá. A když jich je opravdu hodně, zjišťujeme, že jsme na místě: v Karsu. Trochu se divíme. Nečekali jsme jen zablácené cesty místo ulic. Někde vyčnívá nový dům z betonu a cihel, ani ten však nesvědčí o nějakém uceleném plánu na výstavbu města.
Poslední skuteční stavitelé tu zřejmě byli Arméni. Jejich bývalé skvostné město Ani stojí po staletí opuštěné nad řekou Araks, která tvoří i hranici s Ruskem. Tato opuštěnost asi může dílem i za to, jak dobře zůstalo město zachováno. Pozůstatky domů, katedrála a zřetelné ukázky kamenického umu. Ale zpět do Karsu. Hladový turista nutně zaručeně skončí v některé z restaurací. Přijímáme nevtíravé pozvání do jedné z nich a jsme rázem v jiném světě. Kolem všude to září čistotou. Člověk se nechá rád zlákat a pak zjistí, že turecká kuchyně je opravdu vynikající. Jehněčí maso se zeleninou zapečené v keramickém pekáčku, to je opravdový zážitek. Navrch ucházející pivo Efez, to je skvělá vzpruha po dlouhé cestě autobusem.
 Šlapat v tureckých autobusech na brzdu se považuje za velkou potupu. |
