Český policista by omdlel. Turistické čtyřkolky na Djerbě řídí i malé děti

V Česku bych si to nikdy nedovolil, ale po několika dnech na rozpálené Djerbě jsme nakonec s dětmi vyrazili na čtyřkolkách podívat se na západ slunce. Z nenápadného výletu se nakonec stala milá vzpomínka.

Tati, a můžu řídit? Dotaz třináctiletého syna mě trochu rozhodil. V propagačních materiálech od cestovní kanceláře bylo napsáno, že řídit poměrně velkou čtyřkolku na výletě mohou děti až od šestnácti let. I to mi přišlo dost benevolentní, vzhledem k tomu, že výrostci u nás v tomto věku většinou nemají žádnou zkušenost ani řidičák. Takže jsem nabízený výlet na čtyřkolkách přes půl ostrova za západem slunce odmítl.

Po pár dnech u moře už však přemýšlíte, jak si stereotyp válení na lehátku obohatit. V našem hotelovém komplexu bylo poměrně dost spřátelených prodejců různých zážitků, takže když šel chlapík jménem Nur asi po desáté okolo, znovu jsem se zeptal na čtyřkolkový výlet za západem slunce nad Djerbou.

„Žádný problém, u mě může řídit každý,“ odpověděl Nur slušnou angličtinou a začal ukazovat propagační fotky z výletu, kde za řídítky opravdu seděly děti o dost mladší než náš Kuba. Toho se hned chytla dcera Anežka, která zaslechla náš hovor a řekla, že by jako řidič jela také.

Zhruba dvouhodinový výlet i s transportem k pět kilometrů vzdálené půjčovně si organizátoři cenili na 60 eur (1 530 Kč) za čtyřkolku. Ta je dvoumístná, takže zaplatíte dvě a jedou všichni. Druhý den v šest hodin večer nás vyzvedl průvodce na recepci a vyrazili jsem za dobrodružstvím.

Taxíky v top formě

Na recepci byla ještě mladá Francouzka s asi čtyřletou holčičkou, kterou prodejce zážitků také ulovil. Jenže to už nás bylo šest a do malé oprýskané thalie jsme se nevešli. A to nepočítám řidiče. Po chvíli dohadování řidiče s průvodcem nastoupily jenom ženy a odjely. Pro zbytek výpravy odchytil Nur místní taxík. Tomu dal okýnkem pár dinárů a řekl, kam nás má odvézt.

Místní taxíky jsou naprosté vraky. Za týden pobytu jsme služby místní dopravy využili asi šestkrát a vždycky to stálo za to. Jednou nešly otevřít zadní dveře, stočená okénka zase zavřít, hukot ložisek kol byl tak intenzivní, že se nedalo uvnitř auta komunikovat. U jednoho volkswagenu svítilo šest varovných kontrolek na přístrojovce a pořád jelo. Tunisané jsou mistři opraváři. Když auto spadne do nouze a nechce jet, mistrně poruchu přemostí, aby auto jelo. Rozhodně ho neopravují. Červená kontrolka motoru, airbagy, ABS, žlutý symbol žhavení, dobíjení, prostě všechno, co mohlo signalizovat poruchu, svítilo.

Když potkáte místního obyvatele, většinou jede v něčem takovém.

Do toho ten šílený provoz. Všichni jedou po dvouproudé silnici tak, že mají dělící čáru mezi koly a zabírají tím celý jeden směr. To však nikomu nevadí, plná čára oddělující protisměr přece není zeď, takže šup do protisměru vytlačovat auta naproti. A ještě jsem zapomněl dodat, že vzadu většinou nemají ani bezpečnostní pásy. Ale co byste chtěli za sedm korun na kilometr.

Helmu nasadit, sundat a jedeme

Před půjčovnou už bylo rušno. Turisté dostávali síťku na vlasy a vybírali helmy, jestli se to tedy helmami dalo nazvat. Na hlavě nedržely ani náhodou, a po utažení pásku pod bradou se zase povolily a sjížděly z hlavy. Buď dopředu při brzdění, nebo dozadu při zrychlování. Takže si je pár lidí raději sundalo.

Za budovou půjčovny byl takový testovací polygon, kde jsme si mohli osahat čtyřkolky v terénu, než vyrazíme na patnáctikilometrovou trasu přes ostrov. Už tam to začalo být napínavé. Zhruba dvacítka čtyřkolek se měla na trase přesouvat ve vláčku, tedy za sebou. Jakmile někdo nečekaně zastavil, ten za ním buď zastavil nebo do něj narazil. Když to náhodou ubrzdil druhý, ten třetí v řadě už ne. Nějaké dvě slečny kolem patnácti let zase měly problém se zatáčením. Buď zatočily moc, nebo málo. Takže se po pár metrech zapíchly do písečného hrbu a chechtaly se, až popadaly na zem.

Výlet na čtyřkolkách za západem slunce na Djerbě

Dvěma doprovodným strojům s organizační posádkou to představení stačilo k tomu, aby uznaly, že jsme schopni vyrazit na cestu. Kolona asi patnácti strojů se dala do pohybu. Třináctiletý Kuba za řídítky jednoho stroje září jak sluníčko. Tomuto dobrodružství se ježdění na simsonu po louce na chatě nemůže vyrovnat. Anežka s mamkou na druhé čtyřkolce vypadá stejně nadšeně.

Bezpečnost především

Čím víc vzadu v té koloně jste, tím víc prachu od kol čtyřkolek před vámi polykáte. Takže někteří zdatnější jezdci se pokoušejí druhé předjíždět a dostat se dopředu. Tím ovšem nastává ještě větší chaos, až do sebe dvě posádky narazily. To přimělo šéfa transportu zakázat předjíždění plošně všem.

Písčitých pasáží ubývalo a konvoj najel na místní asfaltku. Tady už však jezdila auta a začínala večerní špička. Pochopil jsem, že zhruba dvanáct kilometrů dlouhou trasu mají průvodci najetou asi tak stokrát a vybírají ji s ohledem na bezpečnost. Ale když jsme asi v třetině cesty najeli na čtyřprodouvku, už jsem tomu přestal věřit. Sice jsme po ní jeli asi půl kilometru, ale i to stačilo. Kolem svištící autobusy stovkou s posádkami pěkně kývaly. Navíc jsme pak odbočovali na písečnou pustinu a v podstatě celá kolona musela zastavit, než postupně všichni přejeli obrubník a sjeli přes příkop do písečného nekonečna. A kolem stále svištěli stovkou místní řidiči v těch vysloužilých vracích.

Klikatý písečný úsek patří k nejhezčím pasážím naší cesty.

Planina, kterou se v závěrečné fázi přibližujeme k moři, byla nejhezčím úsekem trati. Jedete po písčité placce, kde rostou nízké trávy a široko daleko není nic, jen vyjeté koleje od čtyřkolek. Tady se i ti opatrnější odkopou a začínají zkoušet, co čtyřkolka dovede. Kromě toho, že celý konvoj zrychlil asi na 50 km/h, musíte být ve střehu, protože v krásné offroad trati je najednou díra přes celou šířku. Jen doufáte, jestli je ve střehu i ten za vámi.

Slunce už bylo nízko a načasování organizátorů vychází na jedničku. Postáváme asi 300 metrů od moře, odděleni planinou, která je už ovšem měkká a mokrá od posledního přílivu. Dál už by to bylo o zapadnutí. Výhled je parádní, všichni vyndávají telefony a foťáky a zvěčňují idylický pohled pro další generace.

Vzpomínka na celý život

Cesta zpět probíhá mnohem akčněji, protože se rychle stmívá a navíc i ta největší jelita už jsou schopna ovládat zapůjčený stroj mnohem lépe. Průvodce nasazuje divoké tempo a letíme planinou směr dálnice. Jen velmi opatrně traverzujeme a mizíme po hubené místní komunikaci ve tmě. Aby to bylo napínavější, jedeme jinou trasou, než jsme přijeli. Poznáváme sice místa, kudy jsme projížděli, ale dostáváme se k nim z jiné strany.

Západní část ostrova tvoří rozsáhlé planiny, které se při přílivu z části plní vodou.

Návrat ještě zpestřuje technická závada na jedné ze čtyřkolek. Jednomu nešťastníkovi začíná v nízkých otáčkách chcípat motor a na křižovatce už umře úplně. Doprovod odborným okem poznává, že došel benzin. Něco pronese k místním, co posedávají na židličkách u silnice a za chvíli už někdo přináší litrovku od limonády plnou benzinu a za chvilku se jede dál.

Po příjezdu na základnu parkujeme na dvorku, odevzdáváme helmy a vyklepáváme písek z bot i očí. Pak už zbývá jen transport do hotelu. Osazenstvo čtyřkolkárny postupně odchytává taxíky, co kolem zrovna jedou a sype řidičům mince do okénka, aby rozvozili do hotelů teď už bývalé klienty.

Když to s odstupem času shrnu, tak to určitě stálo za to. Děti byly maximálně spokojené a jely by hned zase. Když přimhouříte oko nad bezpečností, kterou na Djerbě prostě řeší trochu jinak, tak na to s postupující civilizací a přitvrzujícími předpisy v Česku budeme v budoucnu rádi vzpomínat.