„Spolu s Egyptem a Marokem tvoří Tunisko trojici nejbezpečnějších saharských zemí,“ přitakává Kateřina Pavlíková, tisková mluvčí cestovní kanceláře Čedok, a doplňuje: „Výlet na Saharu si lze dopřát na jeden den v rámci pobytových zájezdů u moře, ale vyrazit lze i na poznávací okruhy s návštěvou oáz i památek, včetně těch na seznamu UNESCO.“
Pro exkurzy do pouště je ideální čas teď na podzim anebo naopak na jaře ještě před sezonou, kdy je pro nás Středoevropany z mírného pásma v saharské Africe snesitelnější podnebí. „Můžete si prodloužit prázdniny a díky last minute zájezdům i ušetřit. Anebo si počkat na jaro. V obou případech si destinaci užijete s příjemnějšími teplotami a menším náporem turistů,“ připomíná Kateřina Pavlíková.
Bránou do pouště jsou dvě místa – Tozeur a Douz. Právě odsud se vyráží do království písku nejčastěji džípem, ale zkusit můžete i velblouda či čtyřkolku. Trochu dobrodružnější povahy mohou v poušti alespoň jednou přenocovat – západ či východ Slunce uprostřed krajiny bez konce je jedinečný zážitek, zvláště pokud se rozhodnete spát pod širákem. Ale stany jsou samozřejmě také k dispozici.
Za Touzerem začíná pouštní krajina se vším všudy, nevlídně ale rozhodně nepůsobí.
Mezi městy Tozeur a Douz se rozkládá solné jezero Chott El Djerid. Leží 23 metrů pod hladinou moře a jeho rozloha je kolem pěti tisíc metrů čtverečních. Vody v něm ovšem moc nenajdete, jezero je totiž skoro úplně vyschlé – jen občas narazíte na říčky či tůňky – a jeho dno pokrývá sůl. Místy je tvrdá jako kámen a jinde zase jemná a prášková, takže se vám bude usazovat ve vlasech i v obličeji.
Přes jezero vede silnice, která je rovná jako pravítko, a kolem ní je čas od času zbudovaný turistický point, kde si můžete udělat hezkou fotku. Rozhodně se tu ale nezapomeňte řádně rozhlédnout, protože kam až oko (i dalekohled) dohlédne, uvidíte rovinu. Občas bílou, občas šedou a občas hnědou. Vždy se nad ní bude horkem tetelit vzduch a když budete mít štěstí, možná se dočkáte i faty morgány. Nejvíce šancí máte kolem oběda, kdy panuje největší žár.
Tunisko neboli Tatooine
Pokud si Saharu představuje výhradně jako hory písečných dun, budete možná překvapeni, že je z velké části kamenitá a plná skal. Přesvědčit se o tom můžete třeba v kaňonu Sidi Bouhlel. Jeho název je odvozený od nedalekého marabutu, svatyně zasvěcené učenci z 10. století jménem Abu-Hilal. „Kaňon nevznikl působením řeky, ale vytvořil se před tisícovkami let díky přívalovým dešťům.
Berberské obyvatelstvo stavělo „jeskynní“ obydlí nejen v Matamatě tak, aby jejich sídla dokonale splynula s krajinou.
Ty se tu čas od času, třeba jednou za padesát let, objevují znovu, takže kaňon občas mění svou podobu. Naposledy se tak stalo v 60. letech 20. století,“ říká Kateřina Urbanová Dušková z Tuniského národního úřadu pro cestovní ruch.
Sidi Bouhlel ovšem proslavila úplně jiná věc a to filmová sága Hvězdné války, ostatně právě proto se mu často říká kaňon Hvězdných válek. Vidět jste ho mohli třeba v epizodě IV Nová naděje z roku 1977. Právě tady Obi-Wanem Kenobi zachránil Luka Skywalkera před Písečnými lidmi.
Sidi Bouhlel si ovšem zahrál i ve filmu Anglický pacient či Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy. Natáčela se tu scéna, v níž Harrison Ford jako Indy míří bazukou na náklaďák a hrozí, že vyhodí archu do povětří. A mimochodem – Archu úmluvy Indy vykopal také v tuniské poušti nedaleko Tozeuru.
Pobývat tam, kde vyrůstal Luke Skywalker, může i vy. Hotel Sidi Dris dává filmové kulise nový život.
V planetu Tatooine, domov Luka a Anakina Skywalkerových, se proměnily i další tuniské lokace. Příkladem je třeba Matmata na východním okraji Sahary, kde George Lukas točil scény domova Lukea Skywalkera. Kulisy Larsovy farmy tu zůstaly a dnes slouží jako hotel Sidi Driss.
Matmata stojí za pozornost i z jiného důvodu a to kvůli „maison troglodyte“, domům původních berberských obyvatel vytesaným do skal tak, aby byly neviditelné a dokonale splynuly s krajinou. Poskytovaly tak lidem ochranu před nájezdníky, ale i horkem a pískem vanoucím z pouště. Některé z nich dnes fungují jako skanzeny, a ženy v tradičním berberském ošacení vám ve skalních místnostech nabídnou mátový čaj, med či oříšky a předvedou třeba ruční mletí obilí mezi dvěma kameny – samozřejmě za úplatu.
Dodnes stojí i kulisy vesnice Mos Espa, kde vyrůstal malý Anakin, ze kterého se posléze stal temný sithský lord Darth Vader. Najdete je západně od Tozeuru v oblasti Ong Jmal nedaleko skály, jíž se v překladu říká Velbloudí hřbet. A jde také o místo, kde v první epizodě Skrytá hrozba Qui-Gon Jinn (Liam Neeson) bojuje se sithským válečníkem Darth Maulem.
Jako regionální muzeum slouží i Diaramor, v jednom z typických obydlí Matamaty.
Filmaři si nápad s pouštními obydlími na planetě Tatooine vypůjčili od místních Berberů.
K Velbloudímu hřbetu se dá dojet pouze džípy a i samotná cesta pouští stojí za to a to i když nejste filmovými fanoušky. Místní řidiči-průvodci vás totiž zcela určitě vyvezou i na obří duny či do rozeklaných skal, kde bude váš vůz často směřovat kolmo vzhůru či naopak dolů.
Maison troglodyteZákladem každého troglodytního domu je obrovská, asi deset metrů hluboká jáma s plochým dnem, které tvoří dvůr. Kolem dokola jsou ve svislých stěnách půlkulaté vchody do jednotlivých místnosti, které jsou obytné i hospodářské. Nacházejí se ve dvou patrech, nahoru se leze s pomocí lana. Pokud si takový dům chcete prohlédnout, je nejlepší vystoupat nahoru na skálu. Nad vchodem se často setkáte nejen s islámským symbolem ruky Fátimy, ale i s rybou, které byla symbolem prvních křesťanů. Jde o připomínku dřívějšího vyznání Berberů. |
Konečně k oázám
Je jich tu v poušti několik, jako turisté se dostanete například do Chebiky nebo Tamerzy. „Tedy, že jediný vodopád uvidím v Tunisku zrovna na Sahaře, to by mě opravdu nenapadlo,“ okomentovala oázu na úpatí skalnaté hory jedna z mých spolucestujících. A byť šlo ve skutečnosti spíše o vodopádek, byl v Chebice opravdu překvapivý.
Vodopád a studánku napájí několik menší pramenů a navazují na ně uměle a velmi umně vybudované podzemní i nadzemní kanály, v nichž voda teče samospádem a dostává se tak všude, kde je potřeba. Chebika, kterou tvoří domky z kamení a hlíny postavené ve svahu, je dnes hlavně atrakcí pro turisty, dokonce je tu vytvořený „prohlídkový okruh“. Místy je cesta poněkud krkolomná, takže si raději obujte pevnější body.
Nazývat tento vodní útvar v oáze Chebika vodopádem je možná trochu přehnané, ale rozhodně je na něj osvěžující pohledu.
Původní dnes neobydlená vesnice stála níže v údolí, ale i jí v 60. letech minulého století smetla povodeň, když přívalové deště trvaly 22 dní. Většina obyvatel v roce 1969 odešla a zanechala své domky napospas přírodním živlům. Ze stejných důvodů mnoho lidí opustilo i největší tuniskou horskou oázu Tamerzu. Nový život jí vdechl hlavně turistický ruch.
Ale zpátky do Tozeuru. Toto město je totiž také oáza proslulá především datlovými palmami, které jsou zavlažované důmyslnou sítí kanálů. „Zdejší datle jsou považované za vůbec ty nejlepší z celého Tuniska. Říká se jim Deglet el Nour, což doslovně znamená prsty světla. Když je totiž držíte proti slunci, ve zlatohnědé dužině je možné vidět prosvítající pecku,“ vysvětluje Kateřina Urbanová Dušková.
O jejich kvalitě a chuti se můžete přesvědčit při návštěvě některé ze zdejších palmeraií. V nich se dozvíte, jak se palmy pěstují a můžete ochutnat i výrobky z datlí, třeba džemy či makroudh, sušenky ve tvaru kosočtverce s datlovou náplní.
Proč Prsty světla? Když je podržíte proti světlu, uvidíte v dužině prosvítat pecku.
DatlovníkDatlovníky jsou jednou z nejstarších pěstovaných rostlin světa. Zmiňuje se o nich Bible a nejstarší doklady o jejich pěstování jsou ze 6. století před naším letopočtem. Plody – datle mají obrovskou energetickou hodnotu, jsou zdrojem bílkovin, cukrů, vitamínu B5, železa a draslíku. A protože se jimi lidé zabývají už dlouho, naučili se z této palmy zužitkovat opravdu všechno. Lehké dřevo se používá ve stavebnictví, třeba na konstrukce střech. Z listů se staví ploty, pletou košíky či třeba rohožky. Z mízy starých stromů lze vyrobit pálenku a samotné plody se jedí jak syrové, tak i zpracované. Může z nich být džem, želé, olej, sirup… A také jedna sladká dobrota – makroudh. Typický je pro ni tvar kosočtverce, základem těsta je krupice a pšeničná mouka a plněná je právě datlemi a ořechy. V Tozeuru i v jiných oázách mají datlové palmy ještě jednu funkci: Zadržují vodu a vytvářejí stín, takže pod nimi mohou růst další plodiny. |
Kromě datlí láká Tozeur také na architekturu. Domy jsou tu totiž postavené z nepálených cihel a ty jsou poskládané tak, že některé vystupují ven a jiné jsou naopak zasunuté dovnitř. Celé to tvoří nejrůznější plastické vzory, které mohou být navíc ozdobené kresbami.
Tuhle architektonickou tradici ctí i současná výstavba, takže umně vyskládané vzory ze žlutohnědých cihel zdobí také moderní obytné domy, hotely či veřejné stavby. Když se setmí, jsou domy nasvícené a díky hře světla a stínu vzory ještě více vyniknou.
A na závěr ještě jeden tip: Večerní procházku Tozeurem můžete zakončit v muzeu Dar Cherait, jež má otevřeno dlouho do noci. V roce 1990 ho založil tehdejší starosta města Abderrazak Cheraïta, který byl velkým propagátorem tuniského kulturního dědictví.
Muzeum má tři části – umění a kulturní dědictví Tuniska, historie Tuniska a pak je to Tisíc a jedna noc. K vidění je zde mnoho historických předmětů, především keramika, šperky, kostýmy a další starožitnosti. Druhá z expozic je věnována 19. století a ta poslední je koncipována jako zvuková a světelná show vyprávějící slavné příběhy Orientu, takže tu potkáte Aladin, Šehrezádu i Ali Babu a čtyřicet loupežníků.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
