Po několikadenním tranzitu Slovenskem a Maďarskem překračujeme hranice do Rumunska a míříme do české vesnice Svatá Helena v Banátu. Zde máme domluvené ubytování u Pekových. Už z dálky nás vítá milá babička. Motorky uklízíme na dvůr a dostáváme dva pokoje, které mi připomínají dětství. Přesně takhle to vypadalo u mé prababičky.
Po vydatné večeři nám paní Peková ukazuje, kde najdeme místní hospodu. On je to spíš koloniál, kde mají vše: od hrnců, hnojiva přes chleba po točené pivo. V hospůdce sedí několik lidí a díky češtině nepoznáte, kdo je vlastně turista a kdo místní.
 |
Do Banátu odešli před zhruba 200 lety tisíce lidí z bývalého Rakouska-Uherska, včetně početné skupiny Čechoslováků. Měli za úkol hlídat hranice před tureckou invazí. A za odměnu dostali půdu a nemuseli platit po dobu několika let daně. Československá komunita zde založila pár vesnic, kde udržuje jazyk a tradice. Dokonce se tu dá platit českou korunou.
Z motorek odrážedla
Ráno vstáváme a venku na stole jsou připraveny doslova hody. Nasnídáme se, pomalu se loučíme s našimi hostiteli a vyrážíme dál. Velká část dnešní trasy vede podél Dunaje a pořád je na co se dívat.
Těsně před penzionem ve městě Novaci se pod Milanem začne vlnit mustang. Má píchlé zadní kolo. Motorku odtlačíme pod pergolu a píchlá duše je za chviličku opravena. Zítra se pokusíme zdolat jednu z nejtěžších motorkářských cest Evropy – slavnou 140 kilometrů dlouhou Transalpinu vedoucí přes Jižní Karpaty.
Transalpina – výhled na město Ranča
Ráno vyrážíme plni očekávání, jestli naše mašiny poháněné třemi a půl koňmi zvládnou vysoké kopce a prudké serpentiny Jižních Karpat, přezdívaných Transylvánské Alpy.
Hned za městem Novaci se silnice začne zvedat a my stoupáme stále výš a výš. Motorky to zatím dávají, tedy přestaly používat trojku a s dvojkou už také nejsou moc kamarádky. Asi po dvaceti kilometrech stoupání dorážíme do města Rânca, známého lázeňstvím, zimními aktivitami i letními treky. Za městem dáváme odpočinout strojům, protože právě překonaly 1 600 metrů nad mořem. Takže už jsme výš než Sněžka.
Když motorky vychladnou, vydáváme se dál po Alpině. Ale teprve teď začíná pořádná prověrka. Během necelých deseti kilometrů vystoupáme průsmykem Urdele až do 2 145 metrů nad mořem. Dostáváme se do nejvyššího bodu naší cesty a vlastně i nejvýš, kde jsme kdy s jawami byli. Sem už se fichtlům moc nechce, celou dobu to drtíme pěkně pomaličku na jedničku a těsně před zlomem se z motorek stávají odrážedla. Je to trochu potupné, ale z pohledu okolních projíždějících rozhodně úsměvné. Všichni nás povzbuzují a se smíchem křičí: Go, go, go!
Slavná Transalpina
Jezero Tau Bistra
Za průsmykem Urdele začínáme částečně klesat a užívat si serpentiny, kterými sjíždíme dolů z Jižních Karpat. Cestou máme ještě několik zastávek, převážně kochacích a fotících. Za zmínku určitě stojí jezera Oasa a Tau Bistra. Pozdě odpoledne přijíždíme na konec Transalpiny do města Sebes. Máme to za sebou! Naše staré jawy zvládly jednu z nejtěžších motorkářských cest Evropy.
Dle Clarksona nejkrásnější
Ale to není konec testu strojů ze sedmdesátých let, protože další den nás čeká podobná trasa. Vyhlášený Transfagarašan vinoucí se jako špageta vhozená do pona hoří Fagaraš. Před několika lety ji Jeremy Clarkson v Top Gearu označil za nejkrásnější cestu světa. A musím potvrdit, že právem.
Nechal ji v sedmdesátých letech vybudovat president Nicolae Ceausescu. Měla sloužit převážně k snazšímu transportu materiálu a vojska přes hory z jihu do středu Rumunska. Nejprve byla postavena jako jednoproudá, ale v dalších letech ji rozšířili na dvouproudou. Měří okolo 160 kilometrů a každý z nich je zážitek. Kromě neuvěřitelných scenérií zde narazíte na 833 mostů, 28 viaduktů a pět tunelů. Kvůli tomu, že velkou část roku je na vrcholcích hor sníh, je cesta otevřená pouze mezi červnem a říjnem. A přes den pak mezi sedmou a jednadvacátou hodinou.
Vydáváme se z města Cârţioara, jedeme ještě několik kilometrů po rovince a před námi se majestátně tyčí obří kopce Fagaraše. Po několika minutách vjíždíme do lesa a rázem začínají prudké serpentiny a my drtíme motorky na dvojku. Stoupáme úžasnou krajinou asi 20 kilometrů, než dorazíme pod nejznámější úsek celé trasy. Zatáčka za zatáčkou a neustálé stoupání. Výhodou našich slabých strojů je, že se můžeme cestou kochat každým jejím metrem.
Po zhruba osmikilometrovém zvedáku se dostáváme až k tunelu Capra a zdoláváme nejvyšší bod Transfagarašanu – 2 030 metrů nad mořem. Před tunelem je pěkně živo, je tu hlava na hlavě, velké množství stánků se suvenýry a nedaleko je vidět jezero Bâlea.
Moc se tu nezdržujeme, projíždíme půlkilometrovým tunelem skrz horu a dostáváme se na druhou stranu pohoří. Opět se před námi otevírají neuvěřitelné výhledy a čeká nás dlouhé klesání.
Cestou projíždíme kolem jezera Vidraru, kde děláme jednu z mnoha zastávek. Přehrada na jezeře byla postavena v šedesátých letech minulého století a ve své době byla jednou z největších na světě. Hráz měří na délku 305 metrů a hluboká je přes 160 metrů. Z jedné její strany je několikapodlažní vyhlídková věž. Po kratší oddychové a foto pauze projíždíme tunelem na konci přehrady.
Medvěd rychlejší než jawy
Všem nám na telefonu pípá upozornění od rumunského operátora, že se v okolí pohybují medvědi, ať jsme opatrní. S velkou zvědavostí, ale i špetkou strachu se vydáváme dál na jih. A skutečně, po několika kilometrech projíždíme kolem jednoho medvěda hned u cesty. Strach nám ale nedovolí zastavit a jedeme dál.
Asi po kilometru vidíme dalšího a u něho stojící auto a dva motorkáře. Zastavuji a fotím si alespoň z dálky selfíčko. Medvěd leží u cesty a kouká po projíždějících turistech. Přijíždíme k němu asi na tři metry. Děláme si parádní fotky, ale musím přiznat, že zadnice máme stažené. Vždyť medvěd běží rychleji, než jedou naše slaboučké jawy! Většina všech evropských medvědů žije právě v Rumunsku, tudíž je velká pravděpodobnost, že na ně narazíte. A medvědi na Fagaraši jsou zvyklí na turisty a jejich svačiny.
Pokračujeme dál a dostáváme se až k zřícenině hradu Poenari. Je to sídlo legendárního Vlada Napichovače, známého jako hrabě Drákula. Někdy se uvádí za jeho domov hrad Bran, který inspiroval spisovatele Brama Stokera k sepsaní knihy. Ale Drákula Bran nikdy neobýval. Dnes je z Drákulova sídla v Poenari pouze zřícenina, ke které vede úctyhodných 1 420 schodů.
Vyplétání kola v Bulharsku
Michal vlevo, Tomáš uprostřed, Milan vpravo
Jedeme dál na jih až sjíždíme pod pohoří a dostáváme se na konec proslulého Transfagarašanu ve městě Piteşti.
Další den překračujeme hranice Bulharska a míříme k Varně, chceme motorkám za odměnu dopřát krátký pobyt u Černého moře. K tomu se dostáváme se stmíváním. Ubytováváme se v rodinném penzionu ve městě Kranevo kousek nad Varnou.
Po pár dnech válení na pláži už se nám po našich fichtlech stýská, a tak skáčeme do sedel a míříme k domovu. Za 16 dní jsme najeli skoro 4 000 kilometrů, a to na padesátiletých jawách s výkonem tři a půl koně a maximálkou 60 kilometrů za hodinu. Opět jsme dokázali, že tyto motocykly ještě nepatří do starého železa.
