"Tady si užijete poslední byrokracie, pak už to je každému jedno," směje se motorkář Hans pár kilometrů před etiopskými hranicemi. Právě míří z Kapského města do Izraele, jede kolem světa. A má pravdu. V hliněném přístřešku, dobře ukrytém mezi záhony, dva úředníci prohlížejí dvě obří knihy a kontrolují, jestli jsme v Etiopii už někdy nebyli. Takové CTRL+F po africku. Nebyli. "Děkujeme, můžete pokračovat!"
Pokud by někdo hledal geografické přirovnání ke slovu kontrast, pak je to hranice Súdánu a Etiopie. Dva světy, jeden plný nekonečného množství odstínů pískové žluté, druhý plný nekonečného množství odstínů zelené. Peklo a ráj.
Je to znát i na mentalitě obyvatel. Zatímco v Súdánu se ohánějí, aby přežili, v Etiopii stojí a koukají. Případně dřepí. Být zírání olympijskou disciplínou, překonali by i svou pověst lehkonohých běžců. Když vylezeme ráno ze stanu, obklopuje nás kruh mlčenlivých pozorovatelů. Nepozdraví, pozorují. Čekají, co se stane. Jako každý den.
Zemědělství se tu za posledních tisíc let moc nezměnilo
Dalo by se říci, že jsou prostě družní. Dáte-li si jídlo, přinesou jeden tác s nakyslou palačinkou inžarou a hromadou omáčky či masa pro celou společnost. Na ulicích postávají a posedávají desítky diskutujících lidí, vedle silnice vidíte řadu stolních fotbálků a pingpongových stolů. Po ránu kolem cest táhnou zástupy lidí z vesnic, mířících do města, za obchodem, za společností.
Desítky dětí nabízejí u silnice ovoce nebo místní alkohol v pochybných lahvích a vykřikují svoje otravné "Jujujujujuju!". Ženy nechodí zahalené a ukazují nám další z rozměrů krás Etiopie. Burky a šátky vystřídaly pokud možno co největší a nejblýskavější kříže na krku.
Ve čtyři ráno nás budí uprostřed pastvin bubnování ortodoxních kněží, kteří zahájili svou mši a končit budou až kolem desáté dopoledne. Mešity se vrátí, až když začnete sjíždět do nížin. Pětačtyřicet procent Etiopanů jsou křesťané, muslimů je stále úctyhodných 35 %, v zemi, která má 75 milionů obyvatel.
Vodopády na Modrém Nilu. Sem se jezdí pobavit lidé ze širokého okolí
Zázrak první, ilegální víza
Šplháme se do výšky tří tisíc metrů, všude kolem pole a stromy. Jenže co jde nahoru, musí i dolů, a zdejší sjezdy jsou vražedné. "Nevidíš, že ti hoří kolo?" huláká Dan z druhého auta. Právě jsme klesli na úroveň Sněžky. Pravou přední brzdu halí kouř. Čekáme, až vystydne a sundáváme buben. Z obložení zbyl uhel.
Kolem nás jen sráz a banánové palmy. "Tady s tím nic neuděláme a pochybuju, že v celé Etiopii. Hořící brzdy ale k takovýmhle kopcům patří," bručí Dan. Zaslepuje hadičky a míříme dál. Na tři brzdy. Naštěstí, či bohužel, už zase jedeme do kopce, zpátky do tří tisíc.
I v té nejzapadlejší etiopské vísce mají stolní fotbálek
Někdo má na zahradě trpaslíka, jiný tank
Addis Abeba nevznikla proto, aby se v ní někdo vyznal. K imigračnímu úřadu, kde nám musí prodloužit víza, nás každý posílá jiným směrem. Nakládáme proto úředníka před ministerstvem informatiky a po chvíli konečně zastavujeme před správnou budovou. Vyplnit formuláře, zařídit kopie a čekat. "Přijďte za dva dny večer," odbývá nás úřednice. "Ale vždyť jste nám tvrdili, že to půjde na počkání," bráníme se. "Dveře 90, ředitel. Běžte!" Běžíme, mávajíc štosem papírů.
Ředitel se na nás dívá s nedůvěrou. "Proč nemůžete čekat na víza, jako všichni?" Zítra musíme být ve škole Člověka v tísni, chceme podpořit humanitární projekt. "Tím porušíte zákon, je to dobrovolnická činnost, musíte mít pracovní víza," kontruje ředitel. "Ne ne, my se tam jenom zastavíme. Nepomáháme ji stavět, ani neučíme," snažíme se zachránit situaci.
"Ano, tím s vašimi vízy porušujete naše zákony." Ale my nepatříme k Člověku v tísni, jen se tam chceme zastavit. "A tím právě porušujete zákon, je to dobrovolnická činnost," usmál se a potvrdil vydání 'ilegálních' víz. "Dveře 78 a přeji šťastnou cestu".
Čím blíž Etiopii, tím méně vypadá svět kolem arabsky
Prach a zmatek, první metry v Etiopii nenaznačovaly, jak zelená zem nás čeká
Na chodbě mě zastavují dva rastafariánští bratři Hercules a Simon. "Tys přijel v tom žlutém autíčku? Z Prahy? Určitě máte něco rozbitého! Brzdy? Brácho, žádnej problém, to spravíme," strká mi do ruky vizitku s telefonem. Za dvě hodiny vyrážíme za Herculem, opravářem všeumělem. "Bole street? Na ní zrovna jste," tvrdí voják u silnice. "Bole? Nene, to musíte rovně a doprava," oponuje taxikář. Potemnělými ulicemi se plazíme dvě hodiny bez výsledku, nepomáhá ani mapa na vizitce. Vzdáváme to!
Zázrak druhý, neopravitelné opraveno
"Servus. Nemáte volajaký problém? Neviete nájsť garáž? A máš telefón? Daj ho sem, ja ho zavolám." U okýnka mi stojí Musi, rodák z Addis, který studoval na Slovensku. Když přišel k autu a promluvil slovensky, musel jsem si protřít oči. Chvíli telefonuje a za pár okamžiků z davu vystupuje copatý Hercules. "Brzdy budete mít hotové zítra ráno".
Spíme v dílně na zemi. Ráno nás Simon zastihne, když Dan vaří kávu. "Já vám ukážu, jak se dělá v Etiopii kafe!" volá na sousedku. Ta se záhy vrací s kouřícím rendlíkem. Pod pokličkou se černají čerstvě pražená kávová zrnka. Danovi svítí oči. Za necelou hodinku je nejčerstvější káva na světě hotová. Tohle už v Praze asi neochutnáme.
Mezitím se objevuje Hercules s brzdami. "Nejlepší německý materiál. S levnějším byste jezdit neměli, máme tu pořádné kopce".
Trabantem napříč Afrikou
Trabantem afrikouNavštívené země: Německo, Rakousko, Itálie, Tunis, Libye, Egypt, Súdán, Etiopie |
Zázrak třetí, okno krále rastafariánů
"Pane, ujelo vám auto," rukama nohama vysvětluje číšník v restauraci, kde jsme zastavili na večeři. Zadní okno Egu i s reklamou Canonu se odporoučelo do věčných lovišť, kam ho poslala korba zaparkovaného náklaďáku. Štěstí v neštěstí, autíčko mohlo ze svahu plynule pokračovat dál. Zapomněl jsem zatáhnout ruční brzdu a auto se snažilo odplížit do noci.
V Awase ze základny Člověka v tísni voláme Simonovi do Addis. "Nemáte okno? Ale vy jste v pořádku? No tak žádný problém, v Sheshemene je můj kamarád, ten vám pomůže. Ptejte se na Lumumbu!" Kapku zvláštní navigační pokyn ve městě velikosti Plzně.
Vracíme se dvacet kilometrů. "Lumumba? Ale jo, jeďte tudy a hledejte něco, co vypadá jako stadion!"
Záhy už klepeme na vrata ozdobená korunovaným lvem. Otevírá někdo mezi Bobem Marleym a Snoop Doggem.
Welcome to Rasta!
"Vítejte, už jsem na vás čekal! Zaparkujte auta a užívejte odpočinku." Namítáme, že bychom potřebovali sehnat plexi na okno. "Já vím, všechno se zařídí, vy relaxujte," trvá na svém Ras Lumumba. Mezitím nás provází svým královstvím.
"Tady bude dvanáct počítačů s internetem, lidé potřebují vzdělání. A hned o patro níž kavárna. A támhle pod zemí nahrávací studio, největší v Etiopii. A tady v té zarostlé Davidově hvězdě se scházejí starší Rastamanů."
To, co zvenčí vypadalo jako plechová ohrada, je ve skutečnosti rostoucí palác říznutý pevnostmi ze Šíleného Maxe. Proto jsme měli hledat stadion. "Mám jednu ženu v New Yorku, druhou v Tokiu, třetí v Jeruzalémě a samozřejmě jednu tady v Addis. Spojuji tak celý svět," vysvětluje Lumumba. "Nejdůležitější je láska a vzdělání. Bez nich lidé nepochopí nic, to si musíte pamatovat."
Dan s pomocníky zatím lepí plexisklo do díry po okně. Silikon ale bude muset schnout. Stejně se nám pryč moc nechce. "Kam byste teď jezdili? Žena dělá večeři a támhle máte ložnici," usazuje nás Lumumba. Zapaluje oheň a houpací sítě jsou tak pohodlné.
