Pákistán! Co se vám vybaví, když to slovo slyšíte? Muslimové, únosy, nepříjemné mrazení z věcí, které by vás nejspíš před deseti lety ani nenapadly. Tehdy býval Pákistán tou nejlepší zemí na trase z Evropy do Indie. Ale teď?
V muslimských zemích jsme strávili dohromady skoro rok, přesto tady ten pocit je. Ten podivný svíravý stav. Nebylo by fér tvářit se, že na nás světové dění nedoléhá, že si neuvědomujeme, že dnes je dnes, že i Afghánistán býval kdysi moderní zemí plnou minisukní, zatímco teď je Taliban nepříjemně blízko. A Pákistán?
Poslední razítko
Zavřeli za námi přísně střeženou bránu mezi Indií a Pákistánem, zeměmi, které se nemají vůbec rády, ale vycházet spolu musí. S indickou vlajkou na střeše jsme ujeli sotva pět metrů, než nás zastavil voják v temně zelené uniformě a zavelel nám ji sundat. Obratem jsme vztyčili pákistánskou. Široce se usmál a pokynul ať pokračujeme.
Celnice, papíry, razítka… Oblečení je podivné, úředníka nepoznáme od školníka, ale všechno šlape, nikdo neprudí. Proti Indii je pákistánská byrokracie procházka minimálně pampeliškovým sadem, když už ne růžovým. Poslední razítko, poslední papír a jsme tu.
Chvíli spekulujeme, po které se tu jezdí straně, ale shodneme se, že pořád vlevo a zamíříme do vnitrozemí.
Vozový park se radikálně změnil, zmizely indické značky a ponořili jsme se do provozu evropského střihu naředěného rikšami a neuvěřitelnými barevnými náklaďáky.
Naivně jsme si mysleli, že Indie je zemí barevných trucků, ale to byl jen slaboučký odvar. Nikde jinde než v Pákistánu neuvidíte, aby se před vámi předjížděly dvě galerie. Vojáci v Afghánistánu vymysleli pro tahle auta označení „jingle truck“, tedy rolničkový náklaďák. A sedí to stoprocentně.
Stroje lemují stovky plíšků a rolniček na řetízcích, které v pravidelném rytmu poskakujícího kolosu zvoní, že se Santa může jít zahrabat. A ty korby a kabiny! Auta z jihu mají více dřevorytin, ze severu zase více tepaného plechu. Malované jsou i podběhy kol, což z našeho žabího podhledu obzvlášť vynikne.
Nikdo na nás nezírá!
A lidi! Už na nás davově nezírají jako v Indii, nezastavují vedle nás, nefotí s námi po stovkách selfie, byť i tady se občas nějací takoví najdou. K našemu překvapení je Pákistán mnohem „zápaďáčtější“ než Indie. Známé obchody, auta, podobné reklamy. Zní to legračně, ale připadáme si tu tak nějak víc doma.
A dálnice vedoucí z Lahore do Islámábádu spíš vypadá, jako bychom byli v Evropě ještě o kus západněji než doma. Takovou nemáme ani jednu. Moc si ji ale neužijeme, na první mýtnici nás velice slušně vykážou s tím, že motorky tam smí jen na zvláštní povolení, které vydávají na druhém konci téhle velkolepé stavby.
A tak se vracíme zpátky na paralelní hlavní silnici, která není zdaleka tak krásná. A nutno uznat, že tak mizerný hlavní tah u nás taky nemáme. Ale i tak lámeme náš denní rekord a ujedeme přes tři sta kilometrů.
Pod policejním dohledem
Jen se spaním je tu problém. Kolem cesty není žádný vhodný plac, buď jsou tu domy, nebo zatopená pole po nedávné povodni. Zkusíme rozestavěnou benzinku, ale hlídači staveniště vášnivě řeší, jestli o nás ví policie. Je to první záchvěv až absurdní péče Pákistánců o bezpečnost cizinců.
Nakonec jedeme o kus dál a spíme na břehu řeky. Vyjde nám to i druhý den, třetí nám nabídnou spaní na dvorku restaurace, kde zrovna večeříme. „Aspoň nikdo nebude řešit policii“, říkáme si. A najednou je tu policie. Moc tomu nerozumíme. Ale omluvu jednoho z uniformovaných mužů si budeme opakovat ještě několik dní. „To není problém u vás, to je problém u nás“.
Když už nás mají hlídat, tak ať má auto alespoň lehký kulomet. Nevyšlo nám to, měli maximálně samopal.
Několik dní jsme měli takový výhled, jen barva auta byla někdy bílá a asfalt postupně mizel. Na několika stovkách kilometrů nás doprovázelo postupně patnáct, možná dvacet aut.
Pákistán dobře ví, jak špatnou pověst má, a snaží se dělat cokoli, jen aby se to nezhoršilo. Policisté zkontrolují dvorek s vysokou zdí a ostnatým drátem, zhodnotí jej jako bezpečný a optají se, kdy ráno pojedeme. Přihodíme hodinu navíc a ráno rychle prcháme, aby nás nechtěli hlídat.
Pocit vítězství nám vydrží asi půl hodiny, než dojedeme k prvnímu policejnímu checkpointu, kde nám přidělí ozbrojený doprovod, který tvoří pickup s policajty vyzbrojenými kalašnikovy. A tak začne naše soužití s pákistánskou policií. Nemáme z toho velkou radost ani my, ani oni. Alespoň si neděláme naschvály. Z únosů a terorismu tady nejsou o nic nadšenější než kdekoli jinde. A tak máme své četníky a musíme říci, že pohodovější policejní sbor jsme nepotkali. Lehké to s námi ale přes veškerou snahu o vzájemnou vstřícnost nemají.
Už se s námi vystřídaly tři posádky. Když první zastavila a zamávala, mysleli jsme si, že už bude klid. Ale během pár set metrů se připojil další pickup. A pak další.
Suneme se pomalu dál jak žluté kačenky za velkou černou matkou, když zahlédneme parádní podomácku svařenou lanovku. Už jsme jich viděli pár, větší či menší, na věci i na lidi. Přes hluboké kaňony i široká údolí postavené z toho, co bylo zrovna k mání. Žádná nebyla zrovna v provozu. Ale tahle je!
Na útěku
Jedeme s Egu vzadu jako poslední v koloně. Zatímco zbytek mizí za zatáčkou, my zastavujeme. Hlásíme do vysílačky, že jdeme omrknut lanovku, ať policajti počkají, načež vyrážíme obdivovat tento kutilský úkaz. Kabina zrovna se svištěním přistává ve „stanici“ a vystoupivší muž nás zve nadšeně na čaj. Konečně pádný důvod, proč se svézt!
Naskočíme do ocelové klece a ta se rychlostí horské dráhy vydá vlastní vahou na protější stranu údolí. Co by bylo v Evropě bráno jako dobrodružný zážitek, je tady dopravní prostředek.
Kabina zrovna se svištěním přirazila k betonovému domečku "stanice" a vystoupivší pán nás nadšeně zve na čaj.
Samozřejmě, že nás hrozně zajímalo, jak to celé funguje. A protože na "naší" straně žádný motor nebyl, musel být naproti. A taky že jo!
Přirazíme ke druhému břehu, domečku, který je, zdá se, strojovnou. Vylezeme pár schodů do patra a užasneme. Na zemi tam leží přišroubovaná celá pohonná jednotka z malého náklaďáku. Motor, převodovka, brzda, šaltpáka i pedály. Jen volant chybí.
„Řidič“ zrovna pouští kabinu zpátky. Kus sviští vlastní vahou, pak zařadí rychlost, pustí spojku, nahodí motor a vytáhne kabinu do protější stanice, kterou je v dálce sotva vidět. Aby se trefil, má na laně přivázaný praporek z igelitky. Když igelitka dojede až k hnacímu kolu, zabrzdí. „To jsme si celé postavili sami,“ chlubí se muž s důstojným plnovousem, kdybychom si náhodou nevšimli, že to skutečně není dílo profesionální lanovkářské firmy.
Velké vyšetřování
Když se dokocháme tímhle zázrakem improvizace, vede nás náš hostitel domů na čaj. Dumáme, co na to asi říkají policajti, ale je neslušné takovou nabídku odmítnout. Pan domácí nám vytrvale nabízí oběd a my jej vytrvale s díky odmítáme, že čaj stačí. „Tak alespoň sušenky,“ rozhodne a vyšle jedno z dětí na nákup. A tak sedíme, klábosíme, čekáme na sušenky s čajem, když se najednou otevřou dveře…. A tam stojí Marek a za ním náš policajt se sveřepým výrazem ve tváři. Neubráníme se úsměvu.
Policista nás našel, tím ale jeho trápení neskončilo. Péče o hosta je v téhle části světa svatá a on musí rozpolceně snášet povinnost muže zákona i povinnost dobrých mravů.
Marek nám vypráví, co se dělo po našem „útěku“. Když jsme dlouho nejeli, vrátili se, ale našli jen opuštěný trabant. Marek jim osvětlil situaci a nabídl se, že nás přivede. Policista ovšem rázně prohlásil protější břeh za nebezpečný.
Načež se Marek stejně sebral a nastoupil do lanovky. Ubohý strážce zákona si toho všiml a na poslední chvíli několika dlouhými kroky kabinu doběhl a skočil do rozjeté klece, že by se za to žádný bollywoodský hrdina nemusel stydět. Ve vesnici pak proběhlo „vyšetřování“, kde jsou bílé huby. Což bylo evidentně každému jasné, a tak nás našli.
Policistovo trápení tím ale nekončí. Péče o hosta je tu svatá a on musí rozpolceně snášet povinnost muže zákona i povinnost dobrých mravů.
Čeká, až nám přinesou sladký čaj s mlékem, hodí do sebe sušenku a popohání nás ne úplně nenápadně k odchodu. Dáme si ještě pár sušenek, dopijeme čaj, poděkujeme hostiteli, namačkáme se zase do lanovky a s otevřenými dveřmi, které už dávno ztratily svou druhou část a jen tak bimbají nad údolím, svištíme zpátky. Příště už naše policajty tolik trápit nebudeme.
Žlutá ruleta
Pomalu se suneme po slavné Karakoram Highway pod slavnou „smrtící“ horu Nanga Parbat a dál k čínské hranici. Pro nás se dá vysokohorská silnice rozdělit na úseky mezi místy, kde nám opisovali pasy. Pořád a pořád dokola ty samé údaje, číslo pasu, číslo víza, odkud jste, kam jedete. Nové opisování a nové hlídky.
Večer ale máme štěstí. Jeden pickup zmizí, ovšem druhý se už neobjeví. Konečně klid! Budeme spát, kde budeme chtít. Naše nadšení trochu zchladí, když Marek hlásí, že trabantu Babu divně cvaká kolo. Utáhneme ho, co to jde, ale za chvíli Marek oznamuje stejný problém znovu. Dan si zkouší sednout za volant a rány mu zní spíš jak z podvozku. Ponoříme se pod auto a zjistíme, že rám motoru, převodovky a předních kol drží jen na třech šroubech. Jestli to nepřivaříme včas, ujedou nám přední kola a budeme shánět oslíka do potahu. Teď s tím ale nic neuděláme. Snad zítra.
Najdeme si hezké místo, kde přes silnici teče ledový potok a dole bouří mohutný Indus. Umyjeme se a jdeme spát, když přijede policejní hlídka. Maluch má zrovna otevřený motor, takže obratem tvrdíme, že je rozbitý a nemůžeme jet s nimi. To uznají a my se radujeme, že odjedou. Ale ne! „Budeme vás hlídat“, prohlásí a celou noc nás stráží. Je nám jich trochu líto, nabízíme jim vodu a sušenky, ale vypadají, že jsou úplně v pohodě.
Ráno se maluch rozbije doopravdy, ale to už nás hlídá další hlídka. A další hlídka s námi svařuje Babu. Je to taková žlutá policejní ruleta, někdo se s námi sveze, někdo s námi trčí.
Díky Bohu!
Po pár stech kilometrů policie najede na úspornou strategii a dá nám příslušníka přímo do auta. To už nedává smysl. Zatímco velký pickup se samopalem na střeše působí celkem výhružně, žlutý cirkus s policajtem uvnitř těžko někoho vyděsí. A moc se nám nechce věřit, že právě naši strážci by byli bráchové Chucka Norrise.
A tak vozíme policajty. Jednoho, druhého, třetího. Najednou Vojta zkoumavě hledí na divně skloněné zadní kolo Babu. Zastavíme, ponoříme se opět pod auto a strneme. Zadní listové pero má pořádnou frakturu. To jen tak neopravíme. Našimi bodyguardy to asi nebylo, jsou povětšinou dost hubení. K velké úlevě záhy narážíme na dílnu a zapíchneme to u ní. Načež policista prohlásí, že když už nejedeme, že on tedy jde. A pěšky vyrazí dál jak inspektor Trachta z filmu Rozpuštěný a vypuštěný.
Naštěstí záhy narážíme na dílnu. Celou dobu máme plán, že pero nahradíme nějakým bytelným kusem dřeva, ale jak vlezeme do maličké dílničky, uvidíme poklad!
Výměna gum, které jsou možná větší než naši noví mechanici.
Zatímco muž zákona mizí v dáli, my vcházíme do dílničky a rozzáří se nám oči. Původně jsme chtěli vyztužit frakturu dlahou z bytelného dřeva a doplazit se tak za Čínu, kam bychom si nechali přivézt nové díly. Ale tady najdeme něco mnohem lepšího! Nová listová pera mnoha tvarů a velikostí do starých jeepů vypadají, že by mohla po drobné úpravě pasovat i do trabanta.
A vážně sedí! Rozkládáme polámané listy jak žebra z trabantosaura a počítáme, co bude třeba transplantovat z džíposaura. Pak pár řezů a snopů jisker, složit to celé dohromady a můžeme jet dál. Mashallah. „Bůh to tak chtěl,“ prohlásí majitel dílničky. Asi ano, ale i my na tom máme zásluhu! Jsme na sebe pyšní. Všechno se daří. Jen zpoždění je pořád větší a začíná být jasné, že nám dříve propadnou víza, než se dostaneme ven.
S čistou hlavou
Ještě pár set kilometrů a jsme u hranic s Čínou. Tedy přesněji na pákistánské celnici. Skutečná hranice je o osmdesát kilometrů dál a o pěkný kus výš, na nejvyšším hraničním přechodu světa, pět tisíc metrů nad mořem v průsmyku Khunjerab.
S výrazem „já nic, já muzikant“ odevzdáváme pasy s propadlými vízy a s výrazem kluka, co rozbil míčem skleník, ale stihl včas zmizet, si je bereme zpátky. Naštěstí nikdo neřeší, že už tu týden nemáme být. Stoupáme serpentinami k hranicím a vysáváme poslední data z pákistánských simkaret, protože v Číně si moc internetu neužijeme.
Ještě pár set kilometrů a jsme u hranic s Čínou.
A tam, pod modrou oblohou, bělostným sněhem na dosah a Pákistánem za zády se dozvídám od našinců usazených někde doma u rybníka, že jsem „fakt hloupej“, když se tu nebojím muslimů, protože tu byl přece atentát!
Ano, byl. Blíží se volby, přituhuje a Afghánistán je nepříjemně blízko. Pákistán rozhodně není bezpečnou zemí. Je o dost nebezpečnější než Česko, ale také o dost bezpečnější, než vypadá v televizi.
Je tragické i komické současně, jak si mnozí lidé u nás doma neumí představit, že místní lidi děsí a odpuzuje takový útok stejně jako je. Že místní lidé chtějí žít v klidu a míru, stejně jako oni. Že místní lidé jsou pohostinní a často velmi vzdělaní, stejně jako oni. Že to jsou úplně normální lidi. Žádná homogenní vraždící masa, která jim chce sebrat rybník.
Smál bych se, kdyby to nebylo celé tak hrozně smutné. Kdyby ta srážka skutečného světa a světa televizních zpráv nebyla tak do očí bijící. Kdyby nebyla tak silná touha chytit je za ruku, vytáhnout je od rybníka a přivést je sem a říci: „Vidíš sakra ty lidi? Tyhle skutečné lidi. Vážně se jich bojíš? Zkus s nimi promluvit, zeptej se jich na jejich touhy a jejich strachy. Promluv si s nimi a nezírej pořád doma na bednu! Vylez ze světa, kde je všechno jednoduché a čitelné s návodem k použití, protože takový svět není! I ta nejpustší poušť má mnoho barev!“ A je potřeba si ty barvy čas od času oživit.
