Tisíce vlajek a přehlídka švihlé chůze: Trabanti se rozloučili s Indií

aktualizováno 
Indie rozhodně není tichým státem, naopak. Milují troubení, hulákání a je jich vážně moc. Nás tu čeká poslední den a ten má ukázat, že to může být ještě hlučnější, podivnější a zajímavější. Ať už máme umývat nádobí v chrámu, nebo nevěřícně kroutit hlavou nad nejpodivnější hranicí světa.

Poslední den v Indii byl hodně divný a hlučný. Zavírání hranice s Pákistánem doprovázeli vojáci švihlou chůzí. | foto: Vojtěch Duchoslav, Marek Duranský, Zdeněk Krátkýpro iDNES.cz

Přes lomoz plechového nádobí není slyšet slova. Stojíme u ocelového žlabu a spolu s několika desítkami mužů v turbanech myjeme tisíce kusů talířů a misek. Jsme ve Zlatém chrámu, jedné z největších veřejných jídelen světa. Každý den tady přes padesát tisíc lidí dostane zadarmo najíst. Kdokoli může přijít, kdokoli dostane přidáno. Čočka, čapátí, brambory a čaj. Jednoduché a nečekaně dobré.

Továrna na řinčivý kovový hluk, a především obrovské množství jídla, je součástí Zlatého chrámu - monumentálního paláce v Amritsaru, který je centrem sikhismu, pátého (byť s velkým odstupem od čtvrtého) největšího náboženství světa. Zlatý chrám je vlastně velký bílý čtverec s branou na každé straně.

Fotogalerie

Sikhismus působí jako docela fajn náboženství. Když už by si člověk musel nějaké vybrat, nebyla by to zlá volba, byť své temné stránky má. Třeba ony čtyři brány symbolizují, že je zde každý vítán, ať jde z jakékoli strany a věří v jakéhokoli boha. Sikhové „kacířsky“ hlásají, že žádné náboženství nemá monopol na absolutní pravdu a hlavně, vše se točí kolem pomoci druhým. Je to zajímavý mišmaš hinduismu, islámu, říznutého dalšími východními směry.

Se špinavýma nohama do chrámu nelez

Než projedete jednou ze čtyř bran, musíme si umýt nohy. Minimálně symbolicky. Přes cestu nám leží asi pět centimetrů hluboký vodní příkop a kdo by ho chtěl náhodou přeskočit, dostane hlasitě vynadáno od váženého staříka s dlouhým bílým vousem. Podobně, jako když nemáte zakryté vlasy. Nemaje turbanu ani hedvábného šátku, tedy tradičních mužských a ženských pokrývek hlavy, vzali jsme za vděk šátky půjčenými, takže vypadáme jak piráti z Amritsaru.

Pak už můžeme vstoupit po rozpáleném bílém mramoru pokrytém vytesanými díky dárcům prostředků pro chrám. Celý sikhismus stojí na pomoci druhým a celý mramorový kolos jede za peníze od svých podporovatelů.

Téměř čtvrt roku v Indii se nese v duchu nenápadného hledání

Téměř čtvrt roku v Indii se nese v duchu nenápadného hledání "té pravé Indie" a neustálém přesvědčování se, že nic takového není. V Amritsaru je ale rozhodně Indie z pohádek.

Ještě pár kroků a stojíme na břehu oné umělé vodní nádrže, v jejímž středu září samotný Zlatý chrám. Je sice zlatý jen ze dvou třetin, ale i tak je nádherný. Celý areál byl už mnohokrát pobořen a obnoven, „bazén“ zavezen odpadky a zase vyčištěn. Sikhismus se svými ne úplně tradičními pohledy na svět ležel v žaludku spoustě vládců. A po každé opravě je to tu prý krásnější.

Po dlouhém bílém mostě teče do chrámu řeka sikhů. Uvnitř leží honosně uložena svatá kniha. Dříve býval nejvyšším duchovním guru, svatý muž a vládce, ale poslední z nich už před několik stovkami let prohlásil za svého nástupce knihu. A právě k ní míří oni muži v turbanech a ženy v hedvábných šátcích.

Pokud je v našich pohádkách Ind, má většinou dlouhý vous a turban na hlavě, dva atributy sikhů. Byť v sousedním Rajastánu je turban také populární, nosí je jen malá část Indů. Typický „český“ Ind tedy není ani trochu typickým indickým Indem. Ale my si tu připadáme jako v pohádce. Turbany, závoje, mramor a zlato. A jídlo zadarmo!

Jídlo zadarmo

Službu lidem dávají sikhové najevo mnoha způsoby, ale obrovská jídelna ve Zlatém chrámu je asi jedním z nejviditelnějších znaků. A nutno říci, že znakem minimálně stejně monumentálním, jako samotný chrám. Z blyštivé hromady plechových misek, lžic a talířů fasujeme každý po jednom a vstupujeme do haly, jež by posloužila jako několik tělocvičen. Na zemi roztažené úzké pásy dlouhých koberců, na které v řadách usedají strávníci. Vznikají tak dlouhé uličky lemované talíři a miskami.

Na zemi jsou roztažené pásy koberců a na ně v řadách usedají strávníci....
Zkušenými pohyby z velkých nerezových kýblů kydají čočku a brambory.
Za nimi se už hrne rozlévač vody. Drží se řídítek podivuhodného stroje s nádrží...

Pásy koberců a tisíce talířů: nese se jídlo.

Mezi ty vyráží roznašeči jídla. Zkušenými pohyby z velkých nerezových kýblů kydají naběračkou čočku a brambory, zatímco další, jak disky rozhazují čapátí, typické indické placky. Za nimi se už hrne rozlévač vody za řídítky podivuhodného stroje – nádrže na kolečkách, kde brzdová páčka ovládá kohoutek, odkud v bleskovém tempu prýští voda do mističek na zemi. Padesát tisíc strávníku denně si už nějakou tu mechanizaci žádá.

Bylo to vážně dobré, jednoduché a vegetariánské. Sikhové jsou vegetariáni, což, když už náboženství mluví do jídla, dává o dost větší smysl než zakazování jednoho či druhého typu masa. Spokojeně odcházíme, zatímco další dobrovolníci kolem nás bruslí s mamutími stěrkami na podlahu, aby mohla přijít další runda. Po očku nahlédneme do kuchyně, kde se v gigantických hrncích vaří další jídlo.

U východu odevzdáváme talíře do řinčící myčky, a protože je nám blbé jíst jen tak zadarmo, jdeme aspoň pomoci s nádobím. Pomáhat může každý podle svých možností. Můžete vařit, roznášet jídlo, nebo aspoň mýt nádobí. A tak stojíme u ocelového žlabu s houbičkou v ruce a drhneme plechové talíře, které nám pravidelně s hlukem metalového koncertu přisypávají do cákající vody a spolu s úplně neznámými muži v turbanech si navzájem pomáháme lovit poslední mističky, než vodu rozbouří další várka. Mysleli jsme, že větší hluk už v Indii nezažijeme, ale to jsme se spletli!

Festival švihlé chůze

Dav šílí! Několik tisíc hlasů skanduje do rytmu hudby. Víc a víc. Všichni znají slova, všichni znají melodii. Rachot je ohlušující. Ne, už nejsme v kuchyni stále nejsme ani na indickým metalovém koncertu, dokonce ani na kriket jsme nešli. Před našima očima právě zavírají indicko-pákistánskou hranici a dělají to stylem, jaký nemá na světě obdoby.

Jestli chceme vidět rituál zavírání hranic ve velkém, dneska do Pákistánu...

Jestli chceme vidět rituál zavírání hranic ve velkém, dneska do Pákistánu nemůžeme. Indové to prý umí rozbalit. Prodejci vlajek a čepiček cpou své zboží všem příchozím. Kamenné tribuny jsou plnější a plnější.

Indie a Pákistán se nemají moc rádi, dalo by se v zásadě říci, že se vzájemně nesnáší. Už od dob, kdy se oba státy osamostatnily, nabyly dojmu, že mají nárok na území toho druhého. Hranice sama je na mnoha místech sporná, také jí neříkají hranice, ale „linie kontroly“. Nedaleko Amritsaru na ní leží léta jediný hraniční přechod mezi Indií a Pákistánem a právě tady se každý den od roku 1959 odehrává velkolepé a obskurní divadlo. Indové a Pákistánci slavnostně zavírají hranice s takovou parádou, že to připomíná mistrovství světa ve švihlé chůzi.

Hranicodrom

Hraniční přechod Attari-Wagah není obyčejný přechod. Kolem brány oddělující obě země stojí dva hranicodromy. Pojmenovali si tak pro sebe ony podivné tribuny, protože stejně jako sambadrom v Riu slouží ke sledování barevné show dole na silnici. A ta show stojí za to!

Hraniční přechod se kolem čtvrté uzavře a tribuny se začnou plnit lidmi. Každý den v roce sem přijede několik set, ale spíše několik tisíc lidí. Hranicodromy jsou na obou stranách, ale indický je o poznání větší. A na indickém jsme i my. Jestli chceme vidět rituál ve velkém, dneska do Pákistánu nemůžeme, Indové to prý umí opravdu rozbalit. Prodejci indických vlajek a čepiček „Miluji svou Indii“ cpou své zboží všem příchozím. Kamenné tribuny jsou plnější a plnější. Policisté s píšťalkami usměrňují dav a z reproduktorů se valí hudba. To samé se děje v Pákistánu. Začínáme chápat, proč nám u vchodu chtěli prodat špunty do uší.

Indický Freddie a podivná show

Najednou na silnici vybíhá indický Freddie Mercury, podobné pohyby, podobný knír, podobné oblečení. Jeho úkolem je udržovat dav ve varu a dav se rád udržovat nechá. Huláká to, co chce Freddie slyšet. Asi to budou obecně známá hesla, protože ač se tu publikum každý den mění, většina ví, co hulákat.

Zatímco doznívají tóny posledního songu, na plochu vstupuje jednotka ve velice...
Freddie vybírá z davu několik žen, podává jim indické vlajky a ony se zářícíma...

Nejdříve show s vlajkami, poté vojenská přehlídka se švihlou chůzí.

Freddie vybírá z davu několik žen, podává jim indické vlajky a ony se zářícíma očima vybíhají před tribuny. Dav šílí! My se na sebe podíváme. Je to fakt divné. Spartakiáda hadr. A tu už běží další hlouček žen a další, dav šílí a šílí. Freddie mává rukama a huláká do mikrofonu. Každou skupinku nechá proběhnout jedno kolečko, pak jim sebere vlajky a pošle další.

Trabantem tam a zase zpátky

Když se proběhnou všechny, vybíhají na silnici a tančí. Dav je nadšený a melodie jsou evidentně všem známé. Z publika vybíhají další a další ženy. Jakmile se tam pokusí vlézt muž, úderné policistky s píšťalkou, jíž usměrňují dav, ho pošlou zpátky. 

Je to vlastně roztomilé. A je to zase znovu ona mnohovrstevnatá Indie. Na jednu stranu je to vážně obskurní, na druhou by to na druhé straně hranice v muslimském Pákistánu rozhodně nešlo, takže je to vlastně pěkné. Ale pořád divné.

Nejpodivnější vojenská přehlídka světa

Zatímco doznívají tóny posledního songu, na plochu vstupuje jednotka ve velice zvláštních uniformách. Na hlavách mají něco, co připomíná obrovský červený vějíř a celkově vypadají, že se na nich vyřádil módní návrhář, kterému konečně povolili ušít něco, co není určeno k maskování. Podobně jsou oblečeni i Pákistánci, jen ve střídmých barvách zelené a černé.

Indická jednotka se seřadila na silnici pod tribunami. Freddie povzbuzuje dav a ten náležitě bouřlivě reaguje. Rituál zavírání hranic začíná! Napřed napochodují k bráně dvě vojačky, ty nemají na hlavách vějíře a nutno uznat, že jim to sluší. Pak už jdou na věc muži. S vervou baletních tanečníků, kde není důležitý jen pohyb těla ale i výraz tváře, pochodují k bráně tváříce se drsně jak v bollywoodském filmu ze sedmdesátých let. Dávají do toho všechno a hlavně, při chůzi vykopávají nohy, že na ně musí být Monty Pythoni, kteří dali světu švihlou chůzi, náležitě pyšní.

Postupně pochodují ve dvojicích k hranici a tvoří před ní špalír. Pak přijdou další dva a otevřou ji, tak rázně, jak když kovboj vrazí do saloonu, aby vyzval padoucha na souboj. Červená vrata s nápisem Indie se zavlní v pantech, zatímco Pákistánci o něco klidněji odsunou svou pojízdnou zelenou bránu s nápisem Pákistán. V reji pohybů, mávání rukama, vysokých kroků, povelů a otoček začnou snímat vlajky. Tribuna s hukotem povstává!

Muži s vervou baletních tanečníků, kde není důležitý jen pohyb těla ale i výraz...

Muži s vervou baletních tanečníků, kde není důležitý jen pohyb těla ale i výraz tváře, pochodují k bráně tváříce se drsně jak v bollywoodském filmu ze sedmdesátých let.

Zeleno-bílo oranžová vlajka Indie i zeleno bílá pákistánská se ve středu své cesty potkávají. Rituál má být symbolem přátelství mezi oběma zeměmi, byť použité taneční kreace spíše vypadají, že by si chtěli dát po hubě. Nebude to ale tak zlé, když na chvilku odpoutáme oči od vířících mužů, vidíme, že dva o poznání střídměji oblečení vojáci stojící čelem proti sobě na obou stranách hranice se na sebe zubí.

Vlajky jsou sejmuty, složeny a v extázi švihlé schůze odnášeny z hranice. Ta je do druhého dne zavřená. Dav se pomalu rozchází, zítra se bude vše opakovat. I my se sem zítra vrátíme, jen o něco dříve, abychom stihli vyjet z Indie, než začne další show.

Autoři:

Nejčtenější

V Africe vyfotili vzácného černého levharta. Prvního po 110 letech

Britský fotograf Will Burrard-Lucas zachytil v keňském parku Laikipia...

Britskému fotografovi Willu Burrardovi - Lucasovi se v Africe povedl náramný kousek. Podařilo se mu vyfotit vzácného...

Byl to asi nejhorší James Bond, přesto naučil turisty lyžovat v Mürrenu

Díky za všechno, Mr. Bond.

Možná by se měl tento slavný snímek jmenovat spíše Ve službách švýcarskému turismu, než Jejímu Veličenstvu, neboť agent...

Slavný cestovatel Miroslav Zikmund slaví sto let, svůj věk bere jako dar

Miroslav Zikmund

Při dvou cestách projel Miroslav Zikmund Asii, Afriku i Ameriku. Je absolutní systematik, jeho život má pevně daný...

KVÍZ: Lidé pro ně i umírají. Jak dobře znáte státní vlajky?

Víte, který stát má na své vlajce kalašnikov?

Jsou jedním z nejvýraznějších symbolů každého státu. Některé vlajky pozná na první pohled téměř každý, jiné se dají...

Varhánky i v poledne? Víme, kde v Kitzbühelu hledat nejlepší trasy

Alpské kouzlo sjezdovek v rakouském Kitzbühelu

Kitzbühel, to není jen Hahnenkamm, na kterém se jezdí slavný sjezd, ale také pestrý výběr z 230 kilometrů sjezdovek....

Další z rubriky

Prakticky jsem k ničemu, říká jeden z posledních ponocných v Evropě

Renato Häusler pracuje jako ponocný v Lausanne od roku 2002.

Už nevaruje před požáry, ale každou noc oznamuje hodiny z výše zvonice na katedrále v Lausanne. Ponocný v tomto...

OBRAZEM: Noční můra pro vegetariány. Řezníkův hotel je poctou klobásám

Tady najdete klobásy úplně všude. Na zdích, polštářích, visí tu i ze stropu....

Tady najdete klobásy úplně všude. Na zdích, polštářích, visí tu i ze stropu. Dokonce i mýdlo má tvar klobásy. Německý...

VIDEO: Jako olympionici. Ledovou dráhu v Innsbrucku využívají i turisté

Sportovci trénují na ledové trati u Innsbrucku.

Pokud se chystáte do Tyrolska a máte rádi sport, naplánujte si cestu do Innsbrucku. Stojí tam jediná ledová dráha v...

Najdete na iDNES.cz