Ačkoliv o jazz tu už ani tolik nejde. Organizátoři v posledních letech upustili od přísné klasifikace, a tak se dnes na dříve výhradě jazzovém festivalu objevují i kapely, které reprezentují jiné hudební směry.
Tyto skupiny se ve čtvrtek vpodvečer rozmístí v délce asi čtyř kilometrů na ulici Queen Street East, která je až do nedělního vyvrcholení festivalu v torontském KEW Parku uzavřená pro veškerá auta - včetně taxíků.
Hudba tak může nerušeně vyhrávat z kteréhokoliv nároží, z plácků před výklady obchodů, z balkonů a někdy i střech domů.
Lidé přicházejí, zastaví se u kapely, která je zaujme, zaposlouchají se. Za chvíli popojdou k jiné skupině, opět se zaposlouchají, a za chvíli můžou jít "ochutnat" zase něco jiného.
Po celé délce Queen Street je slyšet střídavě Dixieland, Swing, Big Band Orchestras, Reagge, Blues, Latin a další a další těžko zařaditelné skupiny. Většina skupin je lokálních, místních, ovšem každým rokem přibývá skupin z cizích zemí. Letos tak bylo možné v Beaches slyšet hudbu jihoamerických Indiánů zvanou Andina Folkloric Music - přeloženo do českého jazyka, šlo o něco jako muziku z Andských hor. Důležitým hudebním nástrojem Indiánů je flétnička "Sampana" - dá se popsat jako změť trubiček spojených do trojúhelníkového tvaru.
Za zvláštnost letos platila skupina kanadských žen, které - pod vedením rodilého Trinidaďana - zahrály na karibských Calypso bubnech směs internacionálních melodií.
Není se tedy co divit, že festival přilákal stovky tisíc návštěvníků. Organizátoři odhadují, že letos si kapely přišlo poslechnout přes sedm set tisíc lidí, a to navzdory deštivému počasí.
Festival se tak pro jinak poklidné ulice stává ekonomickou injekcí. V minulých letech si tu obchodníci během slavností přišli až na pětadvacet procent celkové roční tržby. Ani letos útrata návštěvníků nepoklesla a podle prvních předpovědí se pohybuje v okolí 15 000 000 kanadských dolarů.
