Automobilka Fiat, fotbalový klub Juventus a možná prapodivná věžovitá stavba Mole Antoneliana. Zhruba to nejspíš napadne průměrného Středoevropana, když přijde řeč na Torino, jak se město kterému říkáme Turín, jmenuje. Jde o správní středisko provincie Piemont, a jedno z největších měst Itálie.
Co do turistického zájmu stojí hodně daleko za geograficky nepříliš vzdáleným Milánem, a světové proslulosti Benátek nebo Verony se vůbec neblíží. A je to vlastně dobře. Protože kdo překoná ten povrchní pohled na zdánlivě neatraktivní sídlo a přeci jen se vydá do Turína, rozhodně litovat nebude.
Město má rozsáhlé historické jádro stojící na šachovnicovitém půdorysu ulic, které jsou lemované vznešenými paláci. Postaveny byly vesměs za vlády savojských dynastií, a některé z nich byly zařazeny na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Spolu se skvostnými kostely, na jejichž stavbě se podíleli nejlepší umělci své doby. Kdybyste si to chtěli prohlédnout všechno dopodrobna, týden vám nebude stačit.
Torino, Gran Madre del Dio
Mezi kostely a paláci
My začínáme prohlídku Turína klasicky, tedy na náměstí Piazza Castello, v jehož centru stojí skvostný Palazzo Madama, někdejší rezidence savojských regentek (odtud jméno). Budovu, která v 19. století krátce sloužila i jako sídlo prvního senátu sjednocené Itálie, dotvořil začátkem 18. století elitní architekt Filippo Juvarra.
O kousek vedle se nachází obrovský královský palác. Nás však z řady krásných staveb kolem náměstí Piazza Castello nejvíce zaujal zvenku nenápadný kostel sv. Vavřince (San Lorenzo), který dříve příslušel k hlavnímu sídlu savojských vévodů. Jeho interiér je fascinujícím výsledkem složitých průniků prostorových těles a vrcholí skvostnou kopulí. Jde o nezaměnitelný rukopis barokního architekta Guarina Guariniho, jehož umělecký vliv je znát i na některých stavbách radikálního baroka v českých zemích.
Torino, interiér kostela Gran Madre del Dio
Za královským palácem stojí turínská katedrála, jejíž největší atrakcí je tzv. turínské plátno, do něhož bylo podle tradice zahaleno tělo Ježíše Krista po ukřižování. Jde o jednu z nejvýznamnějších relikvií katolického světa, a ač vědecké expertízy dataci plátna zpochybnily a samotná relikvie je vystavována jen výjimečně – běžně spočívá ve velké kovové schráně – potkáváme v kostele řadu poutníků i z velmi vzdálených katolických zemí. Z Filipín či Kolumbie.
Do kopců nad městem
Odpoledne míříme k nábřeží Pádu (italsky Po), který je v Turíně ještě nepříliš velkou řekou. Mohutnými meandry se do Pádské nížiny rozlije až o pár desítek kilometrů dál. K řece vede z Piazza Castello nádherná třída nazvaná stylově Via Po (Pádská ulice). Lemují ji dlouhá podloubí s četnými restauracemi, kavárnami, antikvariáty a menšími obchody. A když se Via Po přiblíží k řece, rozevře se do monumentálního náměstí Piazza Vittorio Veneto, jehož protějšek na protilehlém břehu řeky tvoří klasicistní fasáda chrámu Gran Madre del Dío na vysokém podstavci.
Symetrie i estetika jsou dokonalé.
Torino, Bazilika Superga
Posledním cílem je Bazilika Superga, obrovský barokní kostel s nekropolí savojských a sardinských vládců. Jde zřejmě o nejvýznamnější dílo Juvarrovo. Dostat se „až tam“ znamená překonat převýšení 400 metrů, což je možné buď železnicí, nebo autobusovou linkou. Nahoře oceňujeme jak vynikající architekturu a výhled na město s Alpami v pozadí. Stejně jako fakt, že je zde o poznání menší horko než dole ve městě.
Jak automobilové město zatočilo s auty
Pobyt v Turíně působí příjemně i proto, že celé historické centrum je uzavřené pro automobilovou dopravu a provoz je výrazně limitován i v dalších částech města.
To může působit paradoxně v lokalitě, která proslula jako sídlo automobilového koncernu FIAT založeného již v roce 1899. Tato firma, dnes součást společnosti Stellantis, hrála důležitou roli v tzv. italském hospodářském zázraku po 2. světové válce.
Torino, pohled z Egyptského muzea na Piazza Carignano
Bývaly doby, kdy se vlastnictví „fiatky“ počítalo za znak příslušnosti ke střední třídě.
Jenže doby, kdy na náměstí Madama a v dalších částech turínského centra popojížděly nekonečné řady čoudících aut, dnes připomínají leda tak zažloutlé fotografie. Město je vstřícné k pěším a cyklistům, veřejná doprava funguje spolehlivě, zásobování obchodů je omezené na striktně vymezené hodiny a v širším centru města prakticky není možné zaparkovat.
Když večer sedíme ve venkovním prostoru jedné z pizzerií na hlavní ulici Via Milano, v atmosféře typického italského „chiacchierare“ – tedy klábosení – a kolem občas projede leda tak tramvaj, městský autobus a výjimečně nějaký kurýr výhradně na kole, dere se na mysl otázka: kde se v Praze, Brně a dalších českých městech stala chyba?
Do Alp a mezi vinice
Pobyt v Turíně dělíme rovným dílem mezi město samotné a jeho atraktivní okolí.
První výpad vede na západ k francouzské hranici do letoviska Bardonecchia. Vlakem to do této nejzápadnější italské lokality trvá něco přes hodinu. A stojí to za to. Kotlinu lemují impozantní třítisícovky, městem protéká divoká říčka a ve vzduchu jsou cítit „opravdové hory“.
Na pěší trase Mussotto – Guarene, pohled k východu
Susa, pohled od jihu na kostel Madonna delle Grazie
Abychom si jejich panoráma pořádně užili, vyrážíme na asi tříhodinový okruh po okolí, úbočím hory Poggio Tre Croci. Sahá do výšky 2 117 metrů nad moře. V nádherné vesnici Mélezet, do níž posléze sestoupíme a která je prošpikovaná původními dřevěnými domy, právě probíhá místní trh a z nabídky sýrů, salámů, medů a dalších produktů přecházejí oči.
Další den vyrážíme z Turína na jih na rozhraní proslulých krajů Langhe a Roero, kde za hlavní centrum platí město Alba. Z vlaku vystupujeme o stanici dříve a míříme pochodem mezi vinicemi do chválené vesnice Guarene s dominantním hradem na výrazném kopci.
Bardonecchia, pohled ze stezky Sentiero Paradiso, k východu na Monte Jafferau a údolí Valle di Rochemolles
Vysoký „rating“ místa se do písmene potvrzuje a nakonec si ho užíváme víc, než jsme si dokázali představit. Když totiž dorazíme na okraji obce do uměleckého parku Sandretto Re Rebaudengo – řekněme muzea moderního umění pod širým nebem – blíží se od západu olověné mraky a brzy začíná vzdálené hřmění.
To postupně zesiluje, až přechází v nepřetržitý akustický efekt posléze doprovázený křižováním blesků: to už na nic nečekáme a spěšně se stahujeme do centra obce, abychom těsně před spuštěním lijáku našli útočiště v jedné z místních vináren, které vedle ochutnávek nabízejí i exkurze do okolních vinic.
Majitelka má nepravděpodobnou shodou náhody známé v Praze, za což si po přejití nepohody „vysloužíme“ odvoz do pět kilometrů vzdáleného města Alba. Jeho ulice laděné do růžova se po dešti znovu probouzí a výlet končíme v jedné z četných prodejen lanýžů, kterými je tato lokalita proslulá.
Mohlo by se hodit:
|
