Nepřekonatelným hříchem jsou tisíce „zámečků lásky“ rozvěšených na romantických mostech celého světa. Pár, který ho někde na výletě přicvakne, by se měl rozejít. Do roka a do dne!
Ale není to bohužel zdaleka jediný turistický přešlap. Na co byste si měli dát ve světě nejen o prázdninách pozor?
1. Nevědomost
„Hlavně aby tam bylo teplé moře a studené pivo!“ zní heslo řady českých dovolenkářů. Je jim úplně jedno, jestli to najdou v Tunisku, Egyptě, Thajsku, nebo v Chorvatsku.
Cizí země je pro ně jen kulisa prázdninového odpočinku, nic víc. Jenže nejkrásnější na cestách je přece hlad se něco nového dozvědět. Cesta je podnět k tomu, aby člověk celou noc googloval, běžel do knihovny, vyptával se.
Každá z více než dvou set zemí světa má fascinující dějiny, v každé se odehrávají bizarní politické tahanice, jsou tam geografické zajímavosti, památky chráněné organizací UNESCO. Tisíce podnětů ke studiu, přemýšlení a diskusím. Kdo tento rozměr cestování ignoruje, okrádá sebe.
Proč Thajsko jako jedna z mála asijských zemí nikdy nebylo obsazeno evropskými kolonisty? Proč mají na Islandu tak dokonale zmapovaný rodokmen většiny obyvatel? Jaké byly důvody občanské války mezi Tamilci a Sinhálci na Srí Lance? Vyrážet do světa bez zvídavosti je rozhodně jedním z největších hříchů pod sluncem.
2. Zaslepenost
Francouzští psychologové popsali na japonských turistech tzv. pařížský syndrom, jehož podstatou je spor natěšené cestovatelské mysli se skutečností. Japonci si před cestou do Paříže na základě romantických filmů a knih vysní úžasnou metropoli plnou památek, kultury, umění a vzdělaných, příjemných a přátelských lidí. Jenže v Paříži jim pak nikdo nerozumí, okrade je taxikář, seřve je nerudný číšník. Cizí země je jiná než vysněný obraz. Reálná zkušenost je stresující. Psali jsme: Čekají Paříž z filmů a realita je šokem. Japonci z toho i zvracejí.
Kdo nebyl na Champs-Élysées, nebyl v Paříži. Tento snímek nicméně vznikl během Dne bez aut. (1. října 2017)
Pouliční prodejci v La Chapelle jsou některými obviňováni z obtěžování žen.
„Citliví cestovatelé se mohou zhroutit. Když se jejich vysněné představy střetnou s realitou, může u nich propuknout krize, která končí až psychózou,“ vysvětluje francouzský psycholog Hervé Benhamou. Obrana? Nestavte si vzdušné zámky a netěšte se příliš.
Cizí země bude většinou úplně jiná, než jste si mysleli. A rozhodně nebude jen krásná. I proto jezdím tak rád do „špinavých a nebezpečných“ zemí, jako jsou třeba Bangladéš nebo Pákistán. Nic tam neočekávám, a proto nemůžu být zklamán.
3. Spěch
O dovolené má část lidí touhu stihnout co nejvíc. Zběsile skáčou z místa na místo, aniž by měli čas zastavit se, rozhlédnout, nasát atmosféru místa, nechat ji na sebe působit a něco z ní pochopit. Těm, kdo sice mají peníze, ale nemají čas, vycházejí vstříc cestovní kanceláře, v jejichž katalozích najdete nabídky typu „Indie za osm dnů“. Panebože! Indie je více než čtyřicetkrát větší než Česká republika.
Výsledkem je jen štvanice po Dillí, Tádž Mahálu a několika dalších indických pamětihodnostech, na kterou doma za pár týdnů zapomenete. Těkání na cestách vyvolává pocit zmatku. Tisíce vjemů, zážitků a nových věcí nejsou výhrou, ale prokletím.
Méně je více, což platí i na cestách. Dopřejte si luxus marnotratného plýtvání časem. Někam přijet, zdržet se tam pár dnů, neřešit, že už jsem měl být dávno někde jinde, protože jinak to přece nestihnu. Přečtěte si knihu Líný cestovatel - Umění pomalého cestování od Dana Kierana.
4. Sezonnost
Absolvovali jste už někdy první prázdninový den cestu autem na Jadran? Pak už jistě víte, že nikdy více. Dálnice jsou ucpané, hotely a kempy předražené, pláže přeplněné.
Podobné je to na Islandu v létě, v Thajsku o Vánocích nebo ve Schladmingu o rakouských jarních prázdninách. „Proboha, co tam ty lidi táhne?!“ říkáte si v duchu nevěřícně. Kdyby cestu jen trochu posunuli, ušetřili by a ještě si to víc užili.
Proto jezdím do Indie za monzunu, do Tater v říjnu a na české řeky v květnu. Jsem tam skoro sám, protože všichni jsou právě někde jinde. Tam, kde je zrovna turistická sezona.
5. Povýšenost
Řada turistů se cítí nejspokojeněji za zdmi resortu, které je chrání před všední realitou země, kam přijeli opékat svá těla na pláži. Domorodce považují za podřadné, přezíravě se s nimi snaží bavit česky a zlobí se, že jim nikdo nerozumí. „Já bych ty balkánský špinavce naučil uklízet“ - přesně tak zněl výrok, který jsem před pár lety zaslechl v uličkách Dubrovníku.
Občas si vzpomenu i na Američanku, která ve vesničce Thulo Syabru v nepálském Langtangu chtěla místní ženy naučit „nejlepší jablečný koláč na světě podle fantastického receptu mojí mámy z Iowy.“ Prý aby Nepálci jedli i něco pořádného, a ne jen tu svoji hnusnou rýži.
Strach z neznámého a tendence považovat svou kulturu za nejlepší je zcela přirozeným obranným psychologickým mechanismem, ale nesmí se to přehánět. „Podrob se mravům každé země, jež neshledávej ani divnými, ani směšnými nebo divokými, vyjma mravů kanibalů,“ napsal už v roce 1917 v knize Turistický katechismus Jiří Guth-Jarkovský. „Jen zbav se svých předsudků, a přihlédneš-li pak blíže, shledáš, že každý obyčej má svoje zdůvodnění.“
6. Naivita
Katalogy cestovních kanceláří nabízejí úžasný, dokonalý svět. Cestování je podle nich plné výhradně příjemných zážitků. Blankytně modré nebe bez jediného mráčku, východy slunce nad zasněženými vrcholky hor, ledové drinky na hotelové terase s výhledem na moře, západy slunce nad palmovými háji.
Turistický resort v egyptském Šarm aš-Šajch
Připomíná to slavnou hlášku Oldřicha Nového ve filmu Kristián (1939). Když se úředníčka cestovní kanceláře, který v životě nevytáhl paty z domova, zeptá slečna v baru Orient, jaké že to kouří cigarety. Kristián se zasní a s pohledem upřeným kamsi do dáli zastřeným hlasem povídá: „Poslední vzpomínka z mé egyptské cesty. Vzpomínám si jasně na ten okamžik, kdy jsem si je kupoval v Kairu. Byla tropická noc, palmy šuměly, moře zpívalo svou ukolébávající píseň, cikády toužily po svém bledém milenci Měsíci a noc voněla skořicí a kávou.“ Romantická, voňavá, bezpečná, čistá a samozřejmě „neobjevená“ exotika.
Jenže ráj neexistuje. V cizích zemích je často bída, může se vám tam něco stát, leckde potkáte mraky turistů, budou vás obtěžovat žebráci, chytnete průjem, okradou vás. To je realita cestování. Čím dříve to člověk přijme, tím lépe pro něj.
7. Stádnost
Léta jezdím do Istanbulu, města na Bosporu, do kterého jsem se před lety beznadějně zamiloval. V létě 2013 se tam začali objevovat zvláštní turisté, které jsem tam do té doby neviděl. Pamětihodnosti obcházeli s jakousi knihou, ze které si navzájem předčítali pasáže, a divně se při tom usmívali. Tu knihu napsal Dan Brown, jmenuje se Inferno a je přihlouple mystická.
Právě v Istanbulu vrcholí snaha zachránit svět před ničivou bakteriologickou zbraní šíleného vědce, který stopy zašifroval do nejrůznějších památek. Tisíce zevlounů mu na to skočily stejně trapně, jako když Američané přiletí do Prahy s představou, že ve staroměstských pivnicích potkají Švejka objímajícího se s Kafkovým Josefem K.
Dalším projevem cestovatelské stádnosti jsou „módní“ destinace: Tádž Mahál, Angkor Wat, Machu Picchu, Benátky, Český Krumlov a další. Proč jsou všichni tak zoufale neoriginální? Nedaleko polských Kielců je vesnička Kokot. Ideální neobjevené místo na dovolenou!
