Na konec světa, na východ
Pobyt v Evropě sice rozšiřoval cestujícím obzory, ale mnozí cítili, že za hranicemi „civilizovaného“ světa na ně čeká mnohem větší dobrodružství.
Říkalo se jí The Overland neboli Pozemní. A později též, podle nejcharakterističtějších poutníků, Hippie Trail – Stezka hipíků. Udávala nepřesně vymezenou cestu, tedy spíš vektory vedoucí k cílům na Dálném východě. Cílům, které se od sebe lišily jak geograficky, materiálně, tak ve spirituální rovině.
Důvody, proč se na ni lidé vlastně vydávali, byly stejně rozmanité jako prostředky, které si k tomu vybírali.
Touha poznat mystikou opředená místa ležící na opačném konci světa se v nich mísila s touhou poznat sebe sama. Dá se říct, že pro většinu z těch, kteří se na trasu dlouhou přibližně šestnáct tisíc kilometrů vydali, byla cílem sama cesta. Od základů totiž měnila jejich pohled na přítomnost a život. Byla pro ně léčbou všeho, co tehdy nabízel vyspělý Západ.
Stezka hipíků začala jako první nezávislá cestovatelská událost v moderní Asii, nakonec se však stala poměrně masovou záležitostí. Jestli jí v roce 1967 prošlo, podle odhadů cestovatelských žurnálů, zhruba kolem tří tisícovek lidí, v první polovině sedmdesátých let ji už absolvovaly vyšší desítky tisíc lidí ročně.
Do značné míry přitom změnila tradiční organizovanou turistiku i pohled na to, jak dnes cestujeme. Jak píše ve studii Grant Szuveges, dala vzniknout fenoménu nezávislých cestovatelů – prvních novodobých batůžkářů, kteří nechtěli o odlišných kulturách jen číst v novinách, ale chtěli je poznávat na vlastní oči.
Výpravu na východ brali jako velký transformační proces, který vnímali všemi smysly. Ovšem zdaleka ne každý, kdo ji absolvoval, tuto terapii unesl.
