V takovém a podobném tónu píší deníky při příležitosti nadcházejícího hodnocení Ohodnocovací technickou komisí Mezinárodního olympijského výboru, která přijíždí do města, aby v následujících pěti dnech provedla analýzu kandidatury Toronta. A dodávají, že když Baron Pierre de Coubertin v roce 1894 založil novodobé olympijské hry, nechtěl jen obnovit hry antického Řecka, ale především chtěl prostřednictvím sportu přivést všechny národy ze všech koutů světa na společné setkání.
Zdálo by se, že myšlenka uspořádat hry v Torontě, nemá odpůrce. Bohužel má. Existuje zde několik levicových organizací, které rozviřují kolem eventuálního konání her v Torontě opoziční akce. Poukazují na to, že by uspořádáním světového sportovního klání utrpěli hlavně lidé se slabým sociálním zázemím, jako jsou bezdomovci či nezaměstnaní apod. Organizace zvaná BNC, zkratka parafrázovaného sloganu „The bread Not Circuses“(silně připomíná heslo hrami posedlých Římanů The Circuses Not Bread – Hry, ne chleba), patří k jedné z nich.
Situace se v poslední době dostala do "limelightu", neb došlo ke střetu těchto “soucítitelů” s vrstvou, která má naopak eminentní zájem na tom, aby se hry v Torontě uskutečnily – stavebních dělníků. A tak se stalo, že odborové svazy a profesní asociace stavebních dělníků, jenž zpravidla nejsou konzervativně a pravicově laděné, ostře vystoupily proti BNC. Situace šla tak daleko, že stavební dělníci před několika dny vtrhli na jeden z propagandistických mítingů BNC a velmi hlučně přerušovali proslovy jednotlivých funkcionářů organizace. Mítink musel být přerušen a celá akce skončila fiaskem.
Na rozdíl od těchto nepočetných organizací připadá široké veřejnosti myšlenka, že LOH okrádají nebo odírají chudé a připravují je o jídlo, naprosto zcestná a podivují se nad tím, že se jí vůbec tolik pozornosti věnuje. Kanadské sociální jistoty jsou enormně vysoké a v naprosté většině případů bohužel nemotivují k hledání práce, které je - speciálně v Torotně -, stále dost. Nemůže být lepšího důkazu než fakt, že ontárijský konzervativní premiér (PC) Mike Harris po svém prvním zvolení v roce 1995 zpřísnil do té doby více než blahé podmínky příjemcům sociálních podpor. Což mělo za důsledek, že pouhý měsíc po reformě se více než sto tisíc ontárijských nezaměstnaných ocitlo v pracovním procesu.
Stavební společnosti, jež na torontských hrách (uskuteční-li se) vydělají miliardy a vytvoří na tisíce pracovních příležitostí, mají pochopitelně enormní zájem přispět k pozitivnímu rozhodnutí. Dělníci a ostatní zainteresovaní v tomto odvětví nechtějí ponechávat nic náhodě. Je to přirozené. Pro dělníky ve zmíněném resortu je olympiáda něco jako nejúspěšnější sezóna pro rybáře. Naopak, jejich největší překážkou (stejně jako ve všech ostatních oborech) je katastrofální daňový systém, ze kterého jsou organizace, jako je BNC a pochopitelně a ti, kteří požívají sociálních podpor, živeni. Kanadské daňové podmínky jsou v porovnání se sousedními USA neúměrně vysoké a jsou v posledních letech příčinou odlivu profesních špiček ve všech odvětvích (viz článek Problém zvaný Brain Drain z 9.9.99).
Další zajímavá ironie tkví ve skutečnosti, že stavební dělníci, příslušníci střední třídy, mají v Kanadě (pokud neprobíhá hospodářská recese) v porovnání s ostatním západním světem vysokou životní úroveň, nejsou však zdaleka těmi, proti nimž je militantní aktivita BNC namířena.
Je Toronto bezproblémové město? – samozřejmě není. Jeho představitelé se otevřeně hlásí k nedostatkům, jako jsou sociální a ekonomické potíže a tenze, kterým ovšem čelí každé jiné moderní velkoměsto na světě. Ovšem je nutné popravdě říct, že jich má mnohem méně, než většina ostatních světových měst. Je třeba také zdůraznit, že Kanada má velice vyspělou demokracii a respektuje disent. V tomto ohledu Toronto bere v potaz jisté pochybnosti minoritních skupin, které nechtějí, aby se olympiáda pořádala právě zde, protože podle nich pořádání představuje finanční rizika a nežádoucí závazky. Ovšem již ve shora uvedených argumentech, ke kterým nelze nepřipočítat počínající severoamerickou a světovou ekonomickou nejistotu, je olympiáda tím nejlepším, co může Toronto, potažmo Kanadu potkat.
Proč máme zájem ukázat naše město miliardové audienci lidí na celém světě? Proč máme zájem vytvořit 116 000 minimálně ročních pracovních příležitostí? A aktivitu v hodnotě 5,6 miliardy dolarů a získat dědictví ze sportovních zařízení, dostupná ubytovací zařízení a přestavbu nábřeží jezera Ontário v Torontě? – ptají se spontánně deníky a samy formulují i odpověď.
Tyto věci jsou kompetice hodny, nemluvě o celonárodním vzrušení a hrdosti, které přicházejí s pořádáním každé olympiády. Faktem je, že jsme starší, zkušenější a moudřejší, než jsme byli v době, kdy jsme kandidaturu na pořádání LOH 1996 prohráli s Atlantou. Je nám jasné, že pro všechny sporty je z geopolitických důvodů Peking v čele závodu. Na tom ale nesejde. Vždyť ne vždycky vedoucí běžec vyhraje zlato. Kanaďané mají bohaté zkušenosti s rolí outsidera, který v cílové rovince překvapil.
Z ontárijského Bramptonu své čtenáře srdečně zdraví a každý den úsměv přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com
