V okolní krajině panuje v tuto ranní hodinu obvyklý klid. Vody řeky Mae, v nichž se zrcadlí stromy tropického pralesa, plynou dolů do údolí a v prvních slunečních paprscích se třpytí těžké krůpěje rosy. I když středisko pro výcvik mladých slonů poblíž severothajského Lampangu je zatím opuštěné, je patrné, že slon je zde stále mírou všech věcí. Všude kolem se povalují několikatunové týkové kmeny, na nichž se mladí sloni učí nosit a ukládat břemena. Pao Kchun, jeden z pracovníků této sloní školy, stojí na cvičišti a dívá se do koruny kvetoucího bambusu, který se už brzy skácí k zemi. Tyto štíhlé obří traviny totiž vykvetou jen jednou a pak umírají.
"Náš ředitel založil tuhle školu už před více než třiceti roky," říká vrásčitý muž, jemuž tu nikdo neřekne jinak než Strýček Pao, "ale bambus ještě nikdy tak nevykvetl. Je to znamení smrti." Tento pětapadesátiletý muž, který se většinu života točil kolem slonů, je na slovo vzatý odborník. Zároveň je také jako každý domorodec trochu pověrčivý. Copak každý mahaut neví, že slon se víc než jakékoli jiné zvíře bojí všeho, co nějak souvisí se smrtí? Nezešílela snad nedávno jinak mírumilovná slonice, když se při koupání náhodně dotkla chobotem mrtvé myši? A co svědectví barmských pašeráků, kteří viděli, jak sloni odnášejí na míle daleko pozůstatky svých mrtvých druhů a zakrývají je hromadami větví, jako by chtěli ve svém teritoriu zahladit stopy smrti?
Z blízkého křoví se začíná ozývat praskot a temné funění. A už jsou tady - pomalu a majestátně vycházejí na volné prostranství: ...jedenáct, dvanáct, třináct dospělých slonů a čtyři slůňata. Mahauty není za jejich plandajícíma ušima téměř vidět. Je to až mystický obraz harmonie mezi těmito obřími potomky slavného Kálá Nága z Knihy džunglí a jejich drobounkými a zranitelnými pány. Je tato fantastická podívaná pro dnešní Thajsko ještě typická? Je pár stovek metrů odtud, na silnici číslo 107, duní těžké náklaďáky schopné odvézt až dvacet tun týkových stromů. Nepatří tedy pracovní sloni už minulosti? "Mám z toho trochu strach," tvrdí strýček Pao. "Teď, když práci slonů v Thajsku oficiálně zakázali, poptávka po cvičených slonech klesá. Věřím ale, že naše škola nezanikne.
Thajci inteligentní chobotnatce milují a denně přijíždějí desítky lidí, aby zhlédli naši drezúru." Dříve bylo slonů v Thajsku požehnaně. Byli nepostradatelnou součástí armády, pomáhali s mýcením pralesa, sloužili jako dopravní prostředky. Mohutné tlustokožce sice většinou nahradily stroje, ale přesto se i dnes thajská vláda snaží zachovat starobylé tradice a podporuje chov slonů. Také sloní školu u Lampangu financuje thajská vláda. I to ji dává naděje na přežití. V Thajsku dosud funguje několik výcvikových táborů, zcela v protikladu k vývoji v ostatních "sloních" zemích, jako jsou Srí Lanka, Indie, Indonésie a Malajsie, kde je řemeslo cvičitelů slonů na vymření. Jedině Barma a Laos ještě zůstaly chobotnatcům věrné. I když už to nikdy nebude taková sláva, jako když dávní siamští králové dokázali shromáždit několikatisícovou sloní kavalérii, jež jim pomáhala r ozšiřovat hranice jejich impéria.
Pro mahauta začíná den už ve čtyři ráno, kdy se vydává hledat svého slona, jenž se potuluje dva až šest kilometrů odtud kdesi v pralese, podle toho, co mu dovoluje řetěz na zadní noze. Úkryt slonů prozrazují zvonce pověšené na prsou, trus a stopy po řetězu. "Avšak zvířata jsou mazaná, když se jim nechce pracovat - chobotem si přehodí řetěz přes záda a do zvonce nacpou bláto," usmívá se Strýček Pao. Teď po ránu mají sloni po svém nočním putování za potravou podle velikosti v žaludku 100 až 200 kilogramů trávy, listí a bambusových výhonků. Aby to všechno mohli spořádat, spí jen dvě až čtyři hodiny, někdy v pohodlné poloze na boku, jindy vstoje. Slon je jako pěšák na pochodu - může současně jít, jíst i spát - a jako pěšák je také věčně hladový, málo odpočatý, a proto většinou mrzutý, když jde o výcvik.
Pao, stejně jako většina jeho druhů, je příslušníkem barmského horského národa Karenů, který chová slony od nepaměti. "Karenové jsou rození mahauti, po celé generace tráví život na hlavě slona," pochlubí se. Všechno jde podle plánu, krátce po východu slunce jsou už veškerá zvířata v táboře. Po přehlídce na cvičišti následuje koupání v blízké řece, které sice vypadá jako zábava, ale ve skutečnosti je to nezbytná hygiena. Na citlivé sloní pokožce se totiž přes noc uhnízdí tisíce parazitů, které je třeba spláchnout. Slon se také musí před namáhavým výcvikem ochladit a pořádně napít - denně vypije průměrně 200 litrů vody. A po očistě už následuje výcvik. Opravdu tvrdý výcvik.
Nejprve je třeba slony ustrojit: na záda dostanou tři silné pokrývky a na ně se usadí dřevěné jho upevněné vypolštářovanými popruhy pod břichem a na prsou. "Sloni se musí naučit kázni a společnému tempu, neboť v lese pracují ve skupinách," říká Strýček Pao. Začíná hodina "malé sloní násobilky". Chobotnatci na povel poklekají a vstávají. Poslouchají všichni až na mladého samce Kchampana, který stojí nehnutě na místě a kývá hrozivě nataženým chobotem. Jeho mahaut varovně zdvihá hůl opatřenou na konci dlouhým bodcem a slon si hned dává říct. "Na chytrého slona je jen zřídkakdy třeba použít tuto hůl, neboť takový tlustokožec má ještě v živé paměti, jak ho jako tříletého odvrhli od matky a zavřeli do těsné ohrady, kde se poprvé seznámil s ostrým bodcem na holi příštího pána," vysvětluje Pao.
"Dospělý slon vidí ve svém mahautovi stále dvě odlišné podoby - hodného přítele a tvrdého pána. A tak se z lásky ke svému příteli podrobuje nepříteli, neboť jsou jedna a táž osoba." Vidět tyto inteligentní tlustokožce při nácviku zdvihání břemen je úchvatná podívaná. Svaly na nohou a prsou těchto mohutných zvířat se napínají k prasknutí, když se snaží přepravit čtyřtunový týkový kmen. "Je velká škoda, že teď slonům zakazují pracovat," říká při pohledu na ně Strýček Pao. "Hlavně v džungli jsou nenahraditelní. Sloni tu jsou na práci, neboť jinak by tu už vůbec nebyli." l
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT: Tréninkové centrum pro výcvik mladých slonů se nachází 54 kilometrů severovýchodně od města Lampang v severním Thajsku. Dostanete se tam nejlépe autobusem z Lampangu směrem na město Chiang Mai - po cestě si musíte nechat zastavit na 37 kilometru. Odtud dojdete po úzké asfaltové silnici podle ukazatelů asi 2 kilometry na západ k výcvikovému středisku.
CO STŘEDISKO NABÍZÍ: V centru můžete shlédnout výstavu z historie chovu slonů v Thajsku, nebo se projet na slonech okolní džunglí či shlédnout hodinové sloní drezúry. Probíhají denně mezi 10 a 12 hodinou, vyjma státních svátků a letních prázdnin od března do května. Vstupné činí 50 bahtů (asi 40 Kč). Nabízejí tu i speciální atrakce - třeba - sloní orchestr či sloní "malíře". Některé výtvory sloní fantazie budí velký ohlas návštěvníků na výstavách ve velkých hotelech v Bangkoku.
NĚCO MÁLO O SLONECH: Sloni se požívají přibližně stejného věku jako lidé, 70 až 80 let. Mohou pracovat zhruba půlstoletí. Mladý dvanáctiletý slon na počátku pracovního života stojí v přepočtu asi 200 000 Kč, kdežto padesátiletý slon už jen desetinu. Kromě několika set divokých slonů je dnes v Thajsku 3 až 4000 domácích. V roce 1952 jich bylo 13 397, na přelomu století pracovalo v zemi nejméně 100 000 slonů. V Thajsku jsou sloni považováni za nositele štěstí. Thajci, kteří doufají, že se jim tak podaří změnit nepřízeň osudu, běžně zaplatí mahautovi pár bahtů za to, aby se mohli třikrát protáhnout pod sloním břichem.
SLONÍ SLAVNOSTI: Každoročně se v Thajsku konají velkolepé sloní slavnosti s bohatým programem, včetně populárních soutěží v přetahování lanem, v nichž slon hravě zdolá i stovku mužů. Můžete spatřit i sloní kopanou a zlatý hřeb programu - předvedení bitvy se slony. Nejznámější je sloní festival ve městě Surin (450 kilometrů od Bangkoku, festival se koná třetí týden v listopadu). Bývá přirovnáván k býčí slavnosti ve španělské Pamploně.
 Právě probíhá lekce číslo tři: sloni se učí ve dvojicích přenášet těžké kmeny z místa na místo. |
 Hodina začíná tak, že mahauti nejprve seřadí svá zvířata na cvičišti. |
