Naše výprava startuje ze Samarkandu, třetího největšího uzbeckého města. Z tamního letiště se přesouváme na hraniční přechod, od nějž je to do tádžického Panjakentu co by kamenem dohodil. Starodávné město s bohatou historií už je dnes lehce zašlé slávou, a na sovětském pomníčku moc městské turistiky neuděláte. Jako výchozí bod pro Fanské hory je však Panjakent ideální.
Ještě před odjezdem sháníme plynovou bombu, abychom v následujících dnech nepošli hladem. V městečku, kde bankomaty nedávají peníze, se to zdá jako úkol nadlidský. Prokletí, že na první pohled působíme jako turisté, tu ale nabývá značné výhody. Odkudsi se vyloupne tádžický stařeček, který nás pošle o dům dál k tamnímu plynovému magnátovi. Kupujeme kartuši a na cestu dostáváme i malou svačinku.
Tádžický hrdinaNezávislost na Sovětském svazu získal Tádžikistán v roce 1991. O rok později však v zemi vypukla občanská válka, která se táhla až do roku 1997. Od listopadu 1994 je u moci prezident Emómalí-ji Rahmón, fakticky stojí v čele země již od roku 1992. Za autoritářské vedení a porušování lidských práv je kritizovaný, pro místní je ovšem hrdinou. Kvůli těmto, ale i mnoha jiným okolnostem, je Tádžikistán nejchudší zemí Střední Asie. |
Vměstnaní v kufru tádžického taxikáře vyrážíme přes výmoly a prašné cesty do base kempu Artuch poblíž stejnojmenné vesnice. Po cestě pronášíme modlitby za naše batohy obligátně přikurtované na střeše auta.
Ve zbytku dne už zbývá jen krátké stoupání k jezeru Chuqurak ve výšce zhruba 2 500 metrů. Zde pod dohledem místního dobytku pokládáme stan a brzy se ukládáme k spánku.
Pod stíny velikánů
Že další dny v srdci Fanských hor budou krásné, jsme tušili. Že nám vezmou dech (doslova), jsme nečekali.
Od jezera se škrábeme do sedla Zyiorat (3 200 m). Těžko popsat výhledy na jezero Kulikalon, aniž by to neznělo kýčovitě. Je to zkrátka dechberoucí podívaná. Stoupáme cestičkami, které před námi už vyšlapala stáda ovcí, krav i oslů.
Jezero Chuqurak (3. srpna 2024)
Ze sedla Alaudin (3 780) se nám otevírá výhled na pětitisícovky pokryté ledovcem. Potkáváme ruské horolezce a sny o Pik Zamok, Mirali, Pik Energie i Čimtarze, nejvyšší hoře Fanských hor, jsou najednou skutečné. Průsmykem Čimtargy ve výšce 4 750 noha turisty projde, doporučujeme ale pečlivou aklimatizaci.
I další jezera na našem treku nás utvrzují v tom, že jsme na místě naprosto unikátních rozměrů. Ani všechny odstíny zelené a modré by nepopsali to, čeho jsme svědky. U jezera Alaudin určitě doporučujeme spát. Vitální Tádžik v letech pravidelně udržuje okolí jezera a za pár drobných vám připraví i plov. Na místě je taktéž pitná voda i něco, co připomíná toaletu.
Možnosti pro pěší turistiku jsou ve Fanských horách opravdu nekonečné, a popsat je v jednom článku se zdá prakticky nemožné. Kromě tradičního okruhu kolem Čimtargy se také vyplatí vydat k jezeru Iskanderkul, a od něj na přechod sousedního Hissarského hřbetu skrz sedlo Gaznok.
Sedm jezer, sedm barev
Na druhý tádžický trek jsme se přesouvali až k západnímu okraji Fanských hor v soutěsce řeky Shing do údolí Haft Kul – doslova bychom to přeložili jako „Sedm jezer“. Jak už název napovídá, jedná se o sedm vzájemně propojených horských jezer, z nichž první je v nadmořské výšce 1 640 metrů a poslední v 2 400 metrech Celá trasa má zhruba patnáct kilometrů a nastoupáte něco kolem 800 výškových metrů.
Na treku „Sedm jezer“ (7. srpna 2024)
Nejníže položené jezero Nezhigon, jehož název souvisí s tádžickým výrazem pro řasy, díky vysokému obsahu minerálů a dennímu světlu mění barvy. I druhé jezero, Soya, dostálo svému názvu. Je vklíněné mezi skály, a v tádžickém jazyce znamená „stín“. U třetího jezera Gushor (bdělý) je provizorní kemp pro místní i turisty. I my jsme u něj složili hlavu a zažili tu několik krásných lidských setkání.
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností |
Zbylá jezera jsme si nechali na následující den. Čtvrtému tu říkají Nofin a jeho název odkazuje na pupeční šňůru. Možná proto, že leží přesně uprostřed Sedmi jezer a je protáhlé do téměř tří kilometrů. Páté jezero, Khurdak, je oproti němu prcek. V překladu znamená „dítě“.
Jezero Alaudin, u něhož je spousta místa na spaní. Voda je ledová, po sestupu ji ale ocení téměř každý. (5. srpna 2024)
Po stoupání se nám odhaluje předposlední vodní plocha s označením pro „rozkvétající místo“. Blankytně modrá voda Marguzoru je prostě neuvěřitelná. Musíte ji vidět na vlastní oči, jinak neuvěříte.
Ve výšce 2 400 metrů si hoví poslední jezero. Hazorchashma doslova znamená „tisíc pramenů“. Křišťálově průzračné jezero totiž napájí četné vodní zdroje. Krásný trek nám v každé vesnici zpříjemňovaly tádžické děti, které svým všetečným „hello“ vykouzlí úsměv na tváři každému turistovi.
TádžikistánMůže se hodit:
|
