Domnívám se, že každý máme rozdílný názor na toulky přírodou ve svém volném čase. Osobně jsem rád, když svou vycházku mohu spojit s poznáním místa, které má svou určitou historii nebo mi může vzhledem k mému věku připomenout zážitky před mnoha léty, připomenout staré dobré kamarády a prožít v tiché meditaci svůj vztah k přírodě. Dříve to byl také prožitek z extrémního výkonu, např. při sjíždění divokých řek na kajaku nebo při horolezeckých výstupech. Proto jsem se ve Vysokých Tatrách rozhodl, že si prověřím, ve svém věku, zda jsem ještě vůbec schopen po těžkých zdravotních problémech podniknout náročnější vycházku. Vybral jsem si výšlap od Štrbského plesa po červené značce na Popradské pleso, kdy budu muset zprvu překovávat asi 130 výškových metrů a posléze sestoupím po horské pěšině k symbolickému cintorínu u Popradského plesa. Cestu jsem zvládl velmi dobře pod modrou oblohou s nádhernými výhledy do Mengušovské a Zlomiskové doliny (je uzavřena pro turisty). Symbolický cintorín pod strmými stěnami Ostrvy v limbovém háji je ojedinělou památkou nejen i nás, ale i v zahraničí. Tatranská komise Klubu československých turistů se ujala v roce 1936 myšlenky akademického malíře Otakara Štáfly z Prahy a jeho manželky Vlasty, která zprvu psala dívčí románky dle požadavku tehdejší doby. Teprve její črta "Kavče z Dračích skal" (1945) dokazuje její talent. Stejně jako její manžel byla nadšenou horolezkyní a do dnešního dne si dobře pamatuji na její prvovýstup v severozápadní stěně Volové věže, kterým jsem několikrát vystoupil na vrchol. Dominantou symbolického cintorínu je kaple obklopená detvanskými kříži, na balvanech bylo před lety dle informačního letáčku umístěno 237 památných tabulí s 372 jmény. Počet obětí neustále roste, proto není možné, aby každý horolezec, který ukončil svou lásku k velehorské přírodě svou smrtí při horolezeckém výstupu, měl svou tabuli. Souhlas na umístění se uděluje především těm, kteří se přičinili o rozvoj turistiky, horolezectví a lyžařství ve Vysokých Tatrách a nemuseli zahynout tragickou smrtí ve Vysokých Tatrách. Proto zde nemůže chybět pamětní deska autora myšlenky na založení symbolického cintorínu Otakara Štáfly a jeho manželky Vlasty, kteří zahynuli 14. 2. 1945 při americkém náletu v Praze. Je zde i pamětní tabule význačného slovenského horolezce ing. Jozefa Psotky, který zahynul po úspěšném výstupu na Mount Everest 16. 10. 1984 při sestupu. Byli jsme na společném zájezdu na západní Kavkaz před několika desítkami let, stejně jako s fotografem Vildou Hecklem. Proto mě překvapilo, že na symbolickém cintorínu jsem nenašel pamětní desku 14 horolezců československé expedice, kteří zahynuli 31. 5. 1970 pod nejvyšší horou Peruánských And Huascarán pod lavinou, která ničivě smetla a pohřbila vše, co bylo pod vrcholem následkem velkého zemětřesení. Ve skupině byl i Vilda Heckel a další známí horolezci, kteří se zasloužili o propagaci Vysokých Tater. V propagačním letáčku jsem neobjevil jejich jména, překvapilo mě, že ani dozorce dokonce na cintorínu o nich nikdy neslyšel. Svou vycházku jsem ukončil snadnější cestou na zastávku Popradské pleso tuším po modré značce.
13. září 2001
