Když přijde řeč na švýcarskou literaturu, obecné povědomí zpravidla začíná i končí u příběhů Heidi, děvčátka z hor. Jak to, že zemi železnic neproslavily v literárním světě spíš než vyprávění o sirotkovi nějaké pohádky o mašinkách?
Začít můžeme rovnou zrozením. Bylo, nebylo. Psal se rok 1847, když první trať spojila Curych s lázeňským městem Baden. Projektoval ji inženýr Negrelli, tvůrce slavného pražského viaduktu, jehož jméno dnes v Curychu nese moderní lávka pro pěší nad kolejištěm.
 |
Švýcaři odjakživa počítali každý frank. Ne, že by byli kolenovrti, jen moc dobře věděli, jak se na každý peníz musí v nehostinné horské krajině nadřít. A tak když začaly vlaky před 175 lety jezdit napůl prázdné, protože lázeňští hosté plnili vagony vždy jen v jednom směru, povýšila první železnice na pekařskou dráhu. Dostala název Spanisch Brötli Bahn, nasládlé housky koupíte v Curychu i dnes.
„Ráno jezdili z Curychu lidé a do Curychu plné bedny pečiva, odpoledne se to otočilo, jen bedny už byly prázdné,“ vykládá můj průvodce curyšským železničním zákulisím Thomas Kraus. Potomek švýcarské matky a českého otce se narodil v Kalifornii, léta řídil švýcarské vlaky a na penzi o nich nadšeně vypráví turistům. I jeho příběh by vydal na pěknou pohádku, ale o sobě pan Kraus mluvit nechce. Jsme tu přece kvůli vlakům.
Pohádka o hodinách
„Koukejte na ty hodiny,“ obrací Kraus pozornost k ciferníku nádražní časomíry. „Toto jsou nejpřesnější nádražní hodiny na světě, každou minutu se jejich vteřinovka zastaví, protože se seřizují na všech stanicích v celém Švýcarsku centrálním impulsem.“
Nádražní časomíry se seřizují každou minutu.
Vlakologie. Curyšský hotel 25hours nabízí unikátní výhled.
Moment, ale ten ciferník je tuze povědomý! Psal se začátek 21. století, když se švýcarské nádražní hodiny znenadání objevily na displejích „jabkařů“ čili zákazníků kultovního výrobce spotřební elektroniky. Jenže počítačoví designéři jaksi opomněli, že tento ciferník je už od roku 1944 patentovaným vzorem.
„Spor o podobu časomíry se švýcarskými drahami přišel značku Apple docela draho, v mimosoudním vyrovnání vyplatila pěkných pár milionů franků,“ vybavuje si pan Kraus a už nás od hodin na peronu směřuje do curyšského podzemí.
Už už se těším, jak uvidím, odkud a jak se to „dětské“ kolejiště obdivuhodně hladce řídí. Vlaky tu sviští hustě, až z toho věčného otáčení pozorovatele rozbolí krk, ale toto tajemství nerozlouskneme. Do dispečinku na curyšském letišti nás z bezpečnostních důvodů nepustí.
Místo toho pan Kraus popisuje zádrhele výstavby tří podzemních nástupišť pod hlavním nádražím: „Stanici obklopuje voda, po stranách dvě řeky Limmat a Sihl, pod tím vydatné prameny, nedaleko jezero. Čerpadla se nezastaví a sloupy na peronech spíš než by podpíraly strop tak tlačí na podloží, aby se nezdvihalo.“
Vzduchotechnika: odtud se v létě klimatizuje a během zimy topí v objektech curyšského nádraží díky rozdílu teplot v řece venku a uvnitř.
Podzemí: Dřív tu bývali zavaleni kufry, ale to odpadlo díky kolečkovým zavazadlům. Dnes tu odbavují převážně jízdní kola.
Ale nejsou tu jen perony. Pokračujeme hlouběji a nalézáme další, paralelní svět. Z původních dvou kolejí v roce 1847 jsou jich po 175 letech desítky a zázemí stanice připomíná spíš moderní obchoďák než nádraží. Zásobování se koná skrze sofistikovanou síť podzemních komunikací a parkovišť.
Načež pan Kraus otevře ohromná vrata a za nimi chirurgicky čistý sál. Železniční nemocnice? Kdeže. „Vítejte v centru vzduchotechniky. Klimatizaci nádražních obchodů zajišťuje voda z řeky: v létě s její pomocí ochlazujeme vzduch, v zimě ohříváme. Samozřejmě vše je udělané tak, aby se voda změněné teploty nedostala do řeky.“ Švýcarský smysl pro detail v praxi.
Pohádka o kaviáru z Alp
Slyšeli jste někdy o alpském kaviáru? S vydatnými průsaky zápasili tuneláři i na jiných železničních stavbách Švýcarska, nejen v Curychu. Než by relativně teplou vodu z tunelů odváděli rovnou do ledové alpské bystřiny, čímž by nevratně proměnili její život, vymysleli před pár lety originální projekt.
Nazývá se Tropenhaus Frutigen a poblíž nového transalpského tunelu Lötschberg (35 km) z roku 2008 tady pěstují ve sklenících díky ohřáté vodě z tunelu banány, papáje i manga a také chovají jesetery, z nichž získávají alpský kaviár. Ten bývá k dostání jako luxusní specialita v rekreační alpské oblasti Berner Oberland jižně od švýcarské metropole.
Velkolepý příjezd Zentralbahn po viaduktu přes řeku Aare na nádraží Interlaken Ost.
V těchto místech, konkrétně na nádraží v Interlakenu, startuje pozoruhodná železniční pouť moderní jezerní úzkokolejkou do Luzernu. Na dvouhodinovou vyhlídkovou výpravu přes průsmyk Brünig (1 000 m n. m.) prodává společnost Zentralbahn jízdenku dokonce i do kabiny ke strojvůdci.
„Není to pro nás zásadní byznys, spíš taková milá pozornost pro fanoušky železnic,“ říká obchodní ředitel dopravce Stefan Pfister. Těchto jízdenek prý prodá maximálně desítky za rok, ostatně při ceně 490 franků pro jednoho (nebo 650 franků pro dva společně cestující pasažéry) za dvouhodinovou jízdu není divu. Samozřejmě nelze řídit, jen koukat.
Strojvůdce za jízdy nesmí mluvit, a tak pan Pfister vykládá místo něj: „Tato trať je plná zvířat, často tu přes koleje přebíhají kamzíci nebo lišky, občas i vlk. Naštěstí vlaky tu kvůli ozubnici musí jezdit pomalu, nanejvýš čtyřicítkou, a tak se dá většinou včas zastavit. Pro cestující je to zpestření, ne tak pro strojvůdce.“
Pohádka o zakladatelích
Jsme zpátky v Curychu a pan Kraus líčí další příběhy z dřevních dob švýcarských železnic. Pekařskou dráhu už jsme probrali na začátku, teď se vydáváme do Alp, konkrétně na Gotthard. Dnes pod tímto masivem vede nejdelší (57 km) a nejhlubší (2 300 m) železniční tunel světa, v roce 1882 tam otevírali tehdy také nejdelší původní tunel (15 km).
Přehlídka vlaků v Curychu: zleva TGV, Railjet a švýcarský dvoupatrový vlak intercity.
„Tady před nádražím v Curychu stojí ohromná socha otce zakladatele této dráhy, pana Eschera. Všimněte si, že je k železnici obrácen zády a hledí na jih, do dáli k Alpám, ke své vysněné dráze, kterou se však nikdy nesvezl. Projekt byl tak složitý a nákladný, že během stavby zkrachoval a upadl v nemilost.“
Pak je tu pohádka o panu Riggenbachovi, vynálezci ozubnicového systému, díky němuž vlaky mohou jezdit i strmě do hor. V roce 1871 osobně otevřel první zubačku v Evropě na horu Rigi nad Luzernským jezerem. Místní farmáři se mu smáli, co za podivné stroje (původně se stojatým kotlem kvůli omezení výkyvů vodní hladiny uvnitř) tu funí po jejich pastvinách. Dráha ty farmy obsluhuje dodnes, navíc se stala světovou turistickou atrakcí.
Rigi: nejstarší zubačka Evropy jezdí od roku 1871.
Nebo pohádka o panu Locherovi, vynálezci nejstrmější železnice světa na dvoutisícovou skálu Pilatus nad Luzernem.
Drážní úředníci mu nařídili postavit jeden ze tří nejstrmějších úseků (až 48 %!) hned v údolních pastvinách, aby se nemuseli při bezpečnostních zkouškách drápat do hor kvůli něčemu, čemu naprosto nevěřili. Zubačka jezdí od roku 1889 dodnes.
Mohli bychom pokračovat ještě dlouho spoustou dalších pohádek, třeba o nejpřesnějších vlacích, o nejkrásnějších železničních výletech nebo o nejzábavnějších dětských vagonech. Jenže na tohle jakkoli nadšená slova nestačí, to se musí zažít. Kdy vyrazíte?
Dobrou vlakovou noc„Pokoj s výhledem na koleje? Vážně to chcete? Vlaky jezdí velmi často,“ diví se recepční hotelu 25hours na nádraží v Curychu. Považte: ležet v posteli a sledovat pěkně z nadhledu to husté kolejové hemžení – jaký lepší večerníček si ve vlakologickém Švýcarsku přát? A to není vše, v nejvyšším patře hotelu mají „trainspotting saunu“. Komu by to nestačilo, lze se dostat na exkurzi do řídících centrál švýcarských drah mimo Curych v Oltenu nebo v Lausanne. Pro cesty vlakem poslouží turistické předplatné Swiss Travel Pass (www.mojesvycarsko.com). |
