Vytvořit jej měl obr Vist, který prý hodil do jezera kus skály. A ten obr musel být skutečně ohromný silák, protože ostrov Visingsö, který měl podle pověstí tímto způsobem vzniknout, na délku měří čtrnáct kilometrů. Obklopený je vodami druhého největšího švédského jezera, Vättern, které v zimě občas zamrzá. Rovinatému kusu souše to mimo mrazivou sezonu propůjčovalo velkou míru bezpečí před nájezdníky.
Zabydlen byl už od doby kamenné, oblíbili si jej i vikingští jarlové a nakonec jej pro sebe zužitkovali Sverkerové, šlechtický rod, který položil základy první dynastii švédských králů. Čtyři z nich tu byli i pohřbeni, což Visingsö na jezeře propůjčovalo lesk důležitého správního a mocenského centra. Místa, které se sice v průběhu staletí stalo venkovem, ale v povědomí zůstávalo spojené s královskou korunou.
To spojení se, velmi netradičně, utužilo na počátku 19. století. To už sice leželo nové hlavní město Švédského království, Stockholm, o 300 kilometrů východněji, přesto si tamní panovníci na Visingsö vzpomněli. Hledali totiž nový zdroj dřeva.
V zemi, která je ze sedmdesáti procent pokrytá lesy, se to může zdát poněkud bláhové. Ale oni hledali dřevo poměrně specifické. Letité, dobře rostlé. Dubové. Švédsko skutečně nemělo a nemá o dřevo nouzi, nicméně drtivá většina lesů v regionu je jehličnatých a tedy nevhodných pro stavbu lodí. A právě po roce 1800 Švédsko akutně potřebovalo stavět celé nové flotily. Proč? Rychle totiž ztrácelo své postavení.
Dřív velmocensky promlouvalo do uspořádání celé Evropy, drželo v područí pobaltské státy, panovalo na části území v Německu a Polsku, plenilo nám Pražský hrad. Ale jeho někdejší síla mizela. Následné napoleonské války a zejména boje s Ruskem vedly ke ztrátě většiny dobytých území včetně Finska. A švédští králové viděli, že budoucí expanze, dost možná i zachování jejich druhdy slavné říše, nebude nikdy možná bez opory solidního loďstva. Ale na jeho výstavbu neměli dost kvalitního materiálu.




















