Pojďme ještě vyjmenovat další specifika tohoto laponského parku na severu Švédska, který rozhodně není široširou pustinou. Jedná se o nejodlehlejší národní park Švédska, který je domovem nejvyšších švédských vrcholů. A pozor, jsme dvě stovky kilometrů za polárním kruhem.
„V parku je zákaz využívání spalovacích motorů – nelze se tam pohybovat ani rolbou, ani autem. Zkrátka tam není žádná infrastruktura. Jedná se o sámské území pastevců sobů, proto tam nenajdeme ani vyznačené stezky ani žádné ubytování. Chybí také mosty přes vodní toky, v celém parku jsou pouze dva. Zima je v tomto smyslu paradoxně milosrdnější, protože toky zamrznou, a dají se lépe přejít. Ale jinak platí to samé, co pro léto – žádná možnost odvozu, záchrany ani útočiště. Je to poslední divočina Evropy. Místo, kde je každému jedno, zda tam zůstanete,“ přibližuje Sarek Michael Pokorný, který ho prošel právě v zimě.
Michael Pokorný
|
Zhruba od prosince do konce března usedá na národní park pravá severská zima. Krátké dny, mráz, polární záře, sníh a poněkud drsnější podmínky. Nic pro ustrašence a začátečníky.
Saně místo batohu
Zimní období v horách vyžaduje dobré rozhodování, počasí se totiž může rychle a drasticky měnit. A víc než jinde to platí i pro Sarek. Jak se vlastně takovou zasněženou divočinu člověk prodírá?
Startovním i cílovým bodem je osada Saltoluokta. „Je sice na druhém břehu, než silnice, ale zastavuje tam autobus z Gelivare, který jezdí několikrát za týden,“ upřesňuje cestovatel.
Ne nadarmo je Sarek označován za jednu z posledních divočin v Evropě. Nenajdete tu turistické značení ani místa na spaní. Kde si ustelete, tam si lehnete. Vlastní stan nutností.
„S batohem je to nepohodlné, i když to někteří tak chodí na běžkách. Skialpy jsou zase moc těžké a dost nepohodlné na tak dlouhé vzdálenosti. My jsme zvolili backcountry lyže, které jsou ideální na chůzi a k tomu saně, na nichž jsme si každý táhl 36 kilo,“ popisuje Michael, který na nich v Sareku ušel více než dvě stě kilometrů. Plánování ovšem bylo zrádné.
„Ne vždy to jde přesně naplánovat, sněhové podmínky vás dost limitují v tom, kam až můžete dojít. Může to být dvacet kilometrů, ale taky to může být pět. Občas jsme byli extrémně rychlí a občas extrémně pomalí,“ vypráví cestovatel „Na začátku jsme byli rychlejší, protože většina povrchu zamrzla a jen lehce zapadala sněhem. Při chůzi jsme se tak nebořili a šli jsme po tvrdém povrchu, což je vždy pohodlnější,“ dodává.
A co dělá dvacet kilo na saních? „Základem je dobrý spacák, karimatka a stan, který odolá větru a sněhu. Pak také něco na převlečení a péřový komplet, do nějž se oblékáte, když zrovna nešlapete na lyžích. A pak už jen ešus, jídlo, vařič a benzin. Ten a jídlo naštěstí ubývá, takže dřina je největší ze začátku a postupně, jak ubývá sil, sáně (pulky) se odlehčují,“ přibližuje obsah ruksaku Michael. Zvlášť na dobrý spacák a stan klade důraz. V noci klesají teploty až k – 30 stupňům Celsia.
Nabízí se samozřejmě otázka, jak je to v takovém mrazu se vším, co potřebuje elektřinu. „Zrcadlovka nebo čelovka, těm suchý mráz nevadí, ale nosíte to všechno na těle, taktéž powerbanku. Mobil si přepnete do letového režimu a dá se tak fungovat a zároveň neplýtvat baterií. Na druhou stranu tam stejně nemáte signál, takže vás nijak neláká po mobilu sahat,“ přibližuje cestovatel těžké podmínky v národním parku.
Nesázet na jistoty
Kdekoliv budete hledat články o výpravách do Národního parku Sarek, ve většině případů se potkáte s upozorněním pro začátečníky. Těm se cestování do tohoto parku na vlastní pěst nedoporučuje. Podmínky jsou tu zkrátka drsné.
„Ve chvíli, kdy se dostanete na hluboký sníh a do závějí, tak je obtížné prorážet bariéru sněhu, protože většinou jste první, kdo skrz ní jde. To je opravdu fyzicky náročné. Nás v závěru cesty ještě zastihl orkán. Byl velký mráz a obrovský vítr, který přinášel prachový sníh. Není tam prostor pro chybu. Den a půl jsme se ještě brodili dvoumetrovými závějemi, to už bylo opravdu náročné. Dva kilometry jsme šli bezmála dvě hodiny,“ potvrzuje Michael.
Klíčová je podle něj předpověď počasí, ale i to, co se vám na cestě stane nebo může stát. „Jdete krajinou, kde není nic. Když se vám tam něco přihodí, návrat do civilizace je hrozně náročný. Člověk tu zkrátka nesází na jistoty,“ sdílí cestovatel svou zkušenost.
„Za celý trek jsme narazili na dvě bivakovací chatky a přesně uprostřed parku je kontejner se satelitním telefonem. Pomoc si tedy lze zavolat, ale může dost dlouho trvat, než dorazí. Kromě toho, že jsme na území nejvyšších švédských vrcholů, je to taky srážkově nejbohatší oblast, takže mazec je to i v letních měsících. To ze Sareku dělá ten extrém,“ doplňuje na závěr Michael s tím, že ani letní přechod tohoto parku není žádná brnkačka.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Národní park SarekNěkteří dobrodruzi chodí i z malé vesnice Kvikjokk, kam taktéž jezdí autobus, a to buď do Saltoluokty nebo do osady Ritsem, což je konečná autobusu, který je zmíněný výše. Druhá možnost je, že se chodí kratší varianta Ritsem-Saltoluokta, nebo naopak přechod ze Švédska do Norska. „Je to strašně variabilní, podle toho, jakou porci dobrodružství si chcete dopřát,“ doplňuje Pokorný. A jeho obecné rady? „Nepodcenit přírodu. Pokud se lze dostat do fatální situace i na hřebeni Krkonoš, tak tady je mnohonásobně víc příležitostí. I my jsme šli nejméně dva dny v podmínkách, kdy by zdejší horská služba vyhlásila zákaz vycházení,“ dodává. Více informací a tipy na cestu jsou i na oficiálních webových stránkách parku. |
