Zatímco na české straně můžete přes Šumavu jít po dálkové trase Jižní stezky Via Czechia, alternativou na německé straně hranice je evropská trasa E6. Není ovšem nutné využívat jen značené stezky, jít můžete i mimo hlavní turistické proudy. I v jádrové části národního parku Bavorský les lze totiž v období od 15. července do 15. listopadu chodit po neznačených cestách.
Objevte svou vlastní cestu
Protože nepovažuji za ideální popularizovat neznačené stezky vedoucí národním parkem, článek neobsahuje detailní zákres mnou absolvované trasy. Berte tedy text a fotky jako inspiraci, každý tady může být „objevitelem“ a tu svou ideální cestu si najít a prošlapat sám.
To nejlepší z hor Česka: Nádhernou Šumavu poznáte díky těmto místům |
Mojí inspirací byla chuť přenocovat během přechodu na horských chatách na německém území. Tyto chaty zároveň leží na vysokých vrcholech, takže se od nich otevírají daleké výhledy a lze si užívat i nádherné západy a východy slunce. Protože chata Waldschmidthaus pod vrcholem Roklanu je v rekonstrukci (otevřená bude až v r. 2027) a bivakování je v NP Bavorský les zakázáno, je třeba druhý den sestoupit z hor a noc strávit například v penzionu v Buchenau.
Kamenná pyramida Luzného
Pouť začínám na hraničním přechodu Bučina / Finsterau, který s Kvildou spojuje linka turistického autobusu. Překračuji hranici a vstupuji do nejstaršího národního parku Německa. NP Bavorský les byl založen roku 1970 na území přibližně mezi Roklanem a Luzným, roku 1997 byl rozšířen, takže nyní sahá od Bučiny až k Bavorské Rudě.
Pohled na Luzný z bavorské strany, vlevo v pozadí vidíte Velký Roklan.
Stoupám na rozhledový vrchol Siebensteinkopf (česky Sedmiskalí), z něhož se otevírají výhledy nejenom na Luzný. Zároveň jde o první z mnoha „alpských vyhlídek“ na celé trase.
Přes plavební nádrž Reschbachklause doputuji ke skanzenu Freilichtmuseum Finsterau s původními venkovskými stavbami z různých lokalit Bavorského lesa. Z areálu se otevírá výhled na strmé lesnaté svahy hor Filzberg a Steinfleckberg, které zatím zakrývají vrchol Luzného.
Nejkratší výstup na Luzný vede odtud po trase označené obrázkem dřípatky (Soldanelle). Turistické stezky v Bavorském lese jsou totiž označeny a pojmenovány po rostlinách nebo zvířatech. Zatímco trasy označené zvířetem mají žlutý podklad značení a jsou okružní, ty rostlinné mají bílý podklad a nevedou zpět do výchozího bodu.
Luzný je svou nadmořskou výškou 1 373 metrů sedmou nejvyšší horou Šumavy. Jeho přirozeně bezlesý vrchol pokrývá nejrozsáhlejší kamenné moře Šumavy, které vzniklo mrazovým zvětráváním žuly, podle pověsti je však dílem ďáblovým. Z vrcholu se otevírá jeden z nejhezčích šumavských výhledů. Je možné spatřit v podstatě všechny výrazné šumavské vrcholy, samotu Březník mám odtud jako na dlani a za výborné viditelnosti bych viděl i vzdálené Alpy.
Východ slunce na Luzném
Těsně pod vrcholem se nachází celoročně otevřená turistická chata Lusenschutzhaus, postavená ve 30. letech minulého století. Správcem chaty je sympatický chlapík Dietmar, který kromě pestré nabídky bavorské a thajské kuchyně čepuje i několik druhů piv. Já si k večeři dávám specialitu, farmářské brambory Bauerngröstl, po které musím hodinu odpočívat. Takže málem prošvihnu událost dne – zapadající slunce.
Nejkrásnější hora Šumavy
Následující den mířím nejprve z Luzného na Roklan. První zastávku činím na rozcestí u skleněné archy, sestavené bavorskými skláři z pěti set skleněných plátů. Dílo oslavuje sklářskou tradici Šumavy na obou stranách hranice a rovněž poukazuje na křehkost zdejší přírody.
Divočinou Šumavy. Co všechno vlastně uvidíte na výletech s průvodcem |
Že jde o jedinečný ekosystém si ostatně většina návštěvníků uvědomí při pohledu na zotavující se smrčiny na hraničním hřebeni mezi Luzným a Roklanem. Dálková trasa E6 vede níže položenými bučinami k Roklanskému jezeru, které je jedním z celkem osmi ledovcových jezer na Šumavě. Od něj se otevírá pohled na strmou karovou stěnu, vrchol Roklanu i Roklanskou kapli.
Původní Roklanskou kapli na skále vysoko nad jezerem postavil podle legendy roku 1885 místní lesník jako poděkování svému koni za záchranu života před pádem do propasti. Výhled od kapličky má téměř alpské parametry, stejně jako strmá stezka, která mne posléze dovádí na vrchol Roklanu.
Velký Roklan je druhou nejvyšší horou Šumavy, spolu s Malým Roklanem tvoří při pohledu z českého území typický a nezaměnitelný dvojvrchol, pro který je považován za jednu z nejhezčích hor Šumavy.
Ostrovy přírodní rozmanitosti
V sedle mezi Malým a Velkým Roklanem se rozprostírá možná nejkrásnější louka Šumavy. Jde o jednu z mnoha tzv. „schachten“, neboli mýtin – horských pastvin, na kterých se od počátku 17. století v letním období pásl dobytek. Pasení probíhalo na některých horských loukách ještě v 60. letech minulého století, dnes jsou mýtiny považovány za kulturní a historickou památku a v národním parku představují cenný doplněk biodiverzity.
Krásu mýtin podtrhují solitérní stromy, vypovídající o drsných podmínkách, které panují vysoko v horách. Mohutné, větrem ošlehané a pokroucené buky nebo javory jsou mlčícími svědky dob ne až tak vzdálených, kdy hory byly zdrojem obživy a nikoliv jen národním parkem. Z výše uvedených důvodů volím další trasu putování tak, abych pokud možno poznal co nejvíce těchto jedinečných horských luk.
V sedle mezi Malým a Velkým Roklanem se rozprostírá možná nejkrásnější louka Šumavy.
Hory jsou mezi Roklanem a Falkensteinem pusté a divoké. Zatímco českou Šumavu i v těch nejvyšších polohách protkávají asfaltové cesty, silnice a obce, tady jakoby vše patřilo přírodě. Stezka se vine smíšenými lesy, překračuje hluboká údolí a zavede mě mimo jiné k soustavě rašelinných jezírek Zwieselter Filz. Při pohledu na mohutné solitérní buky a javory si usmyslím se sem vrátit a ještě jednou si vychutnat krásu těchto míst v podzimních barvách.
Nová chata na Falkensteinu
Ani horské smrčiny okolo hory Falkenstein neodolaly náporu kůrovcové kalamity. Když jsem tudy procházel v létě roku 1990, putoval jsem několik dní hlubokými lesy. Dnes při pohledu shora na suché koruny stromů vypadá krajina hodně depresivně, nový podrost už se nicméně pomalu začíná drát na světlo boží.
Přecházím mýtinu Ruckowitzschachten, nejstarší a největší v národním parku, která byla vyklučená už v roce 1613. Je to jedna ze dvou luk, které správa národního parku chrání před zarůstáním tím, že na ni v létě vyhání malá stáda horského skotu.
Ruckowitzschachten je nejstarší a největší v národním parku, mýtina byla vyklučená už v roce 1613.
Na vrcholu Faklensteinu stojí moderní dřevěná chata, která před pár lety nahradila tu původní z roku 1933. Své poslední spaní během přechodu Bavorského lesa si užívám, co to jde: Z terasy u chaty pozoruji vzdálené Alpy a z nedaleké skály pak nejvyšší horu Šumavy, Velký Javor. U českého personálu si pak k večeři objednávám pivo a jelení guláš, který konzumuji u obrovského panoramatického okna.
Nejstarší hospoda a nejmohutnější strom
Poslední kilometry putování mne následujícího rána nejprve přivádějí na vrchol malého Falkensteinu, z něhož se mi naskýtá velmi vzdušný výhled k jihu.
Jak postupně sestupuji do údolí, horské smrčiny vystřídá nádherný smíšený les s obrovskými buky, smrky a jedlemi. V osadě Zwiessler Waldhaus projdu kolem nejstaršího hostince v Bavorském lese, který licenci na vaření piva drží již od roku 1832. O pár kilometrů dál vede cesta kolem dalšího rekordmana, pokud jde o stáří – zde je to 52 metrů vysoká jedle bělokorá, nejmohutnější strom Bavorského lesa.
Výhledy z vrcholu Falkensteinu jsou úchvatné.
Poslední zastávku před cílem volím u romanticky položeného hostince Schwellhäusl, který je mezi turisty evidentně hodně oblíbený. Pravděpodobně jde o nejznámější výletní hostinec Bavorského lesa, k jehož popularitě přispívá i místní černé pivo čepované přímo ze skály.
Přechod Bavorského lesa končí na železniční stanici Železná Ruda-Alžbětín / Bayerisch Eisenstein. V budově se nacházejí informační střediska obou národních parků a v bavorské části i kavárna a obchod se suvenýry. Jde o jediné nádraží u nás, které leží na území dvou států – státní hranice tu prochází přímo budovou železniční stanice.
A tady se i já vracím z Bavorska zpět do Čech, abych mohl zpětně přemýšlet, jak moc se ta bavorská Šumava liší od té naší.
Může se hoditDélka trasy Bučina – Alžbětín (s využitím stezky E6): 76 km (4 dny) |
