Cesta z Česka do základního tábora trvala horolezcům dva týdny. Cestovali letadlem, velkými mikrobusy, terénními auty a nakonec pěšky. Posledních sto dvacet kilometrů výprava stoupala do hor s dlouhou karavanou nosičů.
Pochod do tábora se neobešel bez komplikací. Poslední den pochodu z Concordia campu totiž začal malou stávkou nosičů. "Ráno hustě sněžilo a foukal nepříjemný vítr. Chápali jsme, že se místním chasníkům v jejich skromném oblečení do tak hnusného počasí nechce," hlásí Uher. Zpod plachet, kde se tísní houf promrzlých mužíků, se ozývalo kašlání a jekavé zvuky připomínající protestní songy.
Nosiči totiž nemají zdaleka tak kvalitní vybavení jako výpravy, které doprovázejí. "Komfort, který si užíváme během treku my - tedy peřové spacáky, goretex a jiné vymoženosti, se nedá srovnat s velmi skromnými podmínkami, jež musí nosiči překousnout," míní Uher.
Naštěstí se počasí brzy umoudřilo a slunce, které začalo prosvítat skrz mraky, odstartovalo každodenní zažitý rituál. Poslední patnáctikilometrový pochod s převýšením čtyř set metrů označili všichni za velmi vyčerpávající.
"Nyní stojíme pod úpatím Qogiru, tedy K2, a hledáme tu nejvhodnější parcelu pro naše stanové městečko. Jakmile dorazil poslední sud, začali jsme ihned stavět náš základní tábor," uvádí Libor Uher a dodává: "Barometry na našich hodinkách tlak 555 hPa a permoníci v našich hlavách začínají vyťukávat známou melodii."
Organismus si totiž musí na nadmořskou výšku zvyknout. Právě dobrá aklimatizace je přitom jednou z hlavních podmínek úspěchu.
