* Kdo je vůči strachu a panice odolnější – muži, nebo ženy?
Ve filmech se sice první hroutí ženy, v reálu je to trochu jinak. Panika a strach zabíjí dřív chlapa, tedy průměrně vybaveného chlapa bez zkušeností. Proč? Moc si to bere. Uvažuje racionálně, víc si uvědomuje nebezpečnost situace.
To ženský nefňukají, umějí si odříct jídlo a taky jsou uzpůsobeny k tomu, že dokážou ve skupině zvednout morálku. Co jim však jde ze všeho nejhůř, je schopnost odhodit zábrany. Když jdou pralesem, trvá jim týden, než jsou schopné vyčurat se na cestě a neriskovat život v houští. A kupodivu velmi psychicky odolné jsou děti.
* Můžu je v nouzi opustit, abych došla včas pro pomoc?
Mají velkou fantazii, takže i na metru čtverečním se v pohodě zabaví. Zároveň postrádají pojem o prostoru a čase. Pokud posilujete jejich psychickou odolnost třeba tím, že chodí do skautu, že s nimi občas vylezete na kopec a přespíte pod širákem, vůbec bych se nebál. Rozdáte jim úkoly, řeknete, kam pro vodu, jaké nebezpečí jim případně hrozí, a můžete jít.
Takových případů, kdy to dobře dopadlo, znám dost. Nezmatkují, zůstanou na místě, zabaví se.
* Fungují nám ještě vůbec nějaké instinkty, je na ně spoleh?
Nijak zvlášť, už jsme to prostě zapomněli. I proto dělám experimenty a kurzy přežití, abych mohl občas vydat příručku, co se osvědčilo, a co ne. Důležitější než instinkty je vůle. Když to nevzdám, přežiju. Když to vzdám, umřu.
Ale bojovat musím do poslední minuty. Už spousta lidí zemřela paradoxně proto, že pomoc byla na cestě. Záchranáři pak najdou už jen zmrzlého chlápka. Věděl, že jsou u něj do hodiny, a tak už se přestal snažit. Říká se tomu smrt ze záchrany.
* Jsem ztracená v buši, jak najdu cestu ven?
To nejjednodušší je jít po vodoteči. To znamená dolů k řece, kde obvykle narazíte na civilizaci. Riziko, že se z výletu stane boj o život, minimalizujete už doma v teple a bezpečí.
Než se vypravím do Indie nebo do And, měl bych získat základní geografické povědomí o místě, kde se hodlám pohybovat. Otevřete si atlas, mrknete se, pak si horská pásma, řeky, údolí, hlavní silnice a města zakreslíte do slepé mapy, zjistíte chyby a zkoušíte to znovu a znovu, než to budete mít v hlavě. Mně se osvědčily i taháky s sebou – mininákresy na cigaretových papírcích. Ty vydrží nejvíc.
* Co nejčastěji lidé podceňují?
Přípravu. Na holé přežití přitom stačí tak málo. Dneska se velmi snadno můžete dostat do krize bez toho, že byste udělali nějakou fatální chybu. Autobus plný turistů jede po zaprášené cestě a vtom na něj míří samopaly. Jak se rozhodnu? Nechám se unést? To raději uteču, když to jde.
Proto je třeba mít u sebe vždycky minikápézetku, krabičku poslední záchrany: nůž a zapalovač, nejlépe se světýlkem. Taky bych myslel na náhradní ponožky, šusťákovku a svetr nebo mikinu. I v nejteplejším moři světa, v Perském zálivu, lze zemřít podchlazením.
* Jak správně v přírodě vyhodnotit, že situace už je kritická?
Když mám minimum rezervních řešení. Pak je nutné se rozhodnout rychle, zvolit mezi sebou velitele a začít něco dělat. Nejhorší je, když si sednu a začnu psát deník.
* Jak dlouho mám čekat na pomoc?
Důležité je dát vědět, kam jdu a kdy se asi vrátím. To je to první, co udělám, aby mě někdo v krizi hledal a našel. Ale od začátku počítám s tím nejhorším – tedy že pomoc nepřijde. Podle toho se musím chovat. Setrvávám na místě podle počasí nejdéle týden a předpokládám, že vrtulník přiletí při nejbližším dobrém počasí. To bývá slunečno a pak je fajn, když mám v kapse kus odrazové fólie, stačí i obal od čokolády, a tou pouštím pilotovi do očí prasátka. I kdyby mě nehledali, uvidí mě.
* Můžu si už teď něco natrénovat?
Zkuste vydržet čtyřiadvacet hodin bez jídla a pití. Nebo pod dohledem někoho dalšího uplavat v oblečení deset metrů v ledové vodě. Snížíte tak pravděpodobnost šoku, až se do takové situace skutečně dostanete. Bude to něco, co už jste zažili, a to je důležité.
A vyzkoušel bych si to před jakoukoliv výpravou s cestovkou, kde už se něco přihodilo, nebo před cestou do země, kde právě došlo k převratu.
A co je velmi důležité a v prospektech se to nepíše: ve dne v noci mějte v hotelu hned vedle postele srovnané boty. Evropan dokáže utíkat nahatý, ale bez bot se daleko nedostane.
* Jsme my Češi rozmazlení?
Třeba takoví Izraelci, muži i ženy absolvují povinný vojenský výcvik. Jsou zvyklí na ledacos, ale jen po dobu nezbytně nutnou. Čtrnáct dní budou fungovat, ale pak potřebují zavolat mamince, připojit se na internet a vykoupat se ve vaně. To Češi jsou daleko nezávislejší, na rodině i na technice, a také přizpůsobivější. Prostě si umějí poradit.
Odvážní i hazardující Češi
Každý třetí turista v Alpách mluví česky. V rumunských, bulharských nebo ukrajinských horách nepotkáte celé dny živou duši, ale když už narazíte na výpravu, jsou to zase Češi. Je to tak. Do buše, na poušť i na vrchol ledovce se vydáváme mnohem častěji než většina jiných národů.
A nejraději si všechno organizujeme sami. S oblibou cestujeme rychle a s oblibou si zkracujeme místní doporučené trasy. Povětšinou všechno, co si naplánujeme, vyjde.
Ale pak přijde chvíle, kdy se z vysokohorského výstupu, dovolené na jachtě, zahraniční mise nebo autobusového zájezdu stane ve vteřině nelítostný boj o přežití.
Zachrání nás instinkty, zkušenost, nebo vyšší moc?
Příběh první: Ztroskotání na moři
Čtyřiasedmdesátiletý Oldřich Karásek na noc ze 4. na 5.dubna 2007 v Rudém moři hned tak nezapomene.
Bouře zuřila už několik hodin. Vlny se přelévaly přes palubu, vidět nebylo na metr. Cestu kolem světa na osm metrů dlouhé jachtě už měli Oldřich Karásek a jeho dva přátelé téměř za sebou. Stačilo jen proplout Rudé moře a dostat se do Adenu. Vtom ohlušující rána! Přes nakloněnou loď se valí voda, stěžeň praská. "Už jsem viděl jen světla vzdalujícího se ropného tankeru. Nabral nás,“ vypráví Karásek.
Motor ani vysílačka nefungovaly, záchranný člun byl roztříštěný. Neměli plachtu. Loď se ale ještě stále držela na hladině. "V té tmě a šíleném větru se nedalo dělat nic. Jen jsme přivázali zbytky stěžně a čekali do rána,“ vzpomíná dobrodruh.
Ocitnout se na neovladatelné lodi uprostřed Rudého moře, to není jako ve Středomoří. To křižuje jedna výletní loď za druhou a naděje na brzkou záchranu je prakticky stoprocentní. V Rudém moři jsou navíc piráti. Jen tak přistat u břehu se nedá. Je lemováno útesy. Přiblížit se k nim znamená konec.
Majetnější jachtaři se na průjezdu Rudým mořem předem domluví, vytvoří konvoj, společně si najmou vojenskou loď a ta je nebezpečným územím provede. Karásek a spol. si troufl i sami. A doplatili na to. Strávili na rozlámané, neovladatelné lodi deset dní.
10 dní na vraku uprostřed moře
Ráno s hrůzou zjišťují, kde vlastně jsou. Mají se dát na jih? Mohou se dostat do oblasti Dárfúru, ale o tamních lidech se říká, že si rádi berou rukojmí. Nebo bude bezpečnější Port Súdán vzdálený čtyři sta kilometrů? Kapitán Karásek rozhoduje: Port Súdán.
Zprovozňují loď tak, aby se dala alespoň trochu ovládat. Její pohyb nakonec připomíná spíše surfování. Pitná voda při srážce vytekla, na zbytek zavádějí příděly. Ale kolik to je na den, když člověk neví, jak dlouho vlastně na moři nakonec zůstane?
"Hlavní je nepropadnout panice. I bez pitné vody se dá na moři přežít měsíc i déle,“ tvrdí zkušený mořeplavec. "Chytat dešťovou vodu asi napadne každého, ale přežít se dá, i když neprší. Je dobré vstávat brzy, když je na palubě ještě rosa. Stačí ji olizovat, člověk si tím prodlouží život třeba o den. Pitná voda se dá získat lovem ryb, když jim pak vysajete žlázy. Ani bez jídla není nutno zmatkovat. Za loď se dá do moře hustá síťka nebo jakákoli tkanina. Uvíznou v ní řasy, ráčci, jikry. Mořská voda je vlastně taková řídká rybí polévka.“
|
|
Karásek navíc s sebou vždycky vozí takzvaný watermaker. Přístroj, ve kterém se mořská voda dá přeměnit na pitnou. Stačí hodinu usilovně pumpovat a máte litr vody.
Lidé umírají, protože ztratí naději
Přesto tvrdí, že recept na přežití neexistuje: "Někdy je ale lepší spolehnout se na proudy a doufat, že potkáte rybářskou loď, jindy je výhodnější zabojovat s větrem. Hlavní je rozhodnout se a věřit v záchranu. Lidé umírají, protože ztratí naději,“ tvrdí kapitán Karásek.
Na moři strávili deset adrenalinových dnů. Ten desátý došlo i na modlení. To když si Oldřich Karásek nebyl jistý, zda se mu s rozbitou jachtou podaří vplout do přístavu. Port Súdán je totiž obrovským překladištěm tankerů a nákladních plavidel. "Nebyli jsme schopni manévrovat. Kdybychom vpluli do přístavu ve chvíli, kdy by vyplouval další tanker, neměli bychom šanci,“ vzpomíná.
V přístavu způsobili pozdvižení, jako by přistáli mimozemšťani. Opravit jachtu? Nemožné. V Port Súdánu náhradní díly na jachty neexistují. Nakonec se jim loď podařilo prodat. Bylo na cestu domů.
V příštím díle si přečtete o české horolezkyni, která přežila pět hodin pod lavinou
| Seriál Přežít jsme sledovali na iDNES.cz ve spolupráci s Českou televizí
|
