Může-li být štípání dříví sportovní disciplínou, považujme za sport taky autostop. Stačí se nad tím zamyslet - řidič mě obvykle vyloží na kraji města, v lepším případě v centru. A já pak spěchám podle cedulí co nejdál na výpadovku. Někdy kilometr, občas i pět.
Tak jako v rumunském městě Cluj Napoca. Směrovka ukazovala do strmého kopce, tak jsem věřil a po půl hodině se s batohem dopotil k benzince. "Jdu správně na Bistritu?" ujišťuju se a pumpař povídá, že jako vůbec, že musím zpátky do centra a potom šest kilometrů na východ, tam že něco stopnu, ale nejdřív ať si snad radši dám fantu za tři lei.
Má pravdu, sednu si na batoh. A pumpař náhle začíná poskakovat:"Mrkni, co k nám jede tankovat!" Tak mrkám.
Bílá limuzína. A co jako. Mě tohle nebere.
Ovšem elegantní řidič Nihaj vidí můj ztrápený výraz a ptá se, kam jedu. Když odpovím, ušklíbne se jako na blázna a řekne: "Kavkaz, to je na Ukrajině? Já tě vezmu jenom na tvou výpadovku, chceš sedět vepředu, nebo vzadu?"
Špinavou krosnu tedy hodím na kožené křeslo v obýváku nad výfukem a sebe vedle řidiče. Musím se smát. Stopnul jsem motorku i koňský povoz, ale na lincolna jsem si nepomyslel. Ačkoli, popravdě řečeno, nic výjimečného. Jen si na naše auto všichni ukazují a kdoví proč se smějí.
Veze mě Rom v kloboučku a chce mi věnovat svou GPS! Pod zrcátkem se houpou ikony, taky ma puštěnou televizi s hudebními klipy (foceno z mobilu).
Dva velké stopařské hříchy
Předchozí noc v Budapešti jsem nezvládl. Chtěl jsem ji prosedět na pumpě, ale pořád jsem měl iracionální pocit, že mě chce někdo přepadnout a okrást; uprostřed noci bývá duše citlivá. Ve tři hodiny přišli na pivo dva opilí ranaři, jeden bouchl pěstí do mého plastového stolku a začal cosi křičet zlou maďarštinou, ve které se zaboha nenaučím ani poděkovat.
na cestěPondělí 27.7., 11:00 |
Vůbec nic se nestalo, ale ráno jsem byl vyřízený. Za Budapeští skutečně začíná východ. Uprostřed silnice žvýkají toulaví psi mršiny, aby se ještě dnes stali mršinami. Po několika kratičkých stopech zastaví tlusťoch Alexandru, a že prý taky jede do Rumunska, ale bohužel jižněji, do Sibiu, a tak mě sveze jenom kousek.
Za chvíli se dopustím velikého stopařského podvodu. V mapách se vyznám líp než Alexandru, takže mi dojde, že svoji odbočku na Arad přehlédl. Ale mlčím. Vím, že když si toho chvíli nevšimne, vyplatí se mu už dlouhá cesta se mnou, 300 kilometrů do města Cluj Napoca. Po půl hodině to pochopí i on, ale mávne rukou, že se nic neděje. A já spáchám po minutě druhý stopařský hřích, tvrdě mu v autě usnu.
Z Drakulova hradu nad Bistritou je hotel (foceno z mobilu).
Krvavý biftek v požehnaném městě
Probouzím se v jiném, hezčím Rumunsku, než jak jsem ho před patnácti lety poznal. Silnice sice pořád lemují homole z melounů, stožáry elektrického vedení navyšují o metr čapí hnízda, po cestě občas klapou koňská kopyta, jenže ty silnice jsou už rovnější, domy upravenější a polorozpadlé dacie jsou v menšině - Rumuni zmodernizovali vozový park.
Ve městě Bistrita najdu slušný penzion, kde bez námahy usmlouvám pokoj na dvacet euro, což je má horní hranice. "Mate štěstí, v centru je festival," vítá mě recepční.
A tak kráčím na náměstí, kde si definitivně uvědomuju, že tahle země přestala být synonymem pro bídu a vši. Pro pět tisíc lidí tady hrají a anglicky zpívají jacísi výborní Divocí Billové, Rumuni pogují a hrozí pěstmi jako Ozzák Dejdar na Stouny, na zahrádkách v okolních restauracích si chlapíci v nažehlených límečcích objednávají mojita a krvavé bifteky.
Jo, biftek. Ten si dám taky. Nádherná servírka se mi bezděky zadívá do poklopce - aha, mám ho rozepnutý. Nová doba. Jsem vandrákem i v Rumunsku.
Na závěr večera volí Bistrita svou miss, dvanáct krásek na pódiu, stovky pod ním. Až dosud jsem za město s největším potenciálem považoval ukrajinskou Poltavu, ale Bistrita ji dotahuje. Kouknu se do mapy a pochopím - ta dvě města vlastně nejsou daleko od sebe.
